Praha - Průkopníkem tohoto sportu pro handicapované bylo sdružení Restart, které začalo s prvními zkušebními ponory s vozíčkáři již v roce 1999 ve spolupráci s Centrem Paraple. Od roku 2002 začaly pravidelné výjezdy s vozíčkáři za potápěním v moři. Právě ty jsou však finančně velmi náročné.
Zmiňované sdružení Restart v současné době spolupracuje s oddílem potápění SKV Praha. Ten vznikl v rámci SKV Praha v roce 2007 a je dnes jediným sportovním oddílem, poskytujícím potápění pro vozíčkáře u nás. Jeho vedoucím je Tomáš Kratochvíl, který začal s potápěním v roce 2010 v rámci svého prvního rehabilitačního pobytu v Centru Paraple.
"Přístrojové potápění boří bariéry a umožňuje člověku s tělesným postižením neomezený pohyb pod vodou všemi směry bez použití jakýchkoliv kompenzačních pomůcek, jako jsou vozík či berle. Pomáhá zapomenout na rozdíl mezi těmi, co chodí, a těmi na kolečkách," popisuje Kratochvíl, co potápění jako sport nabízí vozíčkářům.
Při potápění handicapovaný nepotřebuje žádnou speciální sportovní pomůcku jako u jiných parasportů (např. monoski u lyžování či handbike u cyklistiky). Používá tu samou potápěčskou výstroj jako zdraví lidé jen s tím rozdílem, že nemá ploutve a k pohybu používá ruce. Bez čeho se však vozíčkář při potápění neobejde, to jsou asistenti.
Při přístrojovém potápění se potápí vždy minimálně dva lidé naráz (dodržuje se tedy tzv. buddy systém). V případě, že by se někdo ocitl v krizové situaci, druhý potápěč mu pomůže. Paraplegici mají zdravé ruce a většinou zvládnou buď plně nebo aspoň částečně ovládat svoji výstroj, proto se potápí jen s jedním doprovodným potápěčem. Potápění kvadruplegiků je náročnější.
"S kvadruplegikem chodí vždy dva další potápěči, kdy ho jeden vede, drží ho za ventil lahve, a ovládá nejen svoji, ale i výstroj kvadruplegika. Druhý plave vedle a je nápomocen v případě potřeby," vysvětluje Kratochvíl, který je sám kvadruplegik. "Také u některých kvadruplegiků musí pomáhat s vyrovnáváním tlaku v uších zmáčknutím nosu, kdo to třeba kvůli handicapu nesvede, a hlavně s komunikací a očním kontaktem. Pod vodou se totiž dorozumívá gesty, což kvadruplegici nezvládnou. Každý kvadruplegik gestikuluje rozdílně a před ponorem se domluví na určitých gestech," doplňuje.
Důležitý je také zdravotní stav handicapovaného. Vnozíčkář nesmí mít žádné otevřené rány, jakými jsou například proleženiny, žádné přístroje v těle jako kardiostimulátory, baclofenové pumpy a podobně. Roli hraje i psychika.
"Při potápění musí být dobrý psychický stav, což platí jak pro zdravé, tak i handicapované. Stává se, že nemám svůj den, tak do vody nejdu. V žádném případě to nelámu přes koleno, za cenu si něco dokázat. Při potápění se chyby neodpouští a v případě, že do toho přijde stres, tak to většinou končí špatně," připomíná Kratochvíl.
Potápění v zahraničí
Poté, co si vozíčkář vyzkouší potápění v českých bazénech a lomech, může vyrazit za svou zálibou do zahraničí. Zejména Rudé moře si mezi členy potápěčského oddílu SKV Praha získalo velkou oblibu. V posledních letech několikrát vyrazili také na italskou Elbu, navštívili i francouzskou Korsiku. Loni se poprvé podívali za potápěním k Atterskému jezeru do Rakouska.
Cesty za potápěním v moři jsou ale pro vozíčkáře velmi finančně náročné zejména s ohledem na to, že s sebou potřebují mít asistenta. "Je to drahé, ale za potápění například v Rudém moři to rozhodně stojí," vypráví Kratochvíl. "Vozíčkář s sebou musí vzít asistenta, za kterého platí, týdenní pobyt v Egyptě tak vyjde přibližně na 50 tisíc. Pak každý vozíčkář potřebuje dalšího asistenta-potápěče, což zajišťují naši instruktoři z Restartu. Vozíčkář, který je člen SKV Praha, většinou v rámci možností dostává příspěvek na částečné pokrytí nákladů na asistenta. Dále jsou tu náklady na výstroj. Většina vozíčkářů si výstroj z finančních důvodů půjčuje, ale lepší je mít svoji, např. z hygienických důvodů se doporučuje mít aspoň svůj neopren," popisuje Kratochvíl finanční náročnost cest do zahraničí.
Od ceny zájezdu se také většinou odvíjí počet účastníků z řad vozíčkářů. Na domácí víkendové akce do českých lomů jezdí 8 až 10 účastníků, kteří stihnou pouze jeden ponor za den, aby se zvládli všichni vystřídat.
Za potápěním k moři vyráží na jednu akci maximálně čtyři vozíčkáři, a to z několika důvodů. Kromě zmiňované finanční náročnosti je zde omezení vzhledem k počtu instruktorů.
Trénink v Praze
Tréninky oddílu potápění SKV Praha probíhají po domluvě každé úterý večer v bazénu Slávie Praha (kromě letních prázdnin). Na jaře a na podzim organizuje SKV Praha jeden víkendový trénink určený především pro nováčky. Jednou ročně se také snaží nabídnout víkendový zkušební ponor mimo Prahu. Všechny plánované akce jsou uvedeny v kalendáři na webu SKV Praha www.skvpraha.org. V případě zájmu se stačí obrátit na vedoucího oddílu potápění Tomáše Kratochvíla: [email protected].
"Počet vozíčkářů je hlavně určen počtem instruktorů z Restartu, kteří nám obětují dovolenou na úkor své rodiny. Vozíčkář, když už zaplatí cenu za Egypt, se snaží využít každou chvilku potápěním a většinou za den zvládá dva až tři ponory," počítá Kratochvíl.
Většinou tak ráno po budíčku následuje první ponor a až pak snídaně. "Potom zhruba dvě hodiny odpočinek, další ponor, oběd, zase zhruba dvouhodinový odpočinek, ponor a večeře," přibližuje denní rytmus Kratochvíl. "V rámci pobytu se také dělá aspoň jeden noční ponor," prozrazuje.
Volný pohyb ve všech směrech a úzký kontakt s přírodou přináší podle Kratochvíla handicapovaným lidem radost a pocit nezávislosti. "Narůstá sebevědomí, zlepšení fyzické a psychické kondice, pocit uspokojení ze zvládnutí složité techniky tohoto rizikového sportu," vyjmenovává vedoucí oddílu další klady. "Potápěčských akcí se účastní velká parta lidí, díky tomu také navazují nová přátelství a lépe se začleňují do společnosti," uzavírá Kratochvíl.
