Na invalidní vozík se dostala po nepovedené operaci plotýnky v roce 2007. Od té doby vystřídala více sportů - přes plavání, badminton, tenis, box či handbike nakonec skončila u basketbalu.
Přivedla ji k němu náhoda. Když pro reklamu potřebovali tým basketbalistek, nenašli jich dostatek, a tak hledali vozíčkářky, které mají s pohybem na vozíku zkušenosti a mohly by je doplnit. Mezi nimi byla i Jana Hanová. Během natáčení se potkala s trenérem Jaroslavem Mencem a k týmu Pražských jezdců ji převedla i její dlouholetá kamarádka a první ženská členka týmu Karolína Dadejíková.
Jana Hanová trénuje už něco přes rok a čtvrt a i přes těžké začátky u tohoto sportu vydržela. "Ze začátku na nás byli hodní, nechali nás střílet, nekladli příliš velký odpor, ať se to naučíme a získáme nějakou hráčskou jistotu. Kdyby hráli jen oni mezi sebou, tak my pořád budeme stát pod košem, nedohodíme na něj a nenaučíme se to."
Díky skvělému přístupu trenéra i celého týmu se cítí být součástí celku a nikoli jako zátěž, přesto má jejich hra jisté limity. "Asi nebudeme nikdy tak silné nebo rychlé jako naši top hráči, ale každý máme svůj handicap a nějak s ním pracujeme. Určitě můžeme být handicapem už jen tím, že nás mají v týmu, oproti celkům, které holky nemají, nebo jich nemají tolik. Ale nikdy nám to nedali najevo, ba naopak. Společnými silami se snažíme dát do toho vše, brousit taktiku a nabírat zkušenosti," říká Hanová.
Možná po herní stránce jsou ženy v týmu handicapem, po té lidské je to ale naopak. "Jak říkají nestranní pozorovatelé, to, že tam mají ty holky, jim vyloženě prospívá. Zjemnilo je to a líp se na to kouká," popisuje s úsměvem Hanová.
Jak už to někdy u smíšených týmů bývá, občas vyvstane otázka, jak je to vlastně s převlékáním. "Máme jednu společnou šatnu v podstatě od první chvíle, a když si to probírám zpětně, ani jedna strana u toho nikdy nezabrzdila," tvrdí basketbalistka.
Že se nad tím nikdy nepozastavila, přičítá Hanová času strávenému v nemocnicích a rehabilitačních ústavech, které ji vytrénovaly, a stud musel jít mnohdy stranou. Na druhou stranu však podotýká, že když se někdo potřebuje převlékat nějak "víc" nebo se sprchuje, čeká druhá strana na signál "už".
Aby držela krok s ostatními spoluhráči, snaží se věnovat i domácí přípravě, ať už je to střelba na koš, svižnější vyjížďky nebo činky. Záleží, kolik má volného času. "Ráda bych se stala plnohodnotnou součástí týmu, aby mi to střílelo a přiblížila se rychlosti ostatních hráčů. Mám tedy před sebou ještě spoustu práce. Velkým cílem je vstřelit koš z čáry trestného hodu," prozradila Hanová.
Tréninky jí naštěstí nekomplikuje práce, již přes dva roky pracuje v IT firmě jako administrativní podpora. "Mám skvělého šéfa, který nemá problém mě na tréninky pustit, když jsou úkoly splněny a je jedno, zda je dělám o půlnoci nebo v deset dopoledne, což je velká výhoda. Nemám pak problém skloubit práci i své koníčky."
Rozhodně nelituje, že se do basketbalu pustila, i když je to tvrdý kontaktní sport. "Basket mi strašně pomohl, jsem z něj nadšená. Člověk se orientuje na výkon, vyčistí si hlavu a dává do toho vše, protože to nechce kazit spoluhráčům, i když to se stává i těm nejlepším. Naštěstí je atmosféra skvělá, hráči jsou na hřišti rivalové, ale po zápase není nikdy nouze o legraci, ať už se jedná o kterýkoli český tým. Je to prostě super." I proto basketbal nebo jiný kolektivní sport považuje za skvělou terapii pro nováčky, kteří se čerstvě ocitli na vozíku.
Ze slov Hanové je cítit nadšení a energie, jakou jí basketbal přináší, a rozhodně má v plánu pokračovat. Třeba jednou nebude potřeba smíšených týmů a vytvoří se i ženský. Na něj ale v současnosti není dostatek hráček. V Pražských jezdcích jsou tři a v ostatních týmech se nachází většinou po jedné ženě.
