Je mu 52 let, jeho vzorem je Jaromír Jágr a stále hraje basketbal na vozíku s těmi nejlepšími

Jakub Bartoš
28. 10. 2016 18:54
V Německu vybojoval dva ligové tituly, dvakrát získal německý pohár a zahrál si i finále Ligy mistrů. V atletice si připsal několik medailí z paralympijských her a mistrovství světa. I v 52 letech se však z každého koše raduje podle svých slov jako malé děcko. Rostislav Pohlmann má za sebou spoustu úspěchů. Letošní sezónu se už posedmnácté rozhodl strávit v týmu BSC Rollers Zwickau.
Basketbalista na vozíku - Rostislav Pohlmann
Basketbalista na vozíku - Rostislav Pohlmann | Foto: studio007.cz

Zwickau - Když dvě vteřiny před koncem zápasu rozhodl o výhře v německém poháru, cítil ohromnou euforii. Stejně jako když v Athénách získal v disku paralympijské zlato světovým rekordem. „Sport mě dělá šťastným,“ vysvětluje jednoduše český basketbalista na vozíku a bývalý atlet Rostislav Pohlmann. Za sebou toho ale má mnohem víc. V současné době působí 17. rokem v německém Zwickau, kde hájí barvy BSC Rollers. 

S basketbalem začal již před svým zraněním, a tak se k němu ihned vrátil. Postupně prošel téměř každým českým klubem. První mezinárodní kontakty začal sbírat v Praze. Na jednom soustředění se pak setkal se zástupci týmu ze Salzburgu. „Klub byl tehdy hodně známý. Hledali vysokého hráče a já jim padl do oka. Nakonec jsem tam zůstal tři roky. Byla to pro mě vysoká škola basketbalu. Zároveň jsem ale chodil do práce, takže to nebylo jednoduché. Taky mi ale bylo o 20 let méně,“ směje se Pohlmann.

Zaměstnání nebo profesionální sport?

Zlom přišel na mistrovství Evropy, kdy přišla nabídka z Itálie. „Oslovil mě manažer týmu Cantu. Musel jsem se rozhodnout, zda chodit do práce a sportovat, nebo se věnovat profesionální kariéře. Zvolil jsem to druhé,“ popisuje sportovec. Z Itálie odešel po roce, i přestože tým skončil druhý v lize. Rostislava Pohlmanna tehdy čekala první paralympiáda. „Chtěl jsem si vyzkoušet velkou sportovní akci. Když někdo naroste do vhodných parametrů, tak proč toho nevyužít,“ vysvětluje zvesela Pohlmann. V Atlantě nakonec cinklo stříbro z oštěpu.

Rostislav Pohlmann hrál a dlouhou dobu i vedl českou basketbalovou reprezentaci na vozíku a pětkrát nastoupil i na mistrovství Evropy v nejvyšší skupině A.
Rostislav Pohlmann hrál a dlouhou dobu i vedl českou basketbalovou reprezentaci na vozíku a pětkrát nastoupil i na mistrovství Evropy v nejvyšší skupině A. | Foto: studio007.cz

Basketbal nebo atletika?

Během paralympiád si z hodu diskem, vrhu koulí a oštěpu nakonec přivezl tři bronzové, tři stříbrné a jednu zlatou medaili. Právě na tu zlatou, kterou získal světovým rekordem, vzpomíná nejméně rád. „Šlo o atmosféru i jiné starosti, zkrátka jsem to moc neprožíval,“ líčí Pohlmann. Atletika pro něj hrála vždy druhé housle. Na prvním místě byl vždy basketbal, který si oblíbil i proto, že jde o kolektivní sport.

Sám dlouhou dobu vedl českou basketbalovou reprezentaci na vozíku a pětkrát si za ni zahrál mistrovství Evropy v nejvyšší skupině A. „Rád vzpomínám například na Sardinii, kde jsme skončili na desátém místě. Porazili jsme tam i Turecko, které dnes patří mezi nejlepší týmy světa,“ popisuje český sportovec.

