Harrachov - Tereza Kmochová je nejúspěšnější českou neslyšící sportovkyní. V loňském roce prožila snovou sezonu. Vyjela si start na mistrovství světa ve Svatém Mořici, získala zlatou medaili na Zimní světové univerziádě v Kazachstánu a na mistrovství světa neslyšících nastoupila do pěti závodů a dokázala vybojovat pět cenných kovů. To je vizitka nejlepší české handicapované lyžařky. Pro následující sezonu má jasný cíl - kvalifikovat se na zimní olympijské hry v Pchjongčchangu, a znovu tak ztenčit hranici mezi handicapovanými a zcela zdravými sportovci.
Jak probíhá příprava na příští sezonu?
V květnu jsem začala s kondiční přípravou pod vedením svého kondičního trenéra Petra Klofáče. Do toho jsem stihla vměstnat první čtyři dny na sněhu na Kaunertale, kde jsem se věnovala technice a tréninku SuperG. V polovině června jsem odjela s mámou do Francie na ledovec, kde jsem odjezdila deset kvalitních dní obřího slalomu. Akorát, že nemám s kým pravidelně jezdit, protože moje tréninková parťačka Kateřina Pauláthová je po operaci kolene, tak jsem se vždycky po domluvě připojila k někomu do tratě. Trénovala jsem například s Martinou Dubovskou, nejlepší Polkou nebo Japonkou.
Od začátku července se věnuji hlavně kondičnímu tréninku, teď za sebou mám tři týdny v kuse náročná soustředění. Byly dvě až čtyři fáze denně v posilovně, v písku či na hřišti s různými formami běhání, tenis nebo jízda na kole/bruslích. Jsem ráda, že jsem se mohla připojit k ostatním, užili jsme si spoustu legrace, zpestřili si trénink míčovými hrami. Oživila jsem si tak svou přípravu, a navíc jsem nebyla sama na tréninku. Trénink jsem občas protrpěla, sem tam svalové neduhy, ale jinak se cítím fyzicky dobře a silně. Uvidíme, jestli se to v zimě ukáže.
Co vás ještě během letní přípravy čeká?
V polovině srpna mám v plánu jet na lyže do švýcarského Saas Fee, ale podmínky jsou teď nejisté, je tam málo sněhu a prý to nestojí za nic. Tak uvidím, jestli lyže neodložím na začátek září a mezitím budu pokračovat v kondiční přípravě. Zatím ani nemám nové lyže, z Völklu mi nereagují na maily, i když mi slíbili nějaký materiál… Plán na další soustředění na ledovcích je teď nejistý, všechno to závisí na podmínkách, prostě pojedeme tehdy, až bude slušná předpověď a budou tam další známí lyžaři, ke kterým bych se mohla připojit. Původně jsem chtěla jet na Zéland nebo na sjezdy do Chile, ale je to šíleně drahé, nejisté, a navíc na podzim bych byla možná přelyžovaná.
Podle Instagramu trávíte hodně času ve společnosti dalších českých lyžařek. Trénujete společně v jedné skupině?
Bohužel v Čechách není možné, aby se holky spojily do jednoho specializovaného týmu, který by vedl jeden trenér s dalšími asistenty. Každá holka se specializuje na něco jiného a každý její vedoucí (trenér) má jinou ideu o správném tréninku. Je to škoda, protože máme mezi holkami dobrý kamarádský vztah a jsme ochotné spolu trénovat, ale každá máme jiného trenéra a jiný plán. Takže se vždycky spojujeme na nějaké tréninky podle individuální domluvy. Vždycky jsem lyžovala přes léto a na podzim s Kateřinou Pauláthovou, ale je po plastice křížového vazu, tak hledám jiné možnosti. S Pavlou Klicnarovou se hodně kamarádíme a občas spolu trénujeme, jak na lyžích, tak i na suchu. S Káčou (Kateřina Pauláthová, pozn. redakce) nebo dalšími lyžařkami jezdíme třeba na dovolenou k moři. I když zrovna netrénujeme, tak se zabavíme a vymýšlíme různé nápady, abychom se z toho věčného trénování nezbláznily. Nudou rozhodně netrpíme.
