Pardubice - Česká hokejová juniorka již potřetí za sebou nepostoupila na mistrovství světa do bojů o medaile. Problém vězí hlouběji, nejde o jeden nepovedený zápas, hloupý gól či unavené tři formace.
Trenéři putují mládežnickým týmem jak na orloji, přijdou k mužstvu, poznávají ho a než se nadějí, je tu šampionát. Z něj nepřivezou medaili a končí, aniž by měli čas na nějakou dlouhodobější a propracovanější systémovou činnost.
"Přijde mi to přiblblý, to nemá koncepci, nic," řekl bez servítek možná extrenér dvacítky Miloslav Hořava.
Dále čtěte:
- Páté místo je slabá náplast, shodli se hokejoví junioři - čtěte ZDE
- Lesk českého hokeje je pryč. Spolu s jeho chytrostí - čtěte ZDE
"Trenéři přede mnou ať již pan Bednář či Rulík dělali svoji práci naplno a hokeji opravdu hodně obětovali. Měl se jim ale dát větší prostor," popisoval Hořava.
Radim Rulík mu nyní spolu s Ondřejem Weissmannem dělali asistenty. Zpočátku měli všichni tři snahu jít tou delší a trnitější cestou - pracovat především s mladíky z českých klubů, ale nakonec tento záměr neprosadili.
Krátkozraká řešení. A kde je koncepce?
"Bylo to jen o tom poskládat to nejlepší, co je momentálně k dispozici," posteskl si hlavní kouč. Chvilku se tomuto krátkodobému i krátkozrakému řešení bránili, pak se však raději podvolili. Mimo jiné i proto, aby neriskovali, že by se jim mohlo přihodit něco podobného jako výběru osmnáctiletých - ostudný sestup.
Mnohem více odvahy měli Slováci, kteří začali s originálním dlouhodobým a systémovým postupem. Zdejší dvacítka hraje coby klub HK SR 20 Púchov nejvyšší slovenskou soutěž - Slovnaft extraligu. Zde mají zvláštní postavení, hrají totiž podstatně méně zápasů než ostatní celky.
Hráči zde sbírají zkušenosti, navíc jsou z jednoho týmu skvěle sehraní. Experiment jim zatím vychází - skončili sedmí, udrželi se mezi elitou a mohou ve své koncepci pokračovat dál.
"Strašně jim to přeju, že to riskli a že se jim to povedlo," chválil slovenský postup šéf české lavičky.
Také on vidí budoucnost spíše v hokejistech, kteří bezhlavě neutíkají do Ameriky do podprůměrných soutěží, ale pílí a pracovitostí procházejí přirozeným vývojem - v juniorských extraligových týmech bojují o šanci dostat se do A-týmu a tam pak hokejově vyrůstají vedle zkušených hráčů.
Patří budoucnost mladíkům z extraligy?
Ze šampionátu v Pardubicích mu v srdci zůstala zejména čtyři jména: Jiří Ondráček, Antonín Bořuta, Jakub Sklenář, Pavel Kuběna. "Tihle kluci jsou pilní, pracovití, skromní a mají velký charakter," pochvaloval si kouč.
Že jejich směr hokejové cesty má smysl, dokázal i fakt, že Bořuta se Sklenářem byli vyhlášeni spolu s Michaelem Frolíkem nejlepšími českými hráči na turnaji.
Trenéři chtěli, aby hokejisté hráli týmově a bili se společně za svou zemi. I kvůli tomu najali psychologa Dragana Vujoviče. Jejich snaha se úplně nezdařila.
"Mrzí mě, že se nám je nepovedlo dokonale přesvědčit, že týmová práce je ta pravá. Když se začalo dařit, tak hráli moc na sebe. Já jim to nevyčítám, jsou to mladí kluci a chtějí se prosadit. Nepodařilo se nám docílit, aby vynechali svoje já a svoje agenty," pojmenoval Hořava jeden z neúspěchů.
Chybí i národní hrdost
Když mladíci se zkušenostmi ze zámoří poskytovali v mixzóně novinářům rozhovory, často mluvili se silným americkým přízvukem, za nějž by se nemusel stydět emigrant z roku 1948, a těžce vzpomínali na česká slovíčka.
Pozoruhodné, vezme-li se v úvahu vytříbená čistá čeština třeba Dominika Haška, který působí v NHL od sezony 1990/1991.
"Chtěli bychom, aby kluci bojovali naplno za Česko. Jdete kolem kanadské kabiny a oni mají kanadské vlajky na hokejkách, trička s nápisy ´Spolu na věky´. Tohle my podceňujeme a smějeme se tomu, ale je to přitom to, co nám chybí," uzavřel Miloslav Hořava.
