Řekl jste, že už se neplánujete do zámoří vracet. Vaše kariéra v NHL tedy definitivně skončila? Už vás nic ani nikdo nezlomí?
Takhle přímo jsem to neřekl, je to trochu zkreslené. Pokud se sezona bude ještě dohrávat, budu muset dostát svých povinností. NHL to má pořád v úmyslu. Jsem pod smlouvou, v takovém případě bych se ještě musel vrátit a sezonu dohrát. Ale co se týče příštích sezon, do Ameriky už to nesměřuju. Chci zůstat doma.
Dokdy vám platí smlouva? Dokdy se ještě musíte případně vracet?
To je spíš otázka na právníka nebo agenta. Já to vlastně nevím, normálně bych byl 1. července volný hráč, ale teď nevím, jestli to kvůli zastavení ligy nějak automaticky prodlužují nebo jaké tam jsou právní úkony.
Nejraději byste ale sezonu nedohrával, viďte?
Přesně. Myslím, že to není pro mě, a představa, že bych měl teď ještě naskočit, není moc dobrá. Snažím se udržovat v kondici, ale bez ledu to není ono. Po dvou měsících pauzy naskočit a hrát zápas, to je pro mě na hranici zranění. Vůbec bych to nechtěl řešit.
Vždycky jste s manželkou plánovali, že se z Ameriky vrátíte a po skončení vaší kariéry v NHL budete žít v Česku?
Ano, vždycky to tak bylo. Zaplaťpánbůh jsem si našel ženu z Česka, která chce i v Česku žít. Máme v tomhle stejný zájem a náhled na život, tady bychom chtěli vychovávat naše děti.
Situace v USA? Někde pořád divoký západ
Jak jste po propuknutí pandemie zvládli cestování z Ameriky?
Musím přiznat, že jsem z toho byl hodně nervózní, protože s dvěma malými dětmi by bylo těžké někde uvíznout. Ale nakonec šlo všechno hrozně hladce. Vrátili jsme se někdy kolem 20. března, zhruba týden po přerušení NHL. Stihli jsme si zařídit letenky, dokud to ještě nějak lítalo. A fičeli jsme domů.
Byl jste nervózní z toho, jak se situace v zámoří horšila?
Je to tam úplně jiné než v Česku. Možná i tím, jakou máme historii. Když se Čechům něco řekne, tak to udělají, i když třeba remcají. Pak ale opravdu budou sedět doma. Když to řeknete Američanům, začnou vytahovat svou svobodnou zemi a všechna práva. Říkal jsem si, aby se ještě něco nesemlelo, což se v mnoha státech děje. Hlídač v obchodě chce, aby si zákaznice nasadila roušku, a je za to zastřelen? To je něco neuvěřitelného. Na některých místech je to pořád divoký západ.
Zbraně tam vlastní mnoho lidí.
Ano, to je další věc, na kterou si nechtějí nechat sáhnout. Raději jsme se sbalili a letěli domů. V Dallasu bylo sice třicet stupňů, příjemné počasí a skvělé zázemí, ale řekl jsem si, že raději budu doma ve studené kleci, protože po příletu byla v Česku ještě zima. (úsměv)
Několikrát jste říkal, že nebudete mít problém ukončit hokejovou kariéru, až na to přijde. Teď máte ještě chuť pokračovat doma?
Chtěl bych si ještě zahrát, doma jsem toho moc neodehrál. Jen jednu výluku a nějaké zápasy za Vítkovice, když jsem byl ještě hodně mladý. Chuť ještě mám, rád bych si zahrál před domácím publikem a svými známými. Bude to trošku jiná úroveň, ale doufám, že mě to bude bavit. Pokud ne, třeba se na to za rok vykašlu. Momentálně chci pokračovat.
Ale berete to zkrátka tak, že po 14 letech v NHL nemusíte nikomu nic dokazovat? Že jste si zároveň hokejem za tu dobu vydělal a teď je to čistě o té chuti zahrát si doma?
A ještě jedna věc. Možná bych chtěl u hokeje i po skončení kariéry zůstat, tak abych měl pořád důvod vstávat z postele. Nerad bych dopadl tak, že bych se jen nudil, což já se nudit umím. (smích) Potom jsem nepříjemný, takže by se mnou nevydržela ani manželka. Potřebuju mít plán dne, a toho se držet.
