Praha - Když se kolínský rodák Zdeněk Krupička narodil, bylo jasné, že se mu dolní končetiny už nevyvinou. Jeho matka musela ještě před porodem podstoupit rentgenové vyšetření, což mělo nejspíše vliv na jeho postižení. Od mládí pobýval celoročně v ústavech a domů jezdil jen na prázdniny.
Ani to jej však nezlomilo. V Jedličkově ústavu, který navštěvoval od první třídy, se poprvé setkal se sportem. Dostal se do florbalové i sledge hokejové reprezentace, patří mezi zakladatele obou sportů v České republice a je třetím členem florbalové Síně slávy mezi vozíčkáři. Jeho další vášní jsou extrémní závody.
Jak jste se dostal k extrémním závodům Survival?
Rád zkouším jiné sporty a výzvy. Dostal jsem nabídku od kamarádky Aleny Jančíkové z organizace Centrum Paraple, která tuto akci spoluorganizovala pro nás vozíčkáře, tak jsem do toho šel.
Týmy jsou složené z handicapovaných a nehandicapovaných sportovců. Kdo do toho šel s vámi?
Vybral jsem si kamaráda Česťu, se kterým podnikáme různé "divočiny", jako je ježdění za motorovým člunem na vodních lyžích a nebo na čtyřkolkách. Potkali jsme se v roce 2010 na raftech a sedli jsme si lidsky.
Co všechno jste museli v závodě absolvovat?
Vypuklo to okolo desáté hodiny večerní. Jedná se vlastně o jednodenní závod, takže na splnění všech disciplín máte maximálně 24 hodin. Závodníci se pohybují převážně na kole, v případě nás handicapovaných na handbiku. Právě tímto způsobem se přemísťujeme mezi jednotlivými vloženými disciplínami. Čekalo na nás například šestnáct kilometrů na kánoi proti proudu, zdolat sedmi metrovou lezeckou stěnu, samozřejmě s jištěním od profesionálů, dále třeba lukostřelba, trialový závod na čtyřkolkách, slalom na divoké vodě, střelba ze vzduchové pistole nebo první pomoc. Moc rád na to vzpomínám.
Co pro vás tento extrémní zážitek znamená a jaké byly největší úspěchy?
Měl jsem úžasné pocity. Chtěl jsem překonat sám sebe a zkusit si, na co vůbec mám. V roce 2010 jsem se po pár kilometrech "vysekal" na handbiku. Vezli mě tehdy do nemocnice na šití a já ještě poté závod dokončil a získali jsme bronz. V následujících letech, tedy v roce 2011 a 2012 jsme zvítězili.
Co přesně se hned po startu stalo, že jste nakonec skončil v nemocnici?
Jede se i v noci a já neměl bohužel přesný odhad. Dvě stě metrů po startu, kdy jsem nevybral zatáčku na handbiku, jsem vyletěl mezi stromy do lesa. "Na nohy" mi nakonec pomohl parťák Česťa. Měl jsem kompletně odřená záda, obě předloktí a obličej. Rozsekl jsem si obočí a měl jsem takzvaný silniční lišej. Stále ve mně byl adrenalin, takže jsem všechny presvědčil, že budeme pokračovat a že mi vlastně nic není.
Po otření kapesníky a očištění vodou jsme dojeli na start orientačního závodu, ale tam jsme zjistili, že to opravdu dál nejde. Rány v obličeji krvácely, a tak mě odvezli do nemocnice v Českých Budějovicích. Ošetřujícímu lékaři jsem hlásil, že jsem nepřijel na výlet, ale závodit a dožadoval jsem se včasného ošetření.
Ten okamžitě reagoval - nahlédl do mé karty na jméno a začal se smát. Vzpomněl si na mě, tedy respektive na můj rok starý úraz. To mě k nim přivezli také s rozseknutým obočím, ale ze sledge hokeje a ve své podstatě jsem mu řekl něco podobného - že nemám čas. Všechno mi nakonec rychle zašil, vyčistil a sanitka mě odvezla zpátky na závod. Poté se normálně navazovalo dál, akorát náš tým měl ztrátu tři hodiny, ale i tak to stačilo na celkové třetí místo.
Co je na extrémních závodech nejtěžší?
V té době to bylo plavání. Ještě jsem to moc neuměl. Nejdřív jsem do toho nechtěl jít, ale můj parták se se mnou moc nemazlil. Byla to taková léčba šokem. Hodil mě do vody a prostě jsme plavali. Musím říci, že jsem si nebyl jistý, ale nakonec jsme to společnými silami zvládli.
Kdo byl pro vás největším soupeřem?
V dalším družstvu byl Miroslav Šperk, se kterým jsme společně soupeřili ve florbalu. Takže jsme se trochu hecovali a v podstatě škádlili, že budeme soupeřit ještě i tady. Nakonec vám ale stejně samotný závod ukáže, že na takové přemýšlení prostě moc času nezbývá. Je důležité před každou překážkou jen zhodnotit své síly, nemyslet co bude následovat, ani jak to či ono zvládnu. Na každých závodech Survival je tím hlavním motorem a motivací cíl.
Půjdete do toho znovu?
Sice se říká, nikdy neříkej nikdy, ale zatím asi už opravdu ne. S Česťou jsme si řekli, že máme třikrát splněno a co bude dál, to se uvidí. Oba máme spoustu práce. Já řeším zdravotní problémy s rukama a měl bych si na ně trochu více dávat pozor a hlavně mě teď nejvíce zaměstnává právě florbal a sledge hokej.
Dal jste si nějaké předsevzetí do roku 2017?
Chtěl bych se sledge hokejovým týmem probojovat na paralympiádu v roce 2018.