Jak vám to pomáhá, že na trénink alespoň občas nejste sama?
Pomáhá mi to hodně, protože trénovat sám je těžké pro hlavu a na psychiku, člověk se musí překonat, hecnout sám sebe a jít na ten trénink. Vždycky jsem sama dlouho trénovala, občas to dělám i teď, a vím, že se prostě musím zvednout a jít. A když nejsem sama na tréninku, tak vidím, jak dobře na tom jsou ostatní a dává mi to motivaci ještě na sobě víc zapracovat. Za posledních 5 let se strašně zvedla fyzická úroveň lyžařů. Hodně tomu taky dávají sociální média - Instagram nebo Facebook, kam ostatní lyžaři/sportovci dávají fotky nebo videa, jak tvrdě trénují a jak jsou namakaní. To taky umí pěkně inspirovat.
Odkoukáváte od sebe něco navzájem?
Jasně, že se na trénincích pozorujeme, bavíme se o různých cvicích, co jsme kde viděly na internetu, technikách provedení nebo se hecujeme. Myslím, že se každá navzájem nějak inspirujeme, protože každá z nás má jiný způsob tréninku, jedna jede spíš silovější, druhá zase funkční tréninky a třetí ode všeho něco. Proto je dobré se spojit a vidět, co ti ostatní dělají, jaký to na ně má vliv, a naučit se něco nového. Ale všeho s mírou, hlavně nebláznit a nezhuntovat se. Také je důležité si uvědomit, jak vůbec svaly, jejich propojení v těle a tělo samo o sobě fungují, co potřebují a naslouchat tomu. Je to jako, když máte závodního koně za několik milionů, tak do něj nebudete cpát fast food a nestarat se o něj.
Jsou pro vás konkurencí v boji o olympijské hry?
Všechny jsme si navzájem konkurentkami, ale umíme se i kamarádit a pomáháme si v osobním životě (hlavně s Káčou Pauláthovou a Pavlou Klicnarovou). Olympiáda by byla fajn, každá pro to děláme, co můžeme, přejeme si navzájem, ale štěstí se usměje jen na některou. Ale to neznamená, že je to důvod přestat se kamarádit a hledět jen na sebe. Zas o tolik nejde.
Olympijské hry jsou vašim velkým snem. Přizpůsobíte právě tomuto snu následující sezonu?
Jedním z mých cílů na další sezonu je právě nominace na olympiádu, ale pro tu je třeba splnit určitá kritéria stanovená Svazem lyžařů ČR. Sezonu přímo přizpůsobovat nebudu, budu se snažit jezdit co nejlépe na vybraných závodech a splnit kritéria. Všechno závisí na tom, jak se mi sejdou lyže (pokud vůbec nějaké budou…) a kvalita podzimní přípravy. Opět bych chtěla jet na pár rakouských ledovců a poté do Colorada na závěrečnou přípravu, která se mi několikrát osvědčila, a budu doufat, že to snad všechno vyjde.
Jaká je šance, že se dostanete na olympijské hry?
Zrovna nedávno jsme to počítali - je osm míst pro české lyžaře, záleží na svazu jak si to poskládá v poměru holky/kluci. Tři holky a dva kluci už mají sjetá kritéria, tak zbývají tři místa, o které se může poprat 4-5 holek a 3-4 kluci (jsem mezi nimi v širším výběru…). Hlavní je splnit určitá kritéria (nejvyšší kritérium je bodování ve Světovém poháru, poté umístění do 15. místa v Evropském poháru a jako poslední jsou fisové body), pak je nominace jasná. Šance tam pro mě nějaká je, ale bude to velká a zajímavá bitva a také to bude hodně o štěstí a formě.
