Praha – Ještě před necelými čtyřmi měsíci se nevědělo, zda se vůbec ještě někdy postaví na brusle. Měl zlomené dva obratle a doktoři příliš pozitivní nebyli. On ale ano. Andreje Nestrašila ani na zlomek vteřiny nenapadlo, že by mohla jeho kariéra skončit.
"Jsem pozitivní člověk, nějaké negativní scénáře jsem si vůbec nepřipouštěl," řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz pětadvacetiletý forvard Caroliny Hurricanes, kterému vinou zranění utekla účast na mistrovství světa a prozatím i nominace na Světový pohár.
Nejde začít jinak než otázkou na vaše zdraví. Jak jste na tom?
Vlastně až překvapivě dobře. Je mi mnohem líp než před pár týdny. Zlepšuje se to každým dnem. Hodně jsme do toho šlápli a ten pokrok je docela výrazný.
Jak je na tom vaše tělo?
Jde to. Svalová paměť naštěstí funguje docela dobře. První trénink jsem po dvou dřepech dostal křeče, dneska už jsem zhruba na úrovni, jako jsem byl loni v létě. Zatím to vypadá, že sezonu bych měl stihnout, pokud se tedy nestane nic neočekávaného. Váhově jsem na tom dobře, předpokládal jsem, že svalstvo opadne víc, ale nestalo se tak.
Dělal jste i nějaké speciální cviky pro udržení svalstva?
Ano. Dělal jsem tzv. ideomotorický trénink. Někde jsem se dočetl, že se lidé po podobných zraněních léčili tak, že si například půl hodiny denně opravdu živě představovali, že hrají tenis. Pozorován byl pak u nich až o 40 procent menší úbytek svalové hmoty. Já jsem takhle hrál v hlavě hokej. I když už to místy bylo trochu na palici, myslím, že mi to mohlo pomoct.
Dělám všechno kromě zvedání těžkých činek
Bezprostředně po zranění jste si stanovil plán: tři měsíce s páteřním krunýřem, měsíc rehabilitace a tři měsíce na přípravu. Daří se vám ho držet?
No, popravdě se mi ho daří plnit ještě o dost rychleji, za což jsem moc rád. Ležel jsem totiž o měsíc méně, a s rehabilitací jsem tak mohl začít podstatně dříve. Teď jsem necelé čtyři měsíce po tom zranění a už trénuju na nějakých 90 procent. Z normálních běžných cviků vynechávám akorát těžké činky, které by ta záda ještě nezvládla.
Omezuje vás ještě nějak bolest?
Při rehabilitaci ano. Není to bolest toho poraněného místa, ale celkově svalů. Tělo profi sportovce je navyklé na nějakou zátěž, ta když se pak zničehonic vysadí, svalstvo to nese těžko. Musí se do něj rýt silou, aby z té tenze povolil. Je to, jako bych ti tlačil dvěma prsty vší silou na modřinu. Nic příjemného.
Na druhou stranu asi víte, že vám to pomůže...
Přesně tak to beru. V tomhle je ta bolest vlastně příjemná. Po každé terapii na sobě vidím pokrok a je mi líp.
Šrouby do páteře? Zapomeň
Na počátku se mluvilo o tom, že ani není jisté, zda se ještě někdy postavíte na brusle. Jak pro vás bylo těžké slyšet takové prognózy?
Když se na to podívám zpětně, já jsem tohle vlastně nikdy nepřijal. Díky tomu jsem se s tím vlastně ani nepral, protože jsem si to prostě ani na moment nepřipustil. Samozřejmě mě překvapilo, když mi jeden z doktorů řekl, že by mi tu páteř sešrouboval, a tím by pro mě vrcholový sport skončil. To jsem okamžitě zavrhl.
Věřil jsem, že jsem se k tělu choval vždycky dobře a teď mi to možná pomůže. Snad se tak i stalo. Jaká byla šance, že bych musel s hokejem skončit, naštěstí nevím a asi ani nechci vědět.
Byl jste každý den v pohybu a pak jste ze dne na den ulehl, nesměl se pohnout a navrch jste měl na sobě ortopedický krunýř. Jak jste to snášel?
S tím krunýřem to bylo krušné. Naštěstí jsem si ho pak mohl sundávat aspoň na ležení. Kdybych s tím musel i do postele, bylo by to hrozné. To bylo jediné, co mě fakt bolelo. Když jsem ho na sobě měl dlouho, bylo to nepříjemné. Byl tak utažený, že mi to drtilo žebra. Ale jak říkám, takhle to bylo jen pár dní.
Filmy, knihy a Xbox s Poláškem
Celkově jste ale v poloze ležmo strávil hodně času. Co jste dělal? Nenudil jste se?