V německém Zwickau už hraje sedmnáctou sezónu

Následovala další angažmá v Itálii a Salzburgu. „Některá období byla velmi náročná. Měli jsme čerstvě rodinu, která mi moc chyběla,“ svěřuje se Rostislav Pohlmann. V roce 2000 však přišla zlomová nabídka ze Zwickau. Jejím výsledkem bylo nejúspěšnější období ve sportovcově kariéře. V letech 2002 a 2009 dokázal vybojovat ligový titul a dvakrát jeho tým získal i titul v německém poháru. „I když jsem občas nehrál základ, dokázal jsem se v týmu udržet. Jde mimo jiné i o loajalitu ke klubu a dobrý vztah k fanouškům. Jsem bojovník, vždy jsem se snažil odvést maximální výkon. Zároveň se taky do ničeho nepletu,“ vysvětluje český basketbalista. Naráží především na to, že se během jeho působení v týmu třikrát měnil název a vystřídalo se v něm hned několik prezidentů.

Za svůj největší zážitek považuje finále Ligy mistrů, které si zahrál v Lahn Dillu. „Na turnaj jsem jel s vysokými horečkami. Syn, kterému bylo tehdy osmnáct, musel odřídit polovinu 800 kilometrové cesty. První zápas si skoro nepamatuji, byl jsem jak v mrákotách. Kluci to ale zvládli a nakonec jsem nastoupil. Ve finále jsme prohráli s Galatasarayem Istanbul o pět bodů. Byl to úžasný zážitek.“

Je mu 52 let, vlastní několik medailí z paralympijských her. Za sebou má několik zahraničních angažmá a nyní hraje sedmnáctou sezónu v týmu BSC Rollers Zwickau.
Je mu 52 let, vlastní několik medailí z paralympijských her. Za sebou má několik zahraničních angažmá a nyní hraje sedmnáctou sezónu v týmu BSC Rollers Zwickau. | Foto: Archiv Rostislava Pohlmanna

Ani v Německu se ale nevyhnul problémům. Začátky byly těžké a časová náročnost se stupňovala. Původně odjížděl do Zwickau vždy v pátek, ale větší porce tréninků ho donutila odjíždět už ve středu. „O stěhování jsme přemýšleli už dříve, ale jsme hodně fixovaní na rodinu. Ne vždy to bylo jednoduché. Pravda ale je, že období dělím na dobu před a po internetu. Pamatuji na časy, kdy mi chodily dopisy s tím, kdy a kde mám být.“

Jeho vzorem je Jaromír Jágr a s basketbalem rozhodně končit nehodlá

V 52 letech začíná pomalu přemýšlet o konci kariéry. „Nikdy jsem nekončil tak, že bych to oznámil. Vždy jsem zkrátka zničehonic skončil. Proto bych se chtěl jednou rozhodnout a užít si to loučení, když jsem k tomu neměl příležitost,“ svěřuje se úspěšný sportovec. Uvědomuje si, že jeho věk je poměrně neobvyklým jevem, i přestože životnost sportovců na vozíku je dlouhá. „Tlačí se nová generace, která dokáže věci, o kterých jsem jako mladý ani nesnil. Je těžké je stíhat. Mně už nezbývá nic jiného než to zkoušet hlavou nebo srdcem,“ směje se Pohlmann, jehož velkým idolem je Jaromír Jágr, který také stále pokračuje v aktivní kariéře. Srovnávat se s ním ale nechce.

Rostislav Pohlmann cítí, že letošním cílem BSC Rollers Zwickau bude záchrana. Klub nezvládl úvodní zápasy s lehkými soupeři a nějaký čas potrvá, než si nový tým sedne. Německou ligu považuje za nejlepší na světě. „Hodně se změnila. Dřív v ní nebyl žádný cizinec, což je teď zcela běžné. Herně se soutěž posunula na úplně jinou úroveň. Návštěvnost není špatná. Během našeho zlatého věku chodilo 500 až 1000 lidí. Teď to ale pomalu skomírá, jde o finanční problémy. To je ale tady poměrně běžná záležitost.“ I letos před začátkem sezóny byl jeden z týmů donucen ukončit své působení v Bundeslize.

Rostislav Pohlmann zatím nepřemýšlí nad tím, co bude dělat po ukončení kariéry. „Zatím nekončím. Uvidíme, jak moc mi to bude chybět. Každý sport v mém životě mě dělal šťastným. I teď v 52 letech se raduji jak malé děcko, když dám koš,“ dodává Pohlmann, který nejraději odpočívá u plavání.

 

Právě se děje

Další zprávy