Minsk (od našeho zpravodaje) - V šestnácti letech vytáhl do prvního týmu Magnitogorsku Jevgenije Malkina. Tehdy mu moc lidí nevěřilo, ale on z něj udělal světového hokejistu. Dodnes mu to v Rusku nemohou zapomenout, ale Marek Sýkora už trénovat znovu nechce.
"Malkin byl tehdy hubeňour, až teď je z něj chlap. Když jsem ho viděl naposledy, objal mě a ptal se mě, jak se mám," vzpomíná hrdě Sýkora.
První část rozhovoru o tom, jak se mu tři roky žilo v Minsku, čtěte ZDE.
Současný expert České televize v druhé části rozhovoru pro Aktuálně.cz vypráví o tom, jak si v tak drsné zemi jako Rusko vydobyl pověst tak respektované osobnosti.
Málokdo to ví, ale zrovna vy jste byl u toho, když Jevgenij Malkin prorazil do dospělého hokeje. Řekněte ještě jednou, jak to bylo...
Já přišel do Magnitogorsku už v létě. Začali jsme suchou přípravu a přede mě se postavilo třicet otylých chlapů. Oni ti Rusové fakt mají těla jiná, obalená tukem. Asi kvůli zimě. Tehdy jsem jim řekl, že bych chtěl i nějakého juniora, tak mi přivedli Malkina. Bylo mu šestnáct a huhlal, on ani teď pořádně prý neumí anglicky. Ale už když hrál basketbal a fotbal, hned mě přesvědčil. A myslím, že i kdybych tam tehdy nebyl já, on si cestu do velkého hokeje najde.
Váží si vás za to i sám Malkin?
Když jsem loni s Minskem přijel do Magnitogorsku během výluky v NHL, hlásil se ke mně. Hned mě objal a ptal se mě, jak se mám. Moc mě to potěšilo, ale stejné je to i v případě gólmana Jevgenije Nabokova.
To berete jako svůj největší úspěch?
Asi jo, beru to tak. Myslím, že jsem se podílel i na kariéře Petra Sýkory. Taky jeho jsem vytáhl v šestnácti do prvního týmu Plzně. Ale kariéra Malkina se mnou spojená je, to říkám neskromně. Pro mě je taky úspěch, že v KHL moc českých trenérů nebylo...
Za to jste na sebe hrdý?
Jsem, není to tady totiž jednoduché. V Rusku jste pod tlakem, chtějí po vás výsledky. Tohle není jednoduchá země, vždyť to tuší i mladí v Česku. Od svých rodičů se dozvědí, že to tady není úplně ta naše nátura. Já tady ale neměl slabou sezonu, takže to beru tak, že jsem uspěl.
Čím si to vysvětlujete?
Začali tady trénovat evropští trenéři. Ti ruští, co tady byli předtím... No oni ty hráče shazují, jsou na ně sprostí. U mě konkrétně fungoval normální způsob. Když to mužstvo bylo normální, tak jsem přišel, řekl jsem, že mi budou tykat, že jsem Marek, a to mi pomohlo. Byť se vám to zdá možná jako maličkost.
Proto dnes nemá ani ruská reprezentace domácího kouče, ale Lotyše Znarokse, o kterém i čeští hráči z Dynama Moskva mluví jako o úžasném trenérovi, který je respektuje?
Jo, to je ono. Do Ruska teď prostě chodí skvělí trenéři a hodně to tady ovlivňují. Mě pořád ruský hokej zajímá a sleduji jejich web. Nedávno tam ale v souvislosti s ukrajinskou krizí mezi řádky Putin poznamenal, že by tady mělo být více ruských trenérů. Jak vážně to myslel, ukážou další týdny a měsíce.
Pamatujete si, jak jste v Rusku jako trenér začal?
Byl rok 2003 a já byl v Magnitogorsku. Později jsem se jich ptal, jak ke mně přišli, a manažer Magnitogorsku mi řekl: "Byl jsem v lázních v Karlových Varech a četl jsem rozhovor s tebou v novinách. Řekl jsi v něm, že máš rád rock, chodíš na koncerty Metallicy apod." Tak si mě tam pozvali a podepsali mě.
Jaké to bylo?
Byla to má první ruská štace. Měli tam výstroj, zázemí, doktory, restauraci, bazény. Z Česka to bylo o krok výš, ale jinak se tam nežilo dobře. Manželka je doktorka a věděla, že je tam velká dětská úmrtnost a špatný vzduch. Já tam byl zase kvůli hokeji, tak jsme to přijali. Chodili jsme do města, našli si i restauraci. Člověk tomu přivykl. Byt jsem měl v paneláku, docela evropsky udělaný. Akorát že jsme měli z malé předsíňky vstup do dvou bytů a náš soused byl alkoholik. Postupem času začal být dotěrný a dobývat se k nám, ale stačilo si jednou postěžovat na klubu a už to bylo v pohodě.
Magnitogorsk teď český fanoušek dobře zná, hrál finále KHL proti Lvu Praha. Komu jste fandil vy?
