Vzpomenete si na okamžik těsně po nárazu na mantinel?
Musím trochu zapátrat v paměti a vybaví se mi asi nevědomost, otázky, šok… Nevíte nic a chcete nějaké informace. Myslím, že jsem jich pár dostal až v sanitce, když jsme jeli do Brna. Cesta byla dlouhá a téma nebylo vůbec příjemné. Druhý den po operaci jsem se v rámci jednostranné konverzace s doktorem nezmohl na nic. Verdikt zněl bohužel drsně. (Na zákrok Mariána Moravy, který Zelenku zranil, se můžete podívat zde.)
Hrál jste první ligu, byl jste dokonce nejúspěšnějším střelcem po základní části, jak těžké bylo připustit si, že už "neobujete brusle“?
Já bych je obul i teď, ale bez bruslení by to asi nebylo ono (pousmál se). Jinak ten rok jsme si jako lajna užívali a strašně rád na to vzpomínám. Hrát s Olivou a Altrichterem mě opravdu bavilo. Rozloučení s ledem bylo na jednu stranu těžké a pomalé, na druhou stranu zcela přirozené a logické. Ten proces trval dost dlouho, než jsem vlastně pochopil, že činnost je potřeba směřovat tam, kde najdu soulad mezi svým stavem a svými možnostmi. Do té chvíle jsem si totiž myslel, že neexistují hranice nebo limity, tedy kromě hokejových mantinelů.
Vy jste to ale nevzdal a sport je i nadále součástí vašeho života. Co vám zpočátku pomohlo nejvíce?
Tak v akutní fázi mi nejvíce pomohla přítelkyně Radka, která celý poúrazový proces v podobě pobytů na spinálce a následných rehabilitačních zařízeních absolvovala se mnou. Pak přišlo období, kdy jsem si musel pomoci sám. Za rozhodující faktory s odstupem času považuju samotu v domově důchodců, ambulantní rehabilitaci, sledge hokej a studium.
Narazil jste na sledge hokej. Dovolí vám handicap usednout na "sáňky"?
Bohužel mám vysokou lézi, můj handicap mi dovolí sednout si akorát na vozík a do auta, s tím si momentálně vystačím. Sledge hokej nepřipadá v úvahu a hlavně jsem ve věku, kdy už nepotřebuju sedět úplně všude (dodává se smíchem).
Působil jste i v roli trenéra národního týmu sledge hokejistů, jaké to bylo, “ukočírovat” partu chlapů? Byla to pro vás nová zkušenost?
Nic těžkého. Hokejové zkušenosti jsem měl a z těch jsem vycházel a trochu je modifikoval. Nejtěžší byl souboj se systémem, národním i mezinárodním. Bylo těžké začínat s novým sportem a partou několika nadšenců na zelené louce. Jsem pyšný na to, co jsme vzhledem k podmínkám v minulosti dokázali. Museli jsme s Romanem Herinkem několikrát hodně riskovat, na účast v Bostonu 2008 jsme si třeba brali milionový úvěr, abychom dokázali životaschopnost projektu sledge hokeje. Jsem za to rád, bez toho by současný sledge hokej nebyl tam, kde je. Nicméně je hodně smutné, že si to někteří neuvědomují.
Jaká je vaše role u sledge hokeje nyní?
To je stále trochu citlivé téma, které ještě nemám uzavřené. Každopádně nyní jsem ještě manažerem asociace a starám se o klub v Litvínově, který jsme založili s Radkem Žižkou.
Čeští sledge hokejisté se vrátili zpět do elitní skupiny A, tedy mezi nejlepší celky na světě, a budou bojovat o paralympijské hry. Co říkáte na družstvo? Může konkurovat těm nejlepším?
Tohle má dvě roviny. Bohužel se v kontextu nekompetentních lidí propásla dlouhá etapa, která měla být vzhledem k potenciálu hráčů vrcholem a která nakonec skončila fiaskem. Nicméně nedávné vystoupení v Japonsku vnímám pozitivně, ačkoli turnaj nebyl relevantním měřítkem, tím jsou týmy Ruska, Kanady a USA.
Jak je na tom český sledge hokej s hráčskou základnou?
Bídně, snad to bude lepší a naše sledge hokejová rodina se bude rozvíjet nejen v seniorské, ale i juniorské úrovni.
Pro koho je sledge hokej určen? Co sportovec potřebuje, aby mohl být dobrým hráčem?
Strašně rád bych řekl jen chuť a čas, ale je to složitější. Jsme ale na všech úrovních schopni plnit funkci, tzn. nabídnout sportovní alternativu pro osoby s handicapem, a zlepšovat tak kvalitu jejich života. Bohužel významným faktorem je míra nebo typ handicapu, který zcela zásadně předurčuje, zdali sledge hokej bude “jen“ volnočasovým doplňkem, nebo možností seberealizace.
Každopádně lze obecně říct, že handicap páchá daleko větší škodu na duši než těle a sport byl shledán možná tím nejúčinnějším prostředkem, nejen pro zlepšení v obou rovinách, ale i ve smyslu nějaké té životní rovnováhy.
Hodně času trávíte na zimních stadionech. Je v České republice nějaký sledge hokejový mladý talent, který by mohl patřit do nové generace českých hráčů?
Jsem rád, že hokejová rodina nezapomíná a mám díky tomu otevřené dveře skoro kdekoli. Litvínov, Chomutov, Plzeň, Praha i Brno. Na stadionech se ukazuje i pár pravidel. Například to, že dva silní chlapci jsou rychlejší než plošina nebo výtah, a hlavně že ochota a pomoc odstraňuje veškeré bariéry. Nemám moc velký přehled, jak je tomu v jiných klubech, ale konkrétně u nás v Litvínově považuju za nadějný talent malého Filipa, je mu 11 let a už hraje ligu. Vidím v něm budoucího Sebastiana Kesslera nebo Tomáše Kvocha. Přál bych mu, aby třeba jednou studoval v Americe a hrál u toho sledge hokej.
Má český sledge hokejový tým na medaili z paralympijských her?
Zatím si myslím, že ne, ale snad se to brzy změní. Někdo by si alespoň čokoládovou medaili zasloužil. Ten, co musel s nadhledem řešit situace typu – za 15 minut odlétáme a jeden člen výpravy se při přesunu mezi terminály na letišti Charles de Gaulle ztratil, nebo když Mezinárodní paralympijský výbor rozhodl, že za tři měsíce bude mistrovství světa v Bostonu a vy si sežeňte peníze, kde chcete. Nebo když se řešilo to, že karlovarská aréna nebude v termínu dostavěna, a vy tak musíte uspořádat mistrovství světa za čtyři měsíce někde jinde. Další historka je z čínské čtvrti, kde hráče okradly prostitutky. Těch příhod by bylo ještě hodně (směje se).
Co byste popřál hráčům pod stromečkem a do roku 2017?
Chtěl bych, aby je hokej bavil a aby z něj měli radost, tak jako já kdysi... Vždycky jsem se o to jako trenér snažil. Čím více o sportu vím, tím více ho miluju. Jsem rád, že jsem mohl být jeho součástí v aktivní i té pasivní podobě.
