Andorra - Dnes už je Albert Llovera více než třicet let na vozíku, adrenalinu se však nevzdal. Nedlouho po úrazu vyměnil sjezdové lyžování za automobilové závodění.
Rallye začal jezdit v roce 2001. O šest let později jel poprvé Dakar, a zúčastnil se tak posledního ročníku, který se konal ještě na africkém kontinentě. Po sedmileté pauze se na nejtěžší závod vrátil a minulou sezónu přesedlal z automobilu do kamionu - letos tak už podruhé startoval s vozem Tatra z moravského týmu Bonver Dakar Project.
Jako první handicapovaný jezdec dokončil nejnáročnější dálkovou soutěž Rally Dakar v kategorii kamiónů, a to již dvakrát - loni na 35. místě, letos si polepšil o devět příček, dojel na 24. příčce.
Loni jste na Rally Dakar poprvé přesedlal z automobilu do kamionu. Byly v kamionu kromě ručního řízení potřeba ještě nějaké speciální úpravy?
Ne, ta změna proběhla velmi rychle. Rozhodnutí přidat se k týmu Bonver Dakar Project jsem udělal na poslední chvíli a jediné úpravy, které bylo nutné provést, bylo ruční řízení od italské firmy Guidosimplex.
Jaké největší překážky vám váš handicap při závodění staví do cesty?
Nejtěžší je pro mě to, že od pasu dolů nic necítím, proto pak člověk neví, jestli ho něco bolí, nebo se třeba popálil, nebo jestli se mu třeba chce na záchod.
Loni jste měli na desáté a jedenácté etapě velké potíže, kamión vaší posádky se dokonce převrátil na bok. Letos provázely Rally Dakar povodně a sesuvy půdy. Nastal někdy okamžik, kdy jste chtěl závod vzdát?
Vůbec ne. Letos byly etapy jedenáct a dvanáct velmi obtížné, jak po stránce technické, tak i osobní. Trpěl jsem, protože jsme sjížděli z polohy 4000 metrů nad mořem a teploty 5 stupňů Celsia do 350 metrů nad mořem a teploty 54 stupňů uvnitř v kamionu, a to vše navíc po pěti dnech strávených v Bolívii, kde jsem měl několik hodin křeče. V důsledku toho jsem byl slabý, takže po příjezdu mě hned vzali do lékařské péče.
Kterou část závodu jste si naopak nejvíc užil?
I přes ony křeče to šlo na bolivijských dunách dobře, což mi pomohlo zůstat mentálně silný a vytrvat.
Jak moc vám při závodění pomáhá vaše mezinárodní posádka - belgický navigátor Chalry Gotlib a český mechanik Jaromír Martinec?
Oba byli důležitou součástí obou Dakarů, jejich zkušenosti mi dovolily být pokaždé rychlejší. Oni i zbytek týmu tam byli pro mě, když jsem cokoli potřeboval.
Jako první handicapovaný jezdec jste dokončil nejnáročnější dálkovou soutěž Rally Dakar v kategorii kamiónů. Letos navíc na skvělém 24. místě. Máte ještě nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?
Chtěl bych ještě vylepšit svoji pozici. Upřímně věřím, že když se nám podaří vylepšit podmínky v bivaku a pokračovat v práci na vývoji Tatry 2018, můžeme toho dosáhnout.
Jak jste se vlastně po úraze dostal k automobilovému závodění?
Lyžaři jsou obvykle dobří řidiči, protože u lyžování a řízení auta najdete hodně podobností, například dráha, pohled dopředu… Uvědomil jsem si, že řídím dobře, rychle a jistě, takže jsem začal uvažovat o závodění. Mou první překážkou bylo to, že lidé s hendikepem nemohli závodit s "normálními" řidiči, a trvalo mi to dva roky, než se mi toho podařilo dosáhnout.
Jak moc je pro vás důležitá podpora rodiny a přátel?
Jsou součástí mého života a mého procesu zotavení. Mám štěstí, že mám velkou rodinu, která při mně neustále stojí, a obzvlášť mé přátele z dětství, kteří mě vždy podporovali, jak v dobrých, tak i v těžkých chvílích.