Já fandil samozřejmě českému týmu. Ale nedával jsem to najevo. Během šestého zápasu jsem byl v O2 areně v lóži vedení Magnitogorsku a dost se mi to zhnusilo. Oni chlastali, kouřili, pili tvrdý alkohol...
Jinak vzpomínáte na své působení v Rusku jak? V téhle zemi je zvykem, že se trenéři vyhazují, ale vy jste všude vydržel. Proč?
V Magnitogorsku jsme vyhráli základní část a pak prohráli s Omskem, to ještě nebyla KHL, ale ruská superliga. Rok nato jsme vypadli ve čtvrtfinále. Byly to krásné dva roky. Pak jsem šel do Jekatěrinburgu a udělal první kolo. Sice jsem tam nedostával peníze, tři měsíce jsem neviděl ani rubl, ale krásně jsem si zatrénoval. Bylo tam výborné mužstvo a parádní prostředí. Měli mě rádi a já jsem s nimi zacházel jako s lidmi. Ocenil jsem, jak se mnou chtěli zacházet i oni. Byli jsme nováček a ze začátku prohrávali. Já si tehdy říkal: Peníze ti nedávaj, teď tě vyhodí. Nakonec jsem na tripu v Novosibirsku přesvědčil manažera, že je třeba vyhodit jednoho hráče. My ho vyhodili, začali hrát dobře a byla to super sezona. A Jekatěrinburg? To je prostě nádherné město na Urale.
A pak jste šel tady do Minsku, kde jste vydržel téměř tři roky...
Vyhodili tady přede mnou klidně šest trenérů za sezonu. Všichni se mě ptali, jak sem můžu jít. Tehdy jsem to konzultoval s manažerem Magnitogorsku a i s dalšími lidmi z KHL, co o tom měli přehled. Říkali mi, ať sem jdu, že horší to být nemůže a Minsk mi na rozdíl od Jekatěrinburgu peníze dá. Já nejsem ten, co chce na prvním místě peníze. Ale po zkušenosti z Jekatěrinburgu, kde jsem peníze nedostával, a to je fakt, že v Rusku není jednoduchý život, mi řekli: Jdi do toho. A já řekl jo.
V Minsku to vypadalo pak jak?
Za mého působení tady v Minsku začalo na hokej chodit těch patnáct tisíc diváků a skončilo to tím, že jsme padli v prvním kole play off s pozdějším vítězem KHL Dynamem Moskva. A to byl paradox. První dva zápasy play off u nich jsme prohráli a těšili se domů, že nás požene naše plná aréna. Jenže tady bylo mistrovství Evropy juniorek v krasobruslení, a tak nás přesunuli do Bobrujsku. To je provinční město asi 140 kilometrů od Minsku. Samozřejmě jsme neměli podporu žádnou. Prohráli jsme a já řekl, že končím s trénováním. Nakonec jsem se tady vrátil jen jako poradce až v průběhu další sezony.
To už je dva roky. Návrat zpět na trenérskou střídačku vás neláká?
Trénovat už nebudu, to říkám kategoricky. Já jsem starý, nechci to omlouvat, ale je mi pětašedesát. Kamarádi a mí blízcí už nevědí, co je ve mně, co cítím. Být expert televize je příjemné zpestření, ale víc už fakt ne.
Co kdyby se ozval Lev Praha, který hraje v Česku KHL a hledá trenéra?
Tak to asi jo, to říkám, že jo. Jednali se mnou velice seriózně v době, kdy končili v Popradu. Ale dopadlo to nakonec jinak. Teď řeknu, že tohle by ještě pro mě výzva byla.
Jaké máte teď dojmy z televizního studia?
Robert Záruba je velký profesionál a žene to dopředu. Pro mě je to velké zpestření. Je tady bezvadná parta lidí, do toho ta televizní technika a napětí. Není to jednoduché.
To vás překvapilo?
Jo, překvapilo! Není to žádná volná zábava, žádné volné vykecávání.
Co vás na tom nejvíc baví?
Přispívám názorově. Když mám zájem, dám signál rukou a něco k tomu řeknu. Nervózní nejsem, ale měl bych zájem být vtipný. Mistrovství světa je dostatečně vážná věc, na kterou se dívají chlapečci i babičky, tak by bylo dobré tam něco vtipného vložit. Tak se snažím. Akorát nevím, jak mi to jde.
Jak moc jste kritický, co jste řekl na slabou výhru 2:0 nad Italy?
Hned potom přišel Ondra Weissmann do studia. Já nechci říct, že to znám z reprezentace, to ne. Já vždycky trénoval o stupeň níž. Všichni prý čekali, že Růžička bude ostřejší, že Češi nastoupí proti slabším soupeřům a že jim Růžička nedovolí je podcenit. Ale i tak je to trápení. Nicméně jsme se shodli v tom, že jsou důležité tři body, protože tým dostal epidemii. Vzhledem ke zdravotní situaci je lepší za tím zavřít dveře. Máme tři body, ty jsme potřebovali a teď se pojďme dát dohromady.
