Pivo teklo proudem, tančilo se a skandovalo dlouho do noci. Hamburská čtvrť Sankt Pauli měla druhou květnovou neděli důvod k oslavám: místní fotbalový tým postoupil po třinácti letech do bundesligy.
Klub FC St. Pauli, který je na německé a evropské poměry opravdu jiný, nesrovnatelný s jakýmkoliv na této profesionální úrovni.
Velký podíl v rozhodování v FC St. Pauli mají samotní příznivci. Minimálně jednou za rok se schází valná hromada, kde má hlasovací právo přes tisíc lidí.
Ve stanovách klubu je přímo zakotven boj proti rasismu, antisemitismu a nacismu. A naopak podpora LGBTQ+ komunity, rovnosti mezi muži a ženami či integrace uprchlíků.
Velká část fanoušků vzešla z hamburských squaterských, autonomistických, anarchistických a krajně levicových hnutí, klub je spojen s místní punkovou hudební scénou a na střeše tribuny jsou včelíny jako připomínka důležitosti boje proti klimatickým změnám.
Ano, klub má vlastní med, ale také vlastní organizace na podporu uprchlíků, bezdomovců a dětí ze sociálně slabých rodin.
Fotbalový St. Pauli přitahuje lidi z celého světa, ale zároveň dráždí svojí filozofií a pohledem na svět svých příznivců a klubového vedení. Nikdy nezažil ohromující úspěch, nejdál to dotáhl na desáté místo v německé nejvyšší soutěži - bundeslize, přesto se stal pojmem.
Příští ročník se do ní tato "atrakce" vrací poté, co braun‑weiss (hnědo‑bílí), jak se fotbalistům z centra Hamburku říká kvůli barvě dresů, vyhráli druhou nejvyšší soutěž a slavně postupují výš.
Přirážka na jídlo i dražší sex pro záchranu
Přitom stačilo málo a klub s lebkou a zkříženými hnáty ve znaku by zanikl. V roce 2003 se potácel až ve třetí lize a měl velké dluhy.
Vážně hrozilo, že přijde o licenci a neprokáže, že má na účtech 1 950 000 eur coby podmínku startu. Zachránili ho věrní příznivci, podobně jako v Česku před několika lety pražské Bohemians.
Skládali se z vlastních peněz, kupovali trička a další suvenýry, restaurace a hospody dávaly zvláštní přirážku, která šla do fondu na podporu klubu.
Dokonce se mluvilo o tom, že prostitutky a striptérky v legendárních podnicích St. Pauli zdražily, aby přispěly na fotbalisty. Částku se podařilo vybrat, klub přežil. Vstal z mrtvých a letos se vrátil mezi nejlepší.
Pokračuje tak příběh tohoto podivuhodného týmu, který nikdy nic pořádně nevyhrál, ale to vlastně nevadí, protože jde o víc než jen o fotbal a radost ze hry.
Německo patřilo k prvním kontinentálním zemím, které fotbal - anglický vynález - převzaly. Už v roce 1874, tři roky po sjednocení Německa, napsal list Illustrierte Zeitung zprávu o podivné hře v Drážďanech, při níž účastníci "kopali dopředu předmět ve tvaru koule". St. Pauli vznikl v Hamburku až v roce 1910 jako klub dělníků z doků a tamního přístavu.
Klub ve své oficiální historii uvádí, že na rozdíl od jiných se FC St. Pauli nesnažilo zalíbit nacistickému režimu po převzetí moci Adolfem Hitlerem v roce 1933.
Nicméně stadion, na kterém hamburský tým hrává své zápasy, nesl skoro třicet let - v období 1970 až 1998 - jméno dlouholetého předsedy klubu Wilhelma Kocha. Pak ale z archivů vyplulo na povrch, že Koch byl ve třicátých a čtyřicátých letech členem Hitlerovy strany NSDAP.
Pro levicový klub, který si zakládá na boji proti nacismu a krajní pravici, bylo nemyslitelné nést nadále tento název. Stadion, který má dnes kapacitu 29 tisíc diváků, se přejmenoval na Millerntor podle městské brány, která na tomto místě stála ve středověku.
Mimochodem: Hitler fotbal nenáviděl a v životě navštívil jen jeden zápas. Utkání Německo-Norsko na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936.
St. Pauli zůstávalo desetiletí lokálním klubem, který si získával věhlas bizarními historkami kolem fotbalu. Vybudování stadionu na začátku šedesátých let provázela chyba projektantů, v jejímž důsledku mělo hřiště špatnou drenáž.
