Praha - Dana Selnekovičová se po úrazu, při kterém si poranila páteř a ochrnula, nevzdala aktivního života, do kterého u ní vždy patřil sport a koně. Kromě jezdectví se již několik let věnuje curlingu. Rovněž svou práci zasvětila sportovním aktivitám lidí s handicapem - pracuje ve velmi úspěšném spolku Cesta za snem, kde zodpovídá za ekonomický a personální úsek.
V roce 2009 jste měla úraz, po kterém jste ochrnula. Co se tehdy stalo?
Moje děti byly ještě malé a stále někde poletovaly a skákaly. Hledala jsem různé aktivity, které bychom mohly dělat společně, tak jsem začala zkoušet pro mne nové věci. Vrátila jsem se třeba ke kotoulům vpřed i vzad. Nejdříve se to moc nedařilo, ale po pár lekcích od mých dětí už to šlo docela dobře a já byla nadšená, co vše ještě zvládnu. (směje se) Jenže jednou mi to nevyšlo, špatně jsem skočila a dopadla na záda tak, že jsem si je rovnou zlomila a přerušila míchu.
Na koni jste znovu seděla už tři měsíce po úrazu, to se mnozí lidé teprve smiřují s jeho následky…
Tou největší motivací pro mne byly samozřejmě děti. Děti se maminky neptají, jestli může a jestli jí nic nebolí, prostě čekají, že maminka vše zvládne a postará se o ně. Tak jsem se chtěla co nejrychleji vrátit domů a fungovat jako předtím. To jsem ještě doufala, že je to jen na tři měsíce, maximálně na půl roku. Svůj úraz jsem brala podobně jako zlomenou nohu, stačí počkat a bude to dobré. Proto jsem hned, jak to šlo, jela také na jízdárnu a dívala se, jak ostatní pracují s koňmi. Když mi nabídli, abych si sedla, nemohla jsem odmítnout.
Neměla jste strach usednout na koně?
Samozřejmě, ale kolem sebe jsem měla odhodlané lidi, kteří hned vymýšleli, kdo mě do sedla zvedne. Chtěla jsem být stejná jako oni, ne si hrát na někoho, koho budou muset přesvědčovat. První lekce byla velkým šokem, když jsem zjistila, jak vratký ten kůň vlastně je. Nohy mi pro udržení rovnováhy moc chyběly.
Jak náročné je jezdit na koni, když mu nemůžete dávat pokyny pomocí nohou?
Kůň je velmi citlivé zvíře, pobídky holení mu jsou na začátku také cizí a musí se vše naučit. Své koně jsem tedy naučila na pobídky bičíkem, to trvalo opravdu chvilku, horší to bylo s mojí rovnováhou a psychickým uvolněním. To vše kůň vnímá a potom také tak reaguje. Proto jsem začínala s vodičem, abych se mohla soustředit pouze na sebe a hledat znovu pocit bezpečí na koňském hřbetě. Také jsme párkrát zůstali jen stát na místě a po deseti minutách jsem opět slezla dolů.
Předpokládám, že s tímto omezením musíte svému koni opravdu důvěřovat. Jak se taková důvěra buduje?
Svému koni velmi věřím. Je to ale i obráceně, já buduji důvěru u svého koně. Nejde to hned, postupuji po malých krocích nejdříve ze země, a když máme oba dobrý pocit, tak si na něj na chvilku sednu. Ze začátku tedy nejezdím vůbec a potom podle situace. Když mi kůň věří, tak je klidný a pozorný vůči mně, jen si to svým "to chci ještě dnes" nesmím zkazit.
Jaký je to pocit, když vám kůň umožní jiný pohyb, než na vozíku?
Svoboda. To je jednoznačné. Po čase jsem zase začala vnímat pohyb jeho nohou. Dnes, když jedu, tak mám kolikrát pocit, že to jsou moje nohy. Nejsem omezená na rovnou silnici, mohu jít, kam chci, na polní cestu, na louku, do lesa. Nejvíc času však trávíme doma na jízdárně, kde se snažíme naučit se vzájemnému respektu a získat důvěru.
Svým způsobem je sportovní výkon už jen naučit se jezdit na sedacím segwayi, díky kterému můžete koně trénovat. Jak těžké je získat na něm balanc a jistotu?