Nudil. Řekl bych to asi takhle... Viděl jsem zhruba sto filmů, tři celé seriály a přečetl jsem asi dvanáct knížek. Za ty jsem byl ale rád. Přes sezonu jsem hodně unavený a málokdy se donutím něco smysluplného si přečíst, takže jsem teď toho času využil. Koupil jsem si taky Xbox a s Adamem Poláškem jsme na něm pak několik týdnů pařili hry. Hledal jsem cokoliv, abych se nějak zabavil.
Byly tam ale i chvíle, kdy jsem se nudou fakt tahal za trenky. Když si to vezmeš... dvě hodiny si čteš, dvě koukáš na telku, dvě hraješ hry. To máš ale furt ještě dalších deset hodin před sebou, než půjdeš spát. Občas to bylo zajímavé, ale myslím, že jsem to zvládl relativně dobře.
Vinou zranění jste krom velké části sezony v NHL přišel i o mistrovství světa. Sledoval jste ho aspoň v televizi?
Měl jsem oproti Moskvě devítihodinový posun a obvykle se mi to krylo s rehabilitací, takže jsem sledoval spíše jen online výsledky. Nějaké zápasy jsem ale viděl a pak i čtvrtfinále. Kluci hráli výborně, škoda že vypadli gólem z ofsajdu, který já jsem teda viděl hned. Okamžitě jsem říkal, že je to chyba. Je velká škoda, že tam trenéři nemají Coach's challenge (požadavek na rozbor u videa, který od minulé sezony zavedli v NHL, pozn. red.). Myslím, že by to dopadlo jinak.
Kromě MS jste ale zatím přišel i o Světový pohár, na nějž vás kouč nenominoval. Naděje už je pouze v případě něčího zranění. Jak moc to mrzí?
Samozřejmě mě to mrzí. Nejhorší na tom bylo, že oni tu nominaci museli uzavřít do 1. června. To jsem byl asi dva dny venku z té ortézy a vůbec jsem nevěděl, co bude. Dneska, o tři týdny později, jsem o nějakých padesát procent dál a byl bych mnohem více pozitivní.
Trenéři se ke mně všichni chovali skvěle a já chtěl být vůči nim maximálně upřímný. Popravdě jsem jim řekl, že bych strašně rád jel, ale že prostě slíbit nic nemůžu. Nemám jim absolutně za zlé, že mě tam nechtěli napsat zraněného, zvlášť když tam jsou aktuálně zranění Krejčí se Sobotkou.
O místo se "strachuju" už osm let
V Carolině vám po následující sezoně skončí smlouva. Necítíte na sebe tlak, že prostě musíte makat, abyste byl na sezonu fit a předvedl se?
Já v takovém tlaku žiju už asi osm let, takže už je to vlastně rutina (směje se). Zatím jsem ještě nikdy nebyl v situaci, kdy bych si říkal. "Jo, mám parádní smlouvu, jsem za vodou a můžu být v klidu," to fakt ne. Ani se nedá říct, že by mě to nějak svazovalo, řeším spíše zdraví. Navíc doufám, že moje výchozí pozice bude letos lepší.
Generální manažer týmu Ron Francis však nezahálí a v posledních dnech podepsal hned tři posily do útoku. Přišli Aho, Teräväinen a Bickell. Nebojíte se trochu o místo?
Takhle nad tím nejde přemýšlet, tím bych to beztak akorát přivolal. Já už takové věci neřeším. Kdybych měl každé léto řešit příchody, odchody a dumal bych nad tím, kdo bude hrát, s kým bude hrát, jestli já budu hrát, tak se zcvoknu. Naučil jsem se to ignorovat. Spíše to beru tak, že se nám zkvalitnil kádr a budeme mít třeba větší šance na play-off.
Od sezony 2017/18 přibude do NHL nový klub. Před Québecem dostalo přednost Las Vegas. Jak se těšíte na hokej vedle kasin?
No nikdy jsem tam nebyl, takže jsem zvědavý. Doufám, že to okolí barů a heren nebude pro hráče soupeře moc velké lákadlo a Vegas tak nevyhraje všechny domácí zápasy (směje se).
Koukám, že jste stále bez předního zubu. Neplánujete si ho nechat dodělat?
Ne, nestojí mi to za to. Dlouhodobý zub by mi pak mohl zlomit celou čelist a krátkodobé už jsem měl dva. Jeden jsem ztratil a druhý mám někde v Americe. Je to na mě moc práce. Člověk to musí furt vyndávat, nedá se s tím jíst. Nechám to v restauraci, pak se pro to musím vracet. Už jsem si na to zvykl a nechám to tak, jak to je.
