Kateřina Antošová je nejlepší česká silniční handbikerka, máma tří dospělých synů a vystudovaná systémová inženýrka. S manželem Zdeňkem, který je její největší podporou v životě i ve sportu, objíždí závody u nás i ve světě.
Sport byl vždy nedílnou součástí jejího života. Byla vášnivou běžkyní. Postupně vybíhala na stále delší trasy, až skončila u maratonu a jejím největším snem bylo zaběhnout si maraton v Berlíně.
Zlomila se pod ní větev
Před sedmi lety šla sklízet hrušky na zahradu do starého sadu. Vzala si žebřík, vylezla na strom a větev pod ní povolila. Kateřina spadla ze čtyř metrů na zem, poranila si míchu a ochrnula na spodní část těla. Vrtulník ji přepravil do nemocnice s vědomím, že už nikdy nepoběží svůj oblíbený maraton. Ne ale s myšlenkami nadobro skončit se sportem.
Už v nemocnici začala spřádat plány, jak si pořídí handbike. Když odcházela z rehabilitačního ústavu, jeden starší handbike už měla koupený. Do té doby byla člověkem, který se snažil stihnout úplně všechno. Sport se pro ni stal nedílnou součástí života i po úrazu.
Hned po prvním usednutí na handbike ji zaujal pocit, že se může pohybovat stejně rychle jako před úrazem. Nejvíce však českou handbikerku namotivovalo třetí místo na prvním závodě v Berlíně.
Tvrdě trénovala a probojovala se na všechny důležité závody. Její příběh může znít jako pohádka s dobrým koncem, ale jí tak nepřipadá. Za vším je prý především dřina.
"Za rok průměrně najedu okolo osmi tisíc kilometrů. Prostě jsem si sedla na handbike a každý den trénovala. Potom jsem si samozřejmě musela najít profesionálního trenéra, protože sama bych to asi nedala," přiznává Antošová.
Kateřina Antošová jako spisovatelka
V roce 2014 vydala Kateřina Antošová knihu s názvem Paradeník aneb Jak jsem spadla z hrušky. O svém "druhém životě" píše s nadhledem, sebeironií a humorem. Knížka měla velký úspěch a čtenáři si vyžádali pokračování, proto o dva roky později vyšel druhý díl Paradeníku s podtitulem Jak se jezdí s Bárou. Příběh změnil vypravěče, aby se čtenáři dozvěděli, co prožívá člověk, který vidí svou ženu padat ze stromu, prožívá s ní její pobyt v nemocnici, rehabilitaci, hledání a nalézání a musí si zvyknout, že má doma vozíčkářku, která občas potřebuje pomoci s naprosto banálními úkony, a přesto se v 50 letech nominuje na paralympijské hry.
Devátá v Riu
I přes svůj handicap cestuje po světě a sbírá jeden úspěch za druhým. Na paralympijských hrách v Riu se umístila na devátém místě, což považuje za svůj největší dosavadní úspěch. Na kontě má vítězství v Českém i Evropském poháru, třetí místo na Berlínském maratonu, třetí místo na závodech světového poháru a čtvrté místo na mistrovství světa v silničním závodě.
Jelikož kolem sebe neměla nikoho, s kým by si o životě na invalidním vozíku mohla popovídat a dozvědět se nějaké informace, založila blog, na kterém sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat. Píše články o tom, jak lze bez problémů cestovat s omezením a také o svých zážitcích ze sportu.