Existují i další možnosti vedle Vítkovic a Třince, s nimiž jste logicky spojován nejen kvůli tomu, že pocházíte z Ostravy?
Ne, více možností není. Když jsem doma, tak už chci být opravdu doma, nechce se mi dojíždět nějaké dálky, nebo dokonce bydlet někde jinde a přesouvat celou rodinu. Chci, aby měla i žena s dětmi pohodlí, aby měly konečně jednu školu. Už budu spát jen ve své posteli, ne někde po hotelích. Takže jsou opravdu jen ty dvě možnosti.
Domácké prostředí, nebo větší ambice?
Takže jednáte s oběma kluby? Se sportovním ředitelem Třince Janem Peterkem jste byl v kontaktu už dříve, ve Vítkovicích jste zase hrál jako mladík po přestupu z Poruby a pak také při výluce NHL.
Nenazval bych to jednáním, ale určitě jsme se bavili. S Honzou Peterkem o tom, co od návratu čekám, jak by to probíhalo. To samé jsme řešili s Romanem Šimíčkem (sportovním ředitelem Vítkovic) a vítkovickými trenéry. Vyložil jsem své karty, oni vyložili své. Není to nic závazného, prostě se časem rozhodnu.
Zatím to má čas i kvůli nejisté finanční situaci, ve které se kluby octly vinou pandemie koronaviru?
Jasně, to je další věc. Kdo ví, jak to celé bude vypadat.
Hraje pro Vítkovice návrat Zbyňka Irgla, vašeho kamaráda?
Může být, to prostředí je takové domáčtější, mám to deset minut z domu. Nahrává tomu hodně věcí. Fanoušci Vítkovic chtějí, abych se tam vrátil, přišli Zbyňa Irgl a Lukáš Krenželok, společně jsme začínali.
Naopak pro Třinec by hrály vyšší ambice, že?
Všechno má své pro a proti. Bavil jsem se s vítkovickým vedením, jaké má představy a kam se chce posouvat. Nemohli bychom s Vítkovicemi mířit na nejvyšší pozice, ale jde o to, aby tým šlapal, zlepšoval se a vychovával mladé kluky. Třinec je zase jinde, cílí na vrchní příčky a všechno ostatní je pro něj zklamání.
Je to u vás padesát na padesát, jestli Vítkovice, nebo Třinec?
(úsměv) To já nevím, takhle procentuálně to odhadovat. Zatím si to nechám pro sebe.
Nedávno jste oslavil 34. narozeniny, což by se u hokejisty nemuselo zdát tak hodně, ale s vaším urputným stylem hry jste prodělal spoustu zranění. Jak se aktuálně cítíte zdravotně?
Musím říct, že je to dobré. Občas se něco ozve, ale celkově platí, že se zranění pokaždé zahojí. Hlavní je, že mi funguje hlava. Pokud na tom budu mentálně nadále dobře, pojede i tělo. O tom jsem přesvědčený.
Se zlomenou hrudní kostí odpajdat nešlo
Zkraje října jste po tvrdém nárazu do hrazení nedohrál hned první zápas sezony a přivodil jste si zlomeninu hrudní kosti. Jak těžké bylo zranění vyléčit a vrátit se pak zpět na led?
Vypadalo to docela strašidelně, ale pořád je to jen zlomenina. Ta přebolí. Po týdnu už se to každý den markantně lepšilo, do té doby to bylo horší, protože jsem se nemohl pořádně hýbat, ani vstát z postele. Zakašlat, kýchnout, to byla nepopsatelná bolest. (smích) Potom už se to lepšilo, začal jsem bruslit. Prodělal jsem v kariéře horší zranění.
Ale při tomto vás poprvé z ledu odváželi na nosítkách, ne?
Je to pravda. Před sezonou jsem říkal, že jsem ještě nikdy neopustil led na nosítkách, a pak se mi to stane v prvním zápase. To bylo opravdu super.
V play off 2017 v dresu Toronta jste si zlomil lýtkovou kost na sedmi místech, ale z ledu jste odpajdal po svých. V tomto případě to nešlo?