Segway mi umožňuje volný pohyb bez pomoci rukou. To je v podstatě k nezaplacení. Jezdit na něm složité není, chce to jen trochu cvik, člověk se nic učit nemusí, protože v tomto případě skutečně stroj pracuje za vás. Složité bylo ze začátku chytit balanc, neboť když si opřete záda, tak couváte. Musíte tedy stále sedět v rovnováze a posilujete tak břišní a zádové svaly, které mi už moc dobře nepracují. Zprvu jsem byla celá bolavá hned po deseti minutách, později jsem se naučila jezdit i dvě hodiny v kuse. Jsem potom ale ráda, že si mohu sednout do "klasického" vozíku.
Chystáte se závodit v klasické drezuře. Jak populární je tento sport mezi vozíčkáři u nás i v zahraničí? Tuším, že u nás se mu mnoho lidí na vozíku nevěnuje.
Klasická drezura u nás moc populární není, handicapovaní lidé využívají koně spíše pro hiporehabilitaci, nikoliv pro sport. Mým vzorem jsou většinou světoví parajezdci, kteří jezdili již jako zdraví, tento sport si zamilovali a dokázali se k němu vrátit. Já bych chtěla na kolbišti ukázat koně, kterého jsem si sama připravila. Jedná se však o vrcholový sport, který podléhá tlaku na výkon, proto mnozí parajezdci předvádějí jako loutky koně, které pro tento účel připravili zdraví jezdci. S tím vnitřně nesouhlasím.
Je podle vás sport pro lidi na vozíku důležitý? Nemyslím tím ani tak po fyzické stránce, jako po té psychické…
Sport je velmi důležitý pro každého člověka, bez ohledu na to, zda je, nebo není handicapovaný. Sport vám umožní poznat lépe sám sebe, zažít nejen prohry, ale i vítězství a dodává chuť zkusit to znovu a lépe. Při sportu poznáte nové lidi, získáte nové zkušenosti a motivaci. To je to nejdůležitější, co potřebujeme. Nikdo nechce jen přežívat a čekat, až se něco stane. Přesto to tak někteří dělají…
Závodně se věnujete také curlingu. Proč jste si vybrala právě tento sport a co vás na něm baví?
Curling je sport, který hraji vlastně jen díky tomu, že jsem na vozíku. Vždy mě bavilo dívat se na něj v televizi, ale nikdy mě nenapadlo podívat se, kde se to vlastně hraje. Až po svém úraze jsem v jednom časopise pro vozíčkáře viděla inzerát, že hledají nové hráče. Šla jsem se podívat na trénink a už hraji čtyři roky. Opravdu mě to chytlo, je to úžasné spojení strategie a umění hodit správně kámen. To mě na tom baví, hrubá síla je vám v curlingu k ničemu, když nevíte jak.
Pracujete ve spolku Cesta za snem, který připravuje sportovní akce po lidi s handicapem. Co vás motivovalo k zaměstnání, ve kterém pomáháte dalším lidem se zdravotním postižením?
To je vlastně také taková náhoda. Začalo to tím, že jsem dostala klasickou nabídku zaměstnání. Nechtěla jsem odmítat něco, o čem nic nevím, tak jsem to zkusila. Až časem jsem zjistila, jaké ty sportovní akce mají význam. To není jen o výkonu, ti lidé se na to mnohdy připravují, plánují, těší se, že se opět setkají se známými. Každý je vítán. Někdo se přijde ze zvědavosti podívat, příště už závodí také a doma začne trénovat. Někdo si chodí jen popovídat. Je úžasné, že se účastní zdraví i různě handicapovaní lidé a všichni dohromady fungujeme v klidu a vzájemné toleranci. Přijďte se někdy podívat, začínáme 3. března v Bedřichově Kvadriatlonem smíšených dvojic.
Zdá se, že pro vás handicap není v ničem překážkou. Máte ještě nějaké další nejen sportovní cíle či sny?
Určitě mám své sny. Třeba v jezdectví bych se chtěla dostat mnohem dál, než jsem v současnosti, ale to se nedá uspěchat. Na život na vozíku si nikdy nezvyknu, chtěla bych samozřejmě chodit a dělat věci jinak, ale to zatím nejde. Snažím se žít tak, jak dnes můžu nejlépe, protože zítra může být líp, ale také hůř. A já si svůj život chci užít.