Jak moc je těžké prosadit se mezi nehandicapovanými? V čem vám musí na závodech nehandicapovaných pomáhat váš rodinný realizační tým?
Konkurence mezi nehandicapovanými lyžaři je hodně velká a je velmi těžké se prosadit. Vlastně jde jen o to, mít co nejlepší FISové body, ale to se vám zase musí všechno sejít (štěstí, dobrá máza, psychika a počasí) na pár závodech, aby se vám to povedlo sjet. Můj rodinný realizační tým dělá všechno pro to, abych mohla být na 100 % připravená na jakýkoliv závod, jak mezi nehandicapovanými, tak i mezi neslyšícími, neděláme mezi nimi vůbec žádný rozdíl. To znamená mít lyže co nejlépe připravené, kvalitně regenerovat a hlavně mít pohodu a soustředěnost v týmu.
Účastnila jste se už mistrovství světa mezi nehandicapovanými. Vnímáte to tak, že mažete hranice mezi handicapovanými a nehandicapovanými?
Neřekla bych, že mažu hranice mezi handicapovanými a nehandicapovanými, takových lidí, co soutěží mezi handicapovanými i nehandicapovanými, je víc. Je ale fakt, že postižení u neslyšících nemá takové omezení jako u tělesně postižených. Ale spousta slyšících lidí mi říká, že by nebyli schopní dělat spoustu věcí správně bez zvuku, tak sluchová ztráta je asi přece jen velký handicap. Jen se snažím být co nejlepší, a prostě mi to letos vyšlo i na start na mistrovství světa v St. Moritz, na zlatou medaili na Zimní světové univerziádě v Kazachstánu a na pět medailí na mistrovství světa neslyšících v Innerkrems.
Co vaši nástupci? Máte přehled o tom, kolik neslyšících mladých lyžařů je v České republice, a jak se jim daří na mezinárodním poli?
Mladý Jirka Hartig z Vrchlabí patří mezi nadějné nástupce, i když je to v mužské kategorii o dost těžší. Neslyšící kluci tam mají slušnou konkurenci. Jura ale musí dospět, je mu osmnáct, a srovnat si to trochu v hlavě a věřím, že bude schopný získávat medaile na neslyšící světové úrovni. Lyžuje velmi dobře, má skvělé rodinné zázemí, obětavého tátu, a už teď patří k nejlepším neslyšícím juniorům na světě a závodí i mezi slyšícími. Akorát, že k tomu hraje fotbal, tak doufám, že zůstane u lyžování. Další mladí neslyšící lyžaři bohužel zatím nemají takový potenciál, ale budu doufat, že se brzy nějaký talent objeví, ale je k tomu velká potřeba podpory od rodiny a vlastní vůle a píle.
Zkušeností už máte z mezinárodních závodů a především ze zimních deaflympijských her na rozdávání, neláká vás i kariéra trenérky?
Nejste první, kdo se mě na to ptá a vždycky odpovídám, že bych trenérkou nemohla být. I když mám spoustu zkušeností, vím, jak to chodí v lyžařském světě, mám kontakty, občas trénuju sama sebe, zatím mě to ještě neláká. Vím, jaká je to občas těžká práce, řehole, šílenost umět komunikovat s lidmi, a hlavně mít svatou trpělivost se svěřenci, což nemám. Navíc trenéři se mezi sebou baví přes vysílačky, což nemohu.
Vraťme se k letnímu počasí, které aktuálně panuje v České republice. Máte naplánovanou už i nějakou dovolenou, nebo se celé léto nese v tréninkovém duchu?
Dovolená proběhla už na začátku června, s partou lyžařských kamarádek jsme odletěly na týdenní dámskou jízdu na Kapverdy. I na dovolených se snažím brzy ráno trénovat, ač to není snadné. Ještě bych chtěla jet na pár dní v září k moři s kamarádkou a naučit se jezdit na kiteboardu nebo surfovat. Celé léto mi zatím probíhá v tréninkovém duchu, ale také musím dodělat něco do školy.
