Kamil Vašíček je od roku 2004 odkázán na invalidní vozík a je kompletně závislý na asistenci druhé osoby. Osudnou se mu stala nehoda na motorce o letních prázdninách, po nichž měl nastoupit na vysokou školu. "Měl jsem dva roky odklad. Potom jsem přemýšlel, jestli nastoupit," komentuje sportovec. Nakonec na vysokou nenastoupil. "Člověk po úrazu přemýšlel, co bude dál. První tři roky jsem byl uzavřený, pak jsem ale začal v rehabilitačních centrech zjišťovat, co je možné dělat a náhled na život začal být jiný," usmívá se.
Vašíčka totiž vždycky zajímal sport. "Na základce jsem dělal atletiku, florbal a také jsem lyžoval," osvětluje muž, kterého lyže nepustily ani na střední škole. Začínal na sokolských závodech, poté soutěžil i na závodech pod asociací FIS. "Jezdili jsme slalom a obří slalom," říká sportovec. Přesto nebyl nikdy tak úspěšný jako nyní. "Byly to závody na republikové úrovni, nikdy jsem se nepodíval na olympiádu," dodává paralympionik, který se na hry dostal až díky boccie.
Kamil Vašíček a boccia
Nicméně myšlenka na sport nebyla první, která se Vašíčkovi po zranění vybavila. "První věcí byla práce na počítači. A poté, aby člověk nebyl pořád doma, tak jsem přemýšlel o sportu," zmiňuje sportovec, kterému k boccie pomohlo právě rehabilitační centrum Paraple. Sport, ve kterém se závodník snaží dostat barevné koule co nejblíže k tzv. jacku, ale neprovozuje sám. "Mám asistentky, většinou studentky vysoké školy," líčí, "vždy je zaučuji tak dva až tři měsíce." V kategorii B3, ve které závodí, mu totiž pomáhá asistentka otočená zády k hracímu poli. Závodník jí říká, jak nastavit spouštěcí rampu pro míčky a kdy je do ní vkládat.
Letos je sezóna dohraná z poloviny. Mezinárodní turnajová část, kterou zaštiťuje Česká federace boccii je už skončená. Tu Vašíček celkově vyhrál. Boj v ligové části pod hlavičkou České federace Spastic Handicap však stále pokračuje. "Za tři týdny máme v Brně poslední ligové kolo. Tam jsem momentálně druhý a budu bojovat o mistrovský titul," neskrývá nadšení boskovický rodák. Přesto si uvědomuje, že cesta k titulu nebude lehká. "Je to vyrovnané. Boccia na profesionální úrovni rok od roku stoupá. Člověk může prohrát i s relativně slabším soupeřem," krčí rameny Vašíček.
Tokio nestihneme
Přestože měl Vašíček úspěšný rok, pořád rád vzpomíná na paralympiádu v Riu, kde ve své kategorii obsadil 14. příčku. "Byl to největší životní zážitek. To je něco, co si člověk nedokáže představit," rozplývá se závodník, podle nějž byla v Brazílii nejlepší atmosféra při zahájení her. Tehdy česká reprezentace v boccie nejela pro medaile, ale spíše pro zkušenosti. "Na to, jak jsme malí, tak jsme celkem konkurenceschopní. Myslím, že Česko patří do první desítky. Naše páry jsou momentálně šestnácté, ale to jenom proto, že jsme po Riu přestali jezdit ven," sděluje Vašíček, který důvod absence reprezentantů na turnajích nezná.
On sám tento rok také nikde nereprezentoval. Paralympiádu v Tokiu tedy nevyhlíží. "Ambice by byly, nicméně v mém případě to je tak, že jsem druhým rokem přerušil reprezentační kariéru. Úplně jsme se nedohodli s reprezentačním vedením. Teď se ale naskytly další možnosti, takže možná pokračovat budeme," hodnotí situaci paralympionik, který dává sportu volný průběh. K velkým turnajům se totiž pojí i problémy s financemi, jejichž velkou část si závodníci musí obvykle obstarávat sami. "Boccia dostává dost peněz z dotací," upřesňuje, "ale my, co jsme se kvalifikovali na paralympiádu v Riu, jsme si tehdy dost velkou část museli sehnat sami, přes sponzory. Čili přerozdělování peněz mezi sportovce by mohlo fungovat lépe," dodává.
Sport má boccista Vašíček rád, změnil ho v tom, že mu do života přinesl nové přátele, zážitky i vzory. Líbí se mu hra momentální světové jedničky Grigoriose Polychronidise z Řecka, o kterém říká, že je sporťákem tělem i duší. Nejdůležitější je ale pro něj zdravotní stránka a to, aby mohl fungovat. "Jsem rád, že mám stále rodinné zázemí, že dělám to, co dělám a můžu jít příkladem," uzavírá Vašíček.