Voda neodtékala, takže správci do trávníku sypali písek, kvůli čemuž přezdívali po celém Německu klub posměšně Sand‑Pauli. Druhou kuriozitou se stala blízkost stadionu a kanceláří FC Sankt Pauli k třídě Reeperbahn, vyhlášené nevěstinci, strip bary a dalšími podniky s nevalnou pověstí.
V sedmdesátých letech tento "sektor podnikání" v Hamburku přitahoval nejrůznější mafiány, gangstery a postavy z podsvětí. Obrovské nevěstince jako Palais D’Amour nebo Eros Centre navštěvovali sexuchtiví návštěvníci z celého světa, ovšem kromě toho tady hráli i zajímaví hudebníci.
Právě v St. Pauli začínali Beatles, po kterých je dnes pojmenováno náměstí -Beatles‑Platz -, a samozřejmě nešlo přehlédnout stadion FC Sankt Pauli. V roce 1977 se tým poprvé probojoval do bundesligy.
Titulky v novinách pro klub zařídil hlavně Mariano Perez, jeden z králů prostituce na Reeperbahn, majitel nevěstince Café Lausen. Všem hráčům za postup do nejvyšší soutěže zaplatil výlet na Mallorku.
Ke koloritu klubu patřil také fakt, že jeho tehdejší nejlepší a nejslavnější hráč - stoper Walter Frosch - kouřil šedesát cigaret denně a tvrdil, že bez problémů za den vypije deset piv. V roce 2014 zemřel na infarkt.
St. Pauli se v bundeslize neohřál. Hned po první sezoně spadl zpět do druhé nejvyšší soutěže, ale o základnu fanoušků nepřišel. Naopak, začalo jich přibývat.
Začátek osmdesátých let byl v Hamburku ve znamení obsazování vybydlených budov squattery a takzvanými autonomisty, kteří si postupně vybudovali svůj vlastní svět v ulici Hafenstrasse a okolí. Měli tam své kavárny, knihovny, hudební kluby.
Velký rozkvět zažívala punková hudební scéna a všichni tito lidé, kteří do St. Pauli přišli, se identifikovali s místním klubem. Od té doby je nerozlučně spjat s rebelantstvím, radikální levicí a odmítáním nacismu.
Žádný fotbal pro fašisty
St. Pauli se opět vrátilo do bundesligy v roce 1988 a některé lidi napříč Německem šokovaly "zjevy" a hesla, jež viděli u televize při záběrech na tribunu stadionu Millerntor.
Fanouškovská základna i v součinnosti s klubem vždy důrazně a nahlas odmítala antisemitismus. Každý rok kolem Mezinárodního dne vzpomínky na oběti holokaustu, který připadá na 27. leden, nastupují hráči FC St. Pauli v dresech s nápisem Kein Fussball den Faschisten (Žádný fotbal pro fašisty). Nápis je také trvale na tribuně stadionu.
V devadesátých letech nastaly problémy prakticky v každém zápasu St. Pauli s některými týmy z bývalého východního Německa, jejichž tvrdá jádra fanoušků tvořili hlavně lidé s krajně pravicovými, nebo rovnou nacistickými názory.
V roce 1995 příznivci Hansy Rostock vytáhli během utkání transparent "Chceme metro ze St. Pauli do Osvětimi". Dohrávalo se v chaosu, když policie zasahovala slzným plynem.
Při zápasech v Hamburku čas od času příznivci hostujících klubů napadli vyhlášenou hospodu Jolly Roger, kde se scházejí levicoví ultras St. Pauli.
Klub podporuje a provozuje programy podporující chudé rodiny, uprchlíky a ekologické iniciativy. Fanoušci si také vyhrazují právo odmítat reklamy a sponzory, kteří podle nich nesdílejí hodnoty klubu. Vedení tak například odmítlo na stadionu reklamy na pánský časopis Maxim nebo logo energetické společnosti RWE na dresech.
Momentálně nosí hráči na prsou logo mobilního operátora Congstar. V roce 1989 chtěli kanadští investoři přestavět Millerntor a okolí na multifunkční centrum s hotelem a nákupní zónou, do projektu měli vložit půl miliardy marek. Fanoušci St. Pauli se očekávatelně postavili proti, takže se nepostavilo nic.
Letošní postup do bundesligy po třinácti letech má pro braun‑weiss jednu sladkou tečku. Jejich nenáviděný a přitom mnohem bohatší městský rival Hamburger SV, jehož skalní fanoušci označují příznivce St. Pauli jako Zecken (klíšťata), zůstává v druhé lize. Poprvé v dějinách jsou St. Pauli šampioni Hamburku.
