Praha - Český hokej slaví výročí patnácti let od historického úspěchu na Turnaji století v Naganu. Jenže muž, který má na zlaté medaili nejvýraznější podíl, u toho už není.

Trenér zlaté party Ivan Hlinka zemřel před osmi lety při tragické autonehodě.

"Je to nefér, měl tady být. On by vám na všechny otázky k Naganu odpověděl nejlépe," řekl Vladimír Růžička, kapitán tehdejšího výběru.

Právě Vladimír Růžička v rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná na Ivana Hlinku. Zažil ho jako spoluhráče, velkého kamaráda a taky trenéra. Jejich silné přátelství nerozdělilo ani Růžičkovo rozhodnutí nevrátit se ze zámoří do mateřského Litvínova.

Jak dodnes manažer Slavie a bývalý trenér reprezentace Růžička vzpomíná, Ivan Hlinka se dokázal nad vším nadnést.

"A nebýt jeho, nikdy bychom do Nagana třeba já a Petr Svoboda nejeli. To by si tehdy nikdo nedovolil. Jeho zásluhou jsme tam vyhráli," říká Růžička.

Jak na pana Hlinku vzpomínáte?
Moc rád! Pro nás kluky z Litvínova to byl vždycky idol. Všichni jsme byli pyšní na to, že hraje v národním mužstvu. Obdivovali jsme ho jako hráče i trenéra. Já měl pak dokonce to obrovské štěstí, že jsem přišel do kabiny a mohl s ním za Litvínov hrát. Bylo mi tehdy teprve šestnáct let.

Jaký byl jako člověk?
Byl to obrovský pohodář, měl vždycky perfektní náladu. Hrozně rád jsem s ním jezdil na golf. Kde byl Ivan, tam byla obrovská sranda. Bylo to neskutečné. Ale asi jsem ho neznal tak dobře, jak jsem si já i jiní mysleli...

Jakto?
On byl totiž člověk, který nikdy nedával nic najevo. I když ho něco mrzelo, rmoutilo a trápilo, nechával si to vždy pro sebe a řešil to až doma. Já to neuměl moznat.

V čem byl tak vyjímečný jako trenér?
On byl hlavně osobnost! To, že vzal do Nagana mě a Petra Svobodu, by si tehdy nedovolil žádný jiný trenér. Ostatní se báli, ale on si šel za svým a nikdy se ničeho nebál. Prosadil si svou. Mně se ale na něm hodně líbilo, že nikdy nic nezveličoval. I když byl hodně impulzivní, tak řešil všechno v klidu.

Snažíte se trenéřinu dělat podle něj?
Já těch trenérů poznal hodně a od každého jsem si chtěl něco vzít. Ivan byl ale v řadě věcech vyjímečný. Hlavně vždycky zdůrazňoval, že se z hokeje nesmí dělat taková věda. Že je to jen hokej. A pak měl ještě jednu super věc....

Jakou?
Když jsem začal trénovat, tak mi vždycky říkal: 'Vláďo, když trénuješ, tak nesmíš nikdy zapomínat na to, že jsi taky hrál hokej.' A teď musím říct, že měl naprostou pravdu.

Pamatujete si na den, kdy pan Hlinka naboural?
Bylo to hrozně divné. Bylo to něco hrozného. Věděl jsem, že naboural, ale řekli mi, že má jen nějaké zranění na kyčli a na pánvi. Myslel jsem, že to bude v pohodě a najednou mi zavolali, že zemřel. Bylo to fakt hrozné. Já ani nevím, co k tomu říct.

Jen pár dnů na to jste po něm musel převzít tým a jet na Světový pohár jako trenér, chtělo se vám do toho vůbec?
Nechtělo. Já jsem chtěl vždycky dostat nároďák za nějakou zásluhu, ne za takových hrozných okolností. Bylo to divné. Já navíc ani neměl zkušenosti, vždyť jsem tenkrát trénoval jen čtyři roky. Nakonec to dopadlo tak, že jsme rok na to vyhráli mistrovství světa v době výluky. Tedy takové druhé Nagano.

Stihl vám vůbec odpustit, že jste se ze zámoří nevrátil do mateřského Litvínova, ale šel jste na Slavii?
Nevím, jestli jsem tenkrát naštval já jeho, nebo on mě (usmívá se). Prostě jsme se nedomluvili. My si k tomu řekli své, každý řekl svůj názor. Teď mi to přijde nefér rozebírat. Zůstane to navždy mezi námi.

Takže vás to nerozdělilo?
Ne. Já si cením obrovsky jedné věci: Toho, jak se nad to všechno dokázal nadnést. Hodně trenérů a lidí by mě za to odepsalo, ale on i poté zůstal stejný. Prostě to přijal a pak mě navíc vzal na olympiádu.

Vzal vás na olympiádu, i když jste předtím osm let v reprezentaci nebyl...
Jak už jsem říkal, kdyby to trénoval někdo jiný, na olympiádu jsem nikdy nejel. A nejel by tam myslím ani Petr Svoboda. Novináři si psali, co chtěli a jak chtěli. Nevěřilo se mi tolik, ale Ivan Hlinka mi řekl, že když budu mít dobrou sezonu, tak mě vezme a na rozdíl od předešlého trenéra Bukače to splnil. To, co Ivan řekl, to prostě platilo. A jestli jsem se vracel po osmi letech, to jsem vůbec neřešil. Pro mě byla reprezentace vždycky čest. Když jsem mohl jet, tak jsem prostě jel. Dodnes nechápu, že někteří hokejisté trenéry reprezentací odmítají.

Jak vzniklo, že jste se stal dokonce kapitánem?
Na tohle by vám měl odpovědět Ivan, ale už to bohužel nejde. Asi to bylo tím, že jsem byl nejstarší. Ivan to tak prostě chtěl. Když se ale dívám zpětně na ten tým, bylo úplně jedno, kdo byl kapitánem.

Litoval jste někdy, že jste se nevrátil do Litvínova?
Ne. Jsem šťastný, že to tak dopadlo. Pro mě je teď jen jeden tým, Slavia je pro mě všechno. Je pro mě to, co byl pro mě kdysi Litvínov. Na ten já samozřejmě vzpomínám rád, protože tam mám kamarády, rodinu, rodiče. Ale šťastný jsem v Praze, to je pro mě nejkrásnější místo na světě. Postupem času jsem fakt rád, že jsem v Litvínově nezůstal.