České Budějovice - Oba se minulý měsíc radovali z vítězství svého týmu na prestižním mezinárodním turnaji florbalu vozíčkářů Prague Wheel Open. Michaela a Zbyněk Sýkorovi však kromě titulu pro českobudějovické Štíry získali i další, tentokrát individuální ocenění. Ona pro nejlepší hráčku, on pro nejlepšího hráče turnaje.
Máte obě ocenění vystavená vedle sebe?
Zbyněk: Já ani nevím.
Michaela: Ale ano, jsou doma na polici. Vedle sebe.
Zbyněk už nějaké individuální ceny získal. Pro vás to, Michaelo, bylo první ocenění?
M: Přesně tak. Velmi mě to potěšilo. Florbal už hraju dlouhé roky, jak klasický, tak s vozíčkáři. Takže jsem ráda, že je ta dlouhodobá práce nějak vidět.
Z: A já zase neměl pocit, že by můj letošní výkon stačil na cenu pro nejlepšího hráče. Sice jsem nehrál špatně a turnaj jsme přece jen vyhráli, ale měl bych pro to ocenění jiné kandidáty. Trochu jsem pořadatele podezíral, že když už ho dali Míše, tak ho chtěli udělit i mně. Asi aby mi to nebylo líto. Ale to popřeli. Radost každopádně mám. O to větší, že jsme cenu získali oba.
Mimo hřiště jste životní partneři. Ale co na hřišti?
M: Při hře se takhle moc nevnímáme. Tam hrajeme jeden za všechny, všichni za jednoho, nehledě na to, že jsme manželé.
Z: Je ale pravda, že nám to spolu na hřišti funguje. Občas přemýšlím, jestli se na mě bude doma zlobit, když jí v zápase nenahraju… Ale ne, jen žertuju.
M: Pamatuju si, jak mi před pár lety Zbyněk dvakrát nahrál na dva góly. To bylo dva týdny po svatbě a já byla čerstvě Sýkorová. To od něj byl hezký svatební dar novomanželce.
Ostatně, díky florbalu jste se poznali. Jak se to tehdy seběhlo?
M: Tenkrát jsem chodila s rodinným známým vozíčkářem jako doprovod na sledge hokej. Tam jsem se seznámila s matadorem florbalu na vozíku Láďou Peškem, a ten mě jakožto zdravou hráčku pozval, ať si to přijdu vyzkoušet s vozíčkáři. A tak jsem šla.
Z: Já si to pamatuju úplně přesně. Bylo to v roce 2010, když Míša přišla na trénink. A já si ohromeně říkal, že taková modelka se tam musela objevit omylem. Hned jsem ale věděl, že bude moje. No a po čtvrt roce, v období Vánoc, jsme šli na první rande. Za tři roky jsme se vzali. Florbal byl už od začátku naším společným koníčkem a každodenní náplní.
Michaelo, vy můžete obě varianty porovnat. Jak florbal zdravých, tak vozíčkářů.
M: Největší rozdíl je samozřejmě v omezení pohybu na vozíku. Když běžím, můžu rychle uzpůsobit svůj pohyb, kam chci a potřebuju. Na vozíku jsem limitovaná tím, že na něm běžně nesedím, a tudíž nemůžu měnit pohyb okamžitě. Je důležité lépe předvídat, kam míček půjde.
Radil jste své budoucí manželce v jejích začátcích?
Z: Fungoval jsem i jako trenér, takže to bylo přirozené. Ale Míša byla hodně šikovná a talentovaná, takže netrvalo dlouho jí něco učit.
Vy jste, Zbyňku, v sedmnácti letech zažil úraz na motorce. Jaký vztah ke sportu jste měl před ním?
Z: Skoro žádný. Žil jsem jako mladý na vesnici a kromě školy mi čas zbýval na domácí práce nebo jsem pomáhal rodičům na statku. Také jsem vážil nějaké to kilo navíc, takže mě sport ani tolik nelákal.
Ale to úraz změnil.
Z: Ležel jsem v nemocnici a neměl žádnou představu, co se dá a nedá na vozíku dělat. Pak jsem se dostal do Kladrub, kde jsem potkal ty, kteří byli na vozíku třeba i 20 let. Nabádali mě, ať si jdu zkusit hodit diskem nebo se jinak hýbat. A já zjistil, jak moc je to důležité. Z tohoto úhlu pohledu je sport pro handicapované důležitější než pro zdravé. Dokáže je vrátit do aktivního života. Nabrat fyzičku a potkávat se s lidmi. Na život na vozíku si nestěžuju. Pokud se správně uchopí, dá se z něj vyždímat maximum. Mně to tenkrát nakoplo a těžko říct, kam bych se bez pomoci druhých vozíčkářů dostal. Proto se to teď snažím společnosti vracet tím, že spolupořádám náborové kempy pro začínající sportovce na vozíku.
Michaelo, změnilo partnerství se Zbyňkem váš pohled na vozíčkáře?
M: Než jsme se dali dohromady, znala jsem jen lidi s vážnějším postižením, než má on, paraplegik. Dnes vím, že Zbyněk je na tom tělesně dobře. Jako bych ho ani nebrala jako handicapovaného. Pro mě je to zdravý a sebevědomý chlap, který mě každým dnem motivuje a podporuje v každé činnosti.
Z: Ty společné rozhovory bychom asi měli podnikat častěji. (směje se)
M: Nějaká omezení tam jsou, ale člověk se s nimi naučí žít. Tak například už za ty roky máme v Budějovicích oblíbené restaurace, kam se s vozíkem bez problému dostaneme.
A kdo zastává domácí práce?
Z: Popravdě spíše Míša. Je jasné, že já žárovku na lustru nevyměním. Ale vždycky jí třeba podržím štafle, když ji tam šroubuje. Vzala tyto věci na sebe a nebojí se třeba manipulovat s vrtačkou, aby vyvrtala díru na obraz.
M: Ale mě to baví.
Z: Já spíš jen asistuju. Samozřejmě každý máme svůj dominantní názor, takže se při podobný pracích i třeba zdravě pohádáme. Anebo když jsme synkovi vybavovali pokoj, známí nám rádi pomohli s nábytkem do patra. Spoustu věcí ale zvládnu sám. Jakožto paraplegik mám zdravé ruce, a dokud jimi hýbu, tak ten handicap není tolik zásadní. A tak jsme si třeba společně dokázali zrekonstruovat byt podle našich představ.
Má už tříletý Zbyněk junior vlastní hokejku?
M: Má. Bere si ji s sebou, když s námi jede na zápasy. Nebo si s ním pinkáme i doma. Jeho to baví a jde mu to. Dokonce se i snaží jezdit na vozíku, už třeba zjistil, jak se s ním otočit.
Z: A začíná už mít otázky na můj handicap. Musel jsem mu vysvětlovat, že mám navždycky nemocné nožičky. (usmívá se)
M: Jinak nám na turnajích fandí zpoza mantinelu a starám se o něj, když zrovna nejsem na hřišti. Nebo ho hlídají babičky.
