Praha - Snowboardcross se pro neslyšícího sportovce Tomáše Pazderu ukázal jako správná volba. V roce 2013 se stal v ruském Šukolovu historicky prvním snowboardcrossovým mistrem světa neslyšících.
O dva roky později pak bral zlato na zimní deaflympiádě v ruském Chanty Mansijsku. V současnosti je tak nejúspěšnějším neslyšícím snowboarcrossařem na světě. Závodí však i na závodech slyšících, které jezdí s naslouchadlem. Je členem Czech Snowboardcross Teamu, kde pod vedením Marka Jelínka trénuje i olympijská vítězka Eva Samková.
Dříve jste se věnoval vrhu koulí. To má ke snowboardcrossu hodně daleko. Co vás k němu po ukončení atletické dráhy přivedlo?
Popravdě jsem chtěl poznávat nové sporty, a když jsem odjel s kamarády jen tak si zajezdit na prkně, tak se v ten den na horách zrovna konal závod ve snowboardcrossu. Líbil se mi nejen ten adrenalin, ale i souboj mezi soupeři. A díky novému sportu jsem poznával i okolí a nový svět. Doteď mě ten snowboarding neustále baví.
Kdy jste se snowboardcrossem začal?
Přiznám se, že úplně nevím, kdy přesně, ale začal jsem prvně kempem, který byl myslím před zimní sezónou před šesti lety. Kemp vedl trenér Jakub Flejšar (bývalý trenér juniorů a trénoval prvně Evu Samkovou), později se spojil s Markem Jelínkem, který je nyní hlavním trenérem Evy Samkové.
Na závodech neslyšících slavíte velké úspěchy - vyhrál jste mistrovství světa i deaflympiádu. Jaké to je, být nejlepším neslyšícím snowboarcrossařem na světě?
Popravdě je to můj splněný sen. Věřil jsem, že na to mám a že to dám. A když si věřím, tak toho dosáhnu (samozřejmě ne všude se mi to podaří, ale zrovna na těchto závodech ano). Na to, že se ten závod odehrál už před dvěma lety, tak na to doteď rád vzpomínám a mám husí kůži. Ten zážitek byl opravdu nepopsatelný. Věřte mi, že bych ten zážitek přál naprosto každému.
Jak je to s konkurencí na závodech se slyšícími, se kterými také závodíte?
Na slyšících závodech je konkurence velká. Svět neslyšících je stále tak malý, že tam není dost lidí na velkou konkurenci. Ale už mám za svým zadkem tři až pět mladých konkurentů, kteří mě určitě jednou ve snowboardcrossu doženou. Ale teď jim to ještě nedovolím (úsměv). Jinak slyšící závody jezdím, pokud mi to čas a peníze dovolí. Přál jsem se dostat opravdu hodně vysoko, ale vše je o penězích a taky už nejsem studentem, abych se mohl neustále omlouvat ve škole.
Jak moc je pro vás odlišné, když jedete s naslouchadlem a když bez něj?
Bez sluchadla se dokážu dost zorientovat, ale bere mi to hodně energie. Nejsem na to zvyklý a musím být víc ve střehu, v pozoru, a víc vnímat, což mě vyčerpává. Ale trenér se zmínil, že je opravdu rozdíl, jak jezdím bez, anebo se sluchadlem. Nejsem si jistý, ale myslím, že mi trenér říkal, že bez sluchadla jezdím líp, než se sluchadlem. Což je opravdu obdivuhodné, protože bez sluchadla člověk ztrácí koordinaci a balanc.
Jak velký problém je získávání peněz na trénování v zahraničí a na účast na závodech?
Je to opravdu velký problém. Vzhledem k tomu, že se o nás média v České republice vůbec nezajímají, tak pak nemají zájem spolupracovat ani budoucí partneři (sponzoři), což je velká škoda. Co já vím, tak my jako Češi máme nejlepší handicapované sportovce na světě. Otázkou je taky to, jestli na svazu správně rozdělují peníze, to už nevím, ale myslím, že peníze se nerozdělují správně, jak by měly. Na druhou stranu zas neházím všechno do jednoho pytle. Svaz neslyšících sportovců a na deaflympiádě také i Český paralympijský výbor přece jenom finančně hodně pomohli.
Je v této souvislosti reálné dostat se třeba na zimní olympiádu v Koreji?
Kdybych měl plnou a maximální finanční podporu, že bych třeba úplně opustil svou práci, tak jsem přesvědčen, že bych se mohl i nominovat. Ale k tomu vůbec nedošlo. Samozřejmě, že mě to mrzí. Ale co se dá dělat, ještě není konec. Ve sportu se člověk má dívat pozitivně.
Jak se vám spolupracuje s trenérem Markem Jelínkem, který trénuje i Evu Samkovou?
S trenérem se mi spolupracuje dobře. V tréninku dokáže být i přísný. Někdy jsem z toho opravdu unavený, ale díky té dřině dochází ke zlepšení, a to nejen u mě, ale v celém týmu, kde se rozrůstá nová a mladší generace a úspěchy jsou neustále lepší a lepší. Jako trenér je i dobrým kamarádem a vím, že když si v něčem nejsem jistý, ať je to v čemkoliv, tak se nebojím se ho zeptat či si nechat poradit.
Změnil se nějak výrazně způsob vašeho trénování, když jste s ním začal spolupracovat?
Ano změnil se, protože jsem dlouhodobě trénoval v atletice, kde je jiný způsob styl tréninku, a to převážně posilování, sprinty apod. Tady jsem si připadal na začátku jak velký medvěd a připadal jsem si strašně nemotorný. Ale díky gymnastice a tréninku, ke kterém mě Marek vedl, jsem mnohem stabilnější, hybnější a asi i zdravější.
Jak moc jsou pro vás cenné rady od Evy Samkové, s níž jste v Czech Snowboarcross Teamu?
Evka mně nejen radila, jak mám jezdit, ale i jak snést psychiku na velkých závodech, protože vycházela z vlastních zkušeností. A když u mě Evka uvidí jasnou chybu, tak nezaváhá a řekne to a já to vždy samozřejmě přijmu. V týmu si opravdu navzájem pomáháme a to je myslím velmi dobře.
Máte zlatou medaili z deaflympiády. Je vůbec ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Rád bych získával na neslyšících světových závodech další sérii zlatých medailí a mimo sport bych rád dokázal dlouhodobě udržet své podnikání v oblasti stavebnictví.
