Praha - I když to nedává najevo a všude dokola zdůrazňuje, jak je teď pro něj důležitý hlavně Liberec, na olympiádu do Soči se Petr Nedvěd těší už moc. Až ve dvaačtyřiceti letech se mu splní velký sen: bude konečně reprezentovat rodnou zemi i pod olympijskými kruhy.

Jednu medaili z olympiády už přitom má. V roce 1994, přesně před dvaceti lety, reprezentoval jako emigrant Kanadu a dovedl jí v Lillehameru ke stříbrným medailím. "Ale stejně jsem měl z toho smíšené pocity, ve čtvrtfinále jsme tehdy vyřadili Čechy," vzpomíná Nedvěd v rozhovoru pro Aktuálně.cz a lituje, že se mu tehdy Češi neozvali.

Teď, tři týdny před olympiádou, ho nejvíce mrzí hlavně diskuze, které Hadamczikova nominace do Soči rozpoutala. A sám pak přiznává, že je i navzdory svým zkušenostem klidně ochoten přijmout i roli hráče, který se na turnaji na led vůbec nedostane.

Petře, po dvaceti letech si zahrajete na olympiádě. Tentokrát ne jako Kanaďan, ale konečně jako Čech. Jaké to pro vás bude?

Já to pořád opakuju, ale naše reprezentace se tenkrát neozvala. Kdyby jo, jedu za nás. Ozvala se jen Kanada a já toho využil, protože jsem byl v takové prekérní situaci, kdy jsem nehrál, protože jsem se s Vancouvrem nemohl domluvit na nové smlouvě. Byla pro mě velká výzva hrát a rozhodně tím nechci říct, že kam vítr, tam plášť. Ale ani nebudu říkat, že to pro mě nic neznamená. Jsem Čech, Čechem zůstanu a nebudu si tady hrát na Kanaďana, ale i hrát za Kanadu pro mě byla velká pocta a krásná věc. Kanadské občanství jsem dostal teprve v roce 1993, takže mi to hezky vyšlo. Teď si to ale v Soči užiju o to víc, protože budu hrát za nás. Tahle sezona je moje poslední a já nečekal na konci kariéry, že ještě pojedu na mistrovství světa nebo olympiádu. Můj konec je neuvěřitelně vymazlený a nabízí jedno překvapení za druhým.

Co se honí člověku hlavou, když je Čech, ale hraje na jeho počest kanadská hymna?

Pro mě bylo nejtěžší něco jiného. Když jsme hráli proti našim čtvrtfinále a vyřadili je. To už bylo ve formátu, kdy jeden z nás jede domů a my vyhráli v prodloužení. Od té doby jsem nikdy nebyl v tak důležitém zápase, který bych vyhrál a měl z toho smíšené pocity. Bylo to zajímavé, já si přál, abychom s Českem nehráli, hokejový bůh si to ale asi přál jinak. Fakt jsem měl z toho smíšené pocity.

Bral jste tehdy tu výhru alespoň jako zadostiučinění za to, že se vám Češi tehdy neozvali?

Ne, to ne. Takhle jsem to určitě neviděl. Já jsem Čechy na jednu stranu chápal. Mně to bylo opravdu líto, byla to fakt blbá situace. Ale když už jsem na tu olympiádu za Kanadu jel, musel jsem se pak chovat jako profesionál, to už člověk nemůže nic vymýšlet. Ale fakt bych byl radši, kdybychom tenkrát vyřadili někoho jiného.

V Naganu byl nejstarším Čechem Vladimír Růžička. Tehdy se mu všichni smáli, že je mu už 34 let. Co říkáte na to, že jedete do Soči a je vám 42?

Ale bude tam ještě Teemu Selänne a ten je ještě o rok starší. V dnešní době se prostě tahle hranice každým rokem posouvá. Hráči o sebe lépe dbají, existuje více možností na regeneraci a tohle je výsledek, já ke svému tréninku taky přistupuji zodpovědně. Dnes je realita jiná než tehdy ale je pravda, že zrovna tohle jsou výjimeční hokejisté. To teď samozřejmě nechci mluvit o sobě, ale když může člověk hrát i po čtyřicítce, asi dělá něco dobře.

Překvapilo vás moc, že jste se v nominaci nakonec objevil?

Na začátku sezony jsem s tím moc nepočítal. Pak jsem se ale dostal do širší nominace a ta se určitě nedělá pro srandu králíků, takže jsem to vnímal a cítil jsem, že tam nějaký otazník je. Sezona se vyvíjela a já osobně jsem se do toho od nějakého dvacátého zápasu začal dostávat, můj herní projev byl lepší a lepší. No a pak mi pomohlo to malé Soči a já cítil, že je reálné jet. Jsem za to rád, je to pro mě velká výzva a velká pocta.

I v souvislosti s vašim jménem se mluví o tom, že byste do Soči jet neměl. Co říkáte na ty diskuze, které tady v Česku nominace Aloise Hadamczika hlavně v případě hráčů, kteří se do Soči nedostali, rozpoutala?

Jsem z toho, co se stalo, zklamaný. Ani se mi o tom nechce mluvit, tak raději odvedu pozornost. Pojďme si vzít příklad z Kanady, z Ameriky, ze Švédska a klidně i Ruska. Všichni měli tým, do kterého se nevešly tři-čtyři hvězdy. Sestava není nafukovací, ale v žádné z těchto zemí se tam tohle, co u nás, nestalo. A já z toho určitě nejsem zklamaný sám. Za nominaci je zodpovědný trenér, ne všichni se tam vejdou. Nechci se do toho hrabat, ale raději se fakt pojďme ponaučit. Vždyť za Kanadu nejede Thornton, Giroux nebo St. Louis a stejně od nich nebylo slyšet žádnou špatnou věc. Buď to nekomentovali, nebo řekli : Škoda, jsem zklamaný, ale nedá se nic dělat. Takový přístup bych očekával i u nás. Jenže je to každého věc a každý má na svůj názor právo. Ale přišlo mi to dost divné.

Do olympiády zbývají tři neděle, budete se nějak zvláštně připravovat? Upravíte kvůli ní třeba nějak své tréninky?

Nebudu. Já mám povinnosti vůči Liberci, my se potřebujeme vyvarovat baráži a postoupit buď přímo do play off nebo alespoň do desítky. Až skončí tyhle povinnosti, teprve pak se budu soustředit jen na olympiádu. Kdybychom měli o patnáct bodů s Libercem víc, asi by to bylo všechno snadnější.

S trenérem Hadamczikem teď v kontaktu jste?

Jsme, domluvili jsme se, že si budeme volat jednou týdně. Takže si voláme, více méně o tom, jak se cítím, jak jsem na tom se zdravím a podobně.

Takže už víte, jaká bude vaše úloha v týmu?

Nevím, teď si stejně nemá cenu nic malovat. Musíme tam jet hlavně s čistou hlavou a dát to do kupy až tam.

Hodně se o tom ale mluví. Vy jste v Česku obrovská hokejová persona, dokázal byste ve své pozici i přijmout roli toho hráče, který by zápasy sledoval jen z tribuny?

I to se může stát. Nikde není napsáno, že budu hrát. Je tam pětadvacet hráčů s jedním cílem – tahat za jeden provaz. O tom to je, je jedno, jestli Karel bude nebo nebude hrát. Ideální sestavu budeme hledat, rozhodne momentální forma, protože to není turnaj o dvaceti zápasech. Musíme v Soči najít, kdo tu top formu, bude mít.