Praha - Po úraze začal David Lukeš s ragby vozíčkářů. Nejprve trénoval v týmu SK Quadru Fit Hradec Králové, pak se přes Prague Robots dostal do oddílu Sitting Eagles. Několikanásobný mistr republiky se postupně vypracoval až na kapitána a trenéra české reprezentace. Nevěnuje se ale pouze sportu. Ředitel Centra Paraple pomáhá překonávat i tabu. Jedním takovým jsou například sexuální asistentky pro hendikepované. O co se jedná? To se dočtete v rozhovoru.
Jste na vozíku od roku 2001, co se tehdy stalo?
Zlomil jsem si páteř a tím došlo k poranění míchy ve výšce pátého krčního obratle. Bylo to po jednom ze skoků do vody během pauzy při fotbalovém turnaji, kde jsme s kamarády využili místní potok k osvěžení při horkém letním dni.
Jaké byly první měsíce po úraze?
Byl jsem ze začátku dost v umělém spánku s velkými dávkami opiátů, a protože jsem to pořád nemohl udýchat, byl jsem na řízené ventilaci a mé oslabené tělo napadl zlatý stafylokok. Ale chvíle, co si pamatuji, byly velmi těžké, vůbec jsem nevěděl, co bude dál. Po pár měsících v nemocnici jsem se dostal konečně na rehabilitaci, nejdříve do FN Motol a potom do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, tam už to začalo být lepší.
Jak jste se dostal ke sportu?
Sport mě provázel vždy. Jsem kluk z vesnice na Šumavě, i když původem z Karlových Varů. Všechen volný čas jsme trávili venku, v létě jsme hráli fotbal, nohejbal, volejbal, jezdili na kolech, lítali po lese, koupali se a v zimě jsme zase hráli hokej a byli pořád na sjezdovce, kterou jsme měli před domem. Po úrazu jsem zkoušel různé sporty, ale vybral jsem si ragby vozíčkářů, protože jsem měl vždy raději kolektivní sporty. Individuálně jsem potom v rámci tréninku na ragby chodil ještě plavat, posiloval a jezdil na handbiku. Dnes jsem rád, že alespoň stíhám ragby a občas si zacvičím, na kole ani v bazénu jsem nebyl asi dva roky.
Jak to vypadá s českým ragby, tedy kolektivním sportem pro kvadruplegiky? Jak moc je populární?
Ragby vozíčkářů není jediný kolektivní sport pro kvadruplegiky u nás, ještě máme powerchair hockey, neboli florbal na elektrickém vozíku. Český název zní opravdu divně, ale tento sport je určený i pro lidi s ještě větším handicapem než u ragby. Ragby na vozíku je u nás podobně populární jako v jiných vyspělých zemích, tedy naše základna odpovídá základnám srovnatelně velkých států. Tento sport je z počátku poměrně dost fyzicky náročný, i když tato námaha je většinou odměněna větší soběstačností každého, kdo začne pravidelně trénovat. Ragby je náročné i finančně, i přesto, že se snažíme sehnat dostatek financí, musí si každý tento sport doplácet a zpravidla je na něm, aby si sehnal peníze na svůj, individuálně postavený, sportovní vozík.
V současné době jsme spíše na začátku nového startu, musíme vrátit úroveň české soutěži, motivovat nové hráče, lépe pracovat s rozhodčími a možnými trenéry. S reprezentací bychom se měli probojovat na mistrovství Evropy zpět do skupiny B, kam podle mého názoru v současné situaci patříme.
V České republice vznikl nový tým. Je dobrým řešením rozšiřovat ligu?
Jakákoliv možnost rozšíření je vždy prospěšná. Ať už jde o možnost trénovat na více místech a tím umožnit lidem dojíždět kratší vzdálenosti, nebo mít více týmů v lize a tím udělat ligu zajímavější. Naše liga však nebyla vznikem nového týmu rozšířena. Jeden tým (Captains) vznikl a jiný (The Gunners) zanikl. Navíc ostravské týmy se sloučily v jeden. Nově vznikl také tým Fighters v Českých Budějovicích, předpokládáme, že do ligy se zapojí hráči nového týmu v příštím roce jako hostující v nějakém již existujícím ligovém klubu a samostatně by mohli podle členské základy nastoupit v ročníku 2019.
Osobně však nepovažuji za šťastné trvalé rozdělení tělesně hendikepovaných sportovců do dvou organizací. Nový tým Captains je registrovaný v jiné organizaci než ostatní. Je zde vidět frustrace sportovců, kteří v poslední době hodně kritizují Český paralympijský výbor, za snad historicky nejhorší podmínky ve sportu hendikepovaných. Sami pro to ale aktivně nic nedělají a ve vedení jednotlivých organizací zůstávají stále stejní lidé. Je škoda, že nejsou více otevřeni konstruktivní, a hlavně přímé, diskuzi a místo toho se neustále osočují, ale to je asi taková česká vlastnost.
Pracujete v Centru Paraple, co je náplní vaší práce?
Jsem od dubna 2016 ředitelem, tedy statutárním zástupcem. Zjednodušeně řečeno jsem za celé centrum odpovědný, řídím lidi, sestavuji rozpočet, jsem hlavním fundraiserem, dávám dohromady strategii a komunikuji se správní a dozorčí radou. Dost často mluvím s lidmi, ať už zaměstnanci, klienty nebo během nesčetně pracovních schůzek i s partnery. Je to vlastně náplň většiny pracovního dne. Zbytek potom řeším v klidu doma u svého počítače.
Rozhovor s vámi vyšel i v jednom pánském časopise, můžete přiblížit o čem?
Článek se jmenoval "Sex na vozíku není tabu" a věnoval se, jak název napovídá, otázce sexuality u lidí s poškozením míchy.
Jak moc je důležité o takových tématech mluvit?
Je to moc důležité. Jde o jednu ze základních potřeb jejíž nenaplnění může vést k velké frustraci a ve výsledku i depresím a změnám chování. A nejde jen o sexuální akt, ale o vše spojené s intimním životem, i když většinu řídí náš mozek, fyzický kontakt je velmi důležitý. Jedině při naplnění našich potřeb můžeme žít v rovnováze i s čímkoliv, co nás v životě potká. Stejné je to i s dalšími životními potřebami, jako například pocit být v životě platným členem, tedy pro někoho užitečným.
Existují už v České republice i sexuální asistentky pro handicapované?
Sexuální asistence oslavila v ČR dva roky fungování. Seznam sexuálních asistentek je dostupný na internetu i s kontaktem, na kterém můžete asistentky oslovit a domluvit se s nimi přímo. Pokud je první hodina pouze konzultační je účtována za sníženou cenou.
Je toto téma v České republice stále tabu?
Je to lepší a lepší, ale stále to má hodně lidí spojené s prostitucí, přitom sexuální asistentky nepomáhají pouze mužům zjistit, jak funguje jejich tělo a zda a jak jsou schopni sexuálního aktu, ale pomáhají i párům nebo ženám, pro které je otázka intimního kontaktu stále citlivější než pro muže. Sexuální asistenti muži zatím nejsou. Největší tabu je stále mluvit o sexu u hendikepovaných neplnoletých lidí. Rozhodně je ovšem dobré intimní témata probírat co nejvíce, s rodinnými příslušníky, přáteli, odbornými terapeuty, nebo právě se sexuálními asistentkami, protože nenaplnění této stránky života vede dost často k velkým depresím a agresivitě.
