Praha - Novak Djokovič je král. Definitivní příslušnost k absolutní smetánce celé tenisové historie potvrdil srbský šampion působivým comebackem. Stejně jako Federer s Nadalem dokázal po třicítce překonat nepříjemné zranění i vleklou herní krizi a počtvrté v kariéře ovládl Wimbledon. Překvapivě, ale zaslouženě.
"Před měsícem jsem ani trochu nevěřil, že bych tady mohl o titul bojovat," popsal Srb reálný stav věcí.
Djokovič působil dlouhé měsíce mdle a vyčpěle. Jednak uspěchal návrat na kurty po zranění lokte, zároveň měl problémy s motivací, které vzešly z jeho triumfu na French Open před dvěma lety.
Tehdy dovršil svou honbu za nesmrtelností, když dokázal konečně uspět na pařížské antuce. Jako osmý muž v historii završil kariérní grandslam a stal se teprve třetím tenistou dějin, který triumfoval na všech čtyřech majorech v řadě.
Tehdy se jeho krize narodila. Djokovič zcela pochopitelně najednou neviděl další cíle. Musel si na ně počkat. Bolelo to, Srb byl nedočkavý, vzteklý, plný negativních emocí. Ale dočkal se.
Využil svou charakteristiku, která ho zdobila a zase zdobí přímo na kurtu. Nikdy se nevzdat. Byť to častokrát nevypadalo dobře a zlé jazyky hovořily o Srbově hluboké depresi a syndromu vyhoření.
Experiment s Andre Agassim a Radkem Štěpánkem nevyšel. Djokovič se rozhodl pro návrat k Mariánu Vajdovi. A slovenský odborník dodal bělehradskému bouřlivákovi potřebný klid a nadhled.
Nyní se tedy vrací na výsluní, jeho semifinálová pětisetová bitva s Rafaelem Nadalem, rozdělená do dvou dnů, se zapsala zlatým písmem do wimbledonské historie. Fanoušci očekávali vysněné finále mezi Rogerem a Rafou, tohle semifinále jim ale absenci Švýcara ve dvou závěrečných kolech vynahradilo.
Djokovič umlčel kritiky, Wimbledon vyhrál počtvrté a celkově připsal třináctý grandslamový titul. A probudil diskuse, zda přece jen nebude v budoucnu nutné termín "Big Four" přehodnotit na "Big Three". Při vší úctě, tři grandslamové tituly Brita Andyho Murrayho se s úspěchy Federera, Nadala a Djokoviče měřit nemohou.
Ještě něco zásadního ale letošní dění v All England Clubu ukázalo. Mladí šampioni stále neexistují. Na nového grandslamového vítěze marně čekáme i letos. V minulé sezoně si tituly na čtyřech největších turnajích rovnoměrně rozdělili Federer a Nadal. Letos se k nim přidal Djokovič.
Co přinese US Open? Upřímně řečeno, úspěch někoho jiného by byl skutečnou senzací. Všem obrovským tenisovým talentům dneška stále chybí něco navíc, jakési fluidum, které odděluje výjimečné hráče od těch "jen" skvělých.
Jistě, Dominic Thiem došel do finále French Open. Na ostatních grandslamech ale paběrkuje, nikde nedošel dál než do osmifinále. Alexander Zverev, světová trojka, má na majorech velké problémy sám se sebou. Jeho maximem je letošní čtvrtfinále v Paříži. Grigor Dimitrov vypadl ve Wimbledonu v prvním kole a i on už dlouhodobě trpí nevyrovnaností svých výkonů.
Nick Kyrgios má talentu na rozdávání, ovšem hlavu s největší pravděpodobností nikdy nedokáže nastavit tak, aby dokázal vyhrávat grandslamy. Kyle Edmund vylétl rychle nahoru, nyní lze očekávat stagnaci, stejně jako u teenagera Denise Shapovalova. Borna Čorič zářil před Wimbledonem, na něm pak šokoval výpadkem v prvním kole. Lucas Pouille prohrál jen o kolo dál.
Nejmladším hráčem v semifinále byl právě jednatřicetiletý Djokovič, doplnili ho dvaatřicetiletý Kevin Anderson, stejně starý Nadal a třiatřicetiletý John Isner.
Poražení čtvrtfinalisté také nebyli z nejmladších. Milos Raonic - 27 let, Kei Nišikori - 28 let, Juan Martin del Potro - 29 let a Roger Federer - 36 let.
Někteří mladíci to dotáhli do osmifinále, nejvíce vzruchu přitom způsobila devatenáctiletá řecká kometa jménem Stefanos Tsitsipas. Celkově šlo ovšem ze strany mladých pušek znovu o výrazné zklamání. Zase nikdo neprorazil blíž k vrcholu.
Nicméně nebylo by rozumné brát tuhle situaci negativně. Naopak, vychutnejme si tenhle stav, dokud trvá. Sledovat můžeme tři z největších šampionů tenisové historie, všechny stále ve vrcholné formě.
Díky Federerovi, Nadalovi a Djokovičovi prožíváme zlatou éru tenisu.
