"Bereme to jako výpadek. Musíme se z toho ponaučit a příští rok to napravit," hlásí paralympionik, na kterého se letos lepí smůla. To se potvrdilo i před listopadovým turnajem Ugra Cup, na kterém chtěl reprezentaci pomoct. Kvůli odskočené klíční kosti se však musel týden před odletem do Ruska omluvit.
Hlavním problémem byla v domácí soutěži podle karlovarského univerzála koncovka. "Výkon celého týmu nebyl tak špatný, ale nedařilo se střelecky, a to nás stálo důležité body," hodnotí hráč, který se v loňském kanadském bodování české sledge hokejové ligy umístil na pátém místě. Přitom rok 2018 pro něj nezačal vůbec špatně. Vždyť to byl právě Geier, který držel na paralympiádě v Pchjongčchangu naději na boj o medaile v zápase s Jižní Koreou. "Zimní paralympiádu beru jako vrchol, dál to posunout nelze," popisuje.
První zápas ve skupině na paralympijských hrách má Michal Geier stále v živé paměti. Český výběr prohrál s domácím celkem 2:3 v prodloužení. "Byli jsme tak blízko. V zápase jsme se postupně zvedali, i když sil nebylo mnoho," vzpomíná střelec obou branek české reprezentace. "Vyrovnávací gól na 2:2 byl obrovský adrenalin. Výhru jsme měli na dosah. Bohužel, prodloužení netrvalo dlouho a sen se rozplynul," povzdechne si para hokejista, který si nakonec paralympiádu užil. "Vzpomínky mám neskutečné," tvrdí.
Talent už za mlada
Geier zkoušel už od mládí řadu sportů. "Rodiče mě vždycky podporovali. Začalo to fotbalem a hokejbalem u paneláku, pokračovalo to florbalem, kterému jsem úplně propadl," vysvětluje. "Táta mi akorát vždycky říkal, ať si nezlámu ty svoje fajfky," směje se sportovec, který s handicapem vyrůstal. V útlém věku mu zjistili nezhoubný nádor v oblasti břicha, jenž obrůstal míchu kolem dokola, což mu působilo velké bolesti. "Rodičům se to nezdálo a vzali mě do pražského Motola. První operaci jsem prodělal v pěti, šesti letech," vzpomíná reprezentant.
Možnost, že už by se po operaci nikdy nemusel postavit na nohy, zpočátku moc nevnímal. "Jako dítě to moc neřešíte. Ze začátku mě spíše bavilo jezdit na vozíčku, postupem času mě to samozřejmě omrzelo," konstatuje chomutovský rodák, kterému během nejsložitější etapy jeho života nejvíc chyběli rodiče. "Ne vždy mohli být se mnou. Když jste malý kluk, chcete být s mámou a tátou," líčí. Geier se však nevzdal a určil si cíl: znovu začít chodit. To se mu nakonec podařilo. "Byla to nejen zásluha doktorů, ale i mé rodiny," říká para hokejista, který se dnes potýká "jen" s ochablým svalstvem na pravé noze a parézou na levé.
Para hokej a rodina ruku v ruce
I přes svůj handicap si rád s přáteli zahraje i nohejbal. "Většinou je porazím, přestože to už není ono," usmívá se para hokejista. "Nohy nejsou takové jako v mládí a trénuji spíše horní partii těla, kterou na para hokej potřebuji." Začít s tímto paralympijským sportem je podle něj docela jednoduché, složité je se u něj udržet. "Není to florbal, kde se pohybuje hráč na vozíku a má ten pohyb zažitý. Může to trvat dva nebo tři roky, než se člověk sžije se sledgí. Já jsem osobně natrénoval otočku na levou stranu až druhým rokem," osvětluje své začátky reprezentant.
Dnes střelec karlovarských Žraloků vyhlíží domácí mistrovství světa v Ostravě. "Těším se moc. Bude to doma a nechceme zklamat. Přijede spousta známých a rodina," uvádí hráč, který kromě hokeje také rád kutí. "Doufám, že budu fit a stihnu se kvalitně připravit. Prostor na to bude," dodává. Geier zároveň přiznává, že už přemýšlel i nad paralympiádou v Pekingu. Jeho snem je si zahrát na největší akci o cenný kov. "Každý rok řeším svou reprezentační kariéru. Přesto nechávám vše otevřené. Uvidíme, jak to bude," objasňuje své plány do budoucna paralympijský reprezentant z Vancouveru, Soči a Pchjongčchangu.
Para hokej je vůbec pro Michala Geiera důležitou životní součástí. Hráče, který se živí jako administrativní pracovník a příležitostný grafik, spojil s jeho manželkou právě tento sport. "Seznámil jsem se ní, když přišla do našeho týmu Sharks dělat fyzioterapeutku. Dá se tedy říct, že mi para sport změnil život rapidně," tvrdí sportovec, který je zároveň dvojnásobným otcem. "Nejvíce si cením rodiny, jelikož mi dává volnost, i když je to někdy velmi složité," uzavírá.