Přesně tak, teď už to nešlo. Nemohl jsem se pořádně hýbat. Ne že bych nemohl pohnout nohama, ale bylo to tou bolestí. Řekl jsem si, že raději počkám, než aby mě tahali za ramena. Od trupu nahoru to bolelo dost.
Jack Edwards, komentátor stanice NESN, v přímém přenosu prohlásil, že je to vaší špatnou hokejovou karmou, za což posléze sklidil docela prudkou kritiku. Vnímal jste, co se kolem toho seběhlo?
Zaslechl jsem to, ale jsou to takové věci, které neřeším. Lidi říkají spoustu věcí a jestli jsou pěkné nebo škaredé, to jde mimo mě. Nic to se mnou nedělá, abych se musel vyjadřovat. Prostě takhle zareagoval a mně to bylo docela jedno.
Náraz Romana Poláka do mantinelu v prvním utkání sezony 2019/20:
Za vás se postavil agent i tisk v Texasu.
Zase to cítili jinak. Karma… Já jsem nikdy nikoho neposlal na nosítka. Hraju tvrdě, ale nikdy jsem neměl problém s žádnými zákeřnostmi. Každý rok jsem měl kolem dvou set hitů a jen jednou mě disciplinárka zastavila na dva zápasy. To bylo navíc dost smolné, přimáčkl jsem soupeře, a ten měl otřes mozku. Ten daný komentář v tu dobu asi nebyl na správném místě.
Dá se vypíchnout, na co ze 14 sezon v NHL budete nejraději vzpomínat?
Je toho hodně, i ze špatných věcí jsem si vzal zkušenosti. Celkově mi Amerika hodně dala, život je tam jiný. NHL je holt takový cirkus na ledě. Všude bylo něco. Užil jsem si všechna angažmá včetně Toronta, kde jsem poznal, jak tam lidé hokej žerou a všechno se točí jen kolem něj.
Je zbytečné, aby mi ještě volali
Nejdéle jste byl v St. Louis, jak jste nahlížel na jejich loňský triumf ve finále Stanley Cupu? Pět let po vašem odchodu.
Přál jsem jim to, byli tam ještě kluci, s kterými jsem hrál, a konečně se to St. Louis podařilo. Pro celé město to bylo zadostiučinění. Rams kdysi v americkém fotbale vyhráli Super Bowl, Cardinals ovládli baseballovou MLB několikrát. I hokej tam mají rádi, zasloužili si to.
Papírově by se dalo říct, že vaším největším úspěchem v NHL je prohrané finále 2016 se San Jose. Jenže to bylo zároveň obrovské zklamání, že?
Sice jste druhý v lize, takzvaně máte stříbrnou medaili, ale dobrý pocit to vůbec není. Dohráli jsme skoro v polovině června, naprosto šílené datum. A skončíte druhý. Nebylo to příjemné, ale někdo za celou kariéru v NHL tak daleko vůbec nedojde. V tomhle to byla zase skvělá zkušenost a úplně něco jiného než utkání v základní části. Čas rány zahojí a zpětně na to vzpomínám jinak. Když k nám do Dallasu přišel Joe Pavelski, na finále 2016 jsme si zavzpomínali. Byli jsme tehdy dobrá parta.
Těšíte se při návratu domů na českou kabinu?
Na angličtinu jsem si zvykl, legrace byla i v NHL. Všude je to v tomto ohledu trochu jiné, ale myslím, že čeští hokejisté mají vynikající smysl pro humor. Vůbec s tím nebude problém. (úsměv)
Co říkáte na pravděpodobné uzavření a rozšíření extraligy?
Moc to nesleduju. Já sice hokej hraju, ale nic navíc neřeším.
Už v minulých letech jste váhal, jestli vás v NHL bude ještě někdo chtít, ale v příběhu na serveru Bez frází jste výstižně řekl, že vám stejně zase zavolali. Tak co když zavolají ze zámoří i letos?
Naznačil jsem i agentovi v zámoří, že už tam nechci pokračovat. On mi to samozřejmě pořád rozmlouvá, říká, že nabídky jsou a budou, že si to mám rozmyslet. Ale já bych byl rád, kdyby dal najevo, že zájem z mé strany už opravdu není. Je zbytečné, aby mi někdo volal.
