Praha – Kdo v budoucnu rozzáří zámořskou NHL? K nejlepším nováčkům letošního ročníku patří Connor McDavid, Jack Eichel, ale i Max Domi. Jedenadvacetiletý Kanaďan táhne Arizonu, přestože příliš nevyrostl a trpí cukrovkou. Kvůli ní má jiný režim než drtivá většina hokejistů.
Jeho otec Tie Domi poutal pozornost především tvrdými pěstmi, díky nimž si vysloužil přezdívku Albánský vrah. Maxe zdobí větší ofenzivní nadání, ale média přitahuje také jeho onemocnění. Sám hráč se s ním naučil žít, dokonce ho inspirovalo k tetování na levém předloktí. "Dřív jsem nosil náramek, ale protože jsem chodil ven a nedával pozor, vždycky jsem ho ztratil. K tomu jsem přemýšlel o nějakém tetování, tohle byla dobrá záminka," řekl Domi kanadskému deníku The Globe and Mail.
Když s hokejem začínal, ještě netušil, co ho v budoucnu čeká. Až ve dvanácti letech poznal, že něco není v pořádku: "Vracel jsem se do Toronta z jednoho hokejového turnaje v Michiganu a snad každých pět minut jsem musel mámu prosit, ať zastaví auto, abych mohl jít na záchod nebo se napít."
Den nato vzala Leanne Domiová svého syna k doktorovi, který určil, že za příhodou z auta stojí cukrovka prvního typu.
Maxe v tu chvíli zajímalo jediné: "Můžu dál hrát hokej?" Pán v bílém plášti mu odpověděl otázkou: "Znáš Bobbyho Clarka?"
Rozpačitý kluk zakroutil hlavou. Tehdy nevěděl, že je řeč o legendě Philadelphie, která dokázala jedinečně spojit ofenzivní um s defenzivní prací a tvrdostí, někdy až přehnanou. Muž, jenž pomohl Kanadě vyhrát slavnou Sérii století proti Sovětskému svazu, měl rázem nového fanouška.
Zazářil také v Česku
Domi na Clarkovu počest začal oblékat dres s číslem 16, několik dní v kuse projížděl internet, aby o svém novém vzoru zjistil co nejvíc. První roky však musel snášet i inzulínové injekce a přísná pravidla ohledně diety. Pro někoho, kdo nesnášel jehly a miloval sladkosti, žádná slast.
Povzbudil ho – jak jinak – Bobby Clarke. Ovšem ne skrz internetový prohlížeč, nýbrž osobně. Zařídila to matka Leanne, která slavného útočníka spatřila na jednom z Maxových turnajů. Stačilo pár vět a Clarke šel svého příznivce pozdravit do šatny. "Když jsem ho viděl, skoro jsem tomu nemohl uvěřit," vypráví Domi na webovém projektu The Players' Tribune.
Rodák z Winnipegu postupně začal stejně jako Clarke ukazovat, že v hokeji jde vynikat navzdory cukrovce. Předvedl to také v Česku, kde na Memoriálu Ivana Hlinky patřil k lídrům zlaté Kanady. Následoval draft, v němž šel na řadu jako dvanáctý, a později titul z juniorského mistrovství světa. Jelikož na něm zářil podobně jako opěvovaný McDavid, zažil pořádný humbuk. Dostal kolem 70 žádostí o rozhovor.
Nejvyšší pocta ovšem přišla až ve stávající sezoně – Domi si vybojoval místo v hlavním týmu Arizony. Hned z úvodního vystoupení v Los Angeles vyšel ze statistikou 1+1, ale i štiplavou fackou, protože musel forčekovat Drewa Doughtyho, jednoho z nejobratnějších beků současnosti. "Na jeho pohled nikdy nezapomenu. Připomnělo mi to, jak se na mě koukala máma, když jsem se choval jako dítě. Říkala si: 'Co to sakra děláš?'"
Asistenční pes i starosti při zápasech
Postupně však k náročné soutěži přilnul, chválil ho i velikán Jaromír Jágr. Oba shodou okolností musí hodně sledovat vlastní tělo. Jágrovi už ve 44 letech neprojde to, co zamlada, Domi dennodenně řeší cukrovku, což je samozřejmě náročnější.
Nesmí dopustit, aby hladina cukru v jeho krvi, kterou ovlivňuje i trénink, stres či hormony, vyskočila mimo normu. K tomu mu pomáhá inzulinová pumpa, ale také čtyřnohý parťák. "Každé ráno mě probouzí Orion. Je to můj asistenční pes a dokáže vycítit špatnou hladinu cukru v krvi. Svojí práci pravděpodobně dělá lépe než já. Až ho nakrmím a vezmu ven, udělám si nějaké jídlo pro sebe," přibližuje Domi svou denní rutinu.
Poté má starosti především ve dnech, kdy hraje zápas. Pokud dopustí kolísání hladiny cukru, zásadně tím ovlivní svůj výkon: "Při vyšší hladině jsem dost podrážděný a hrozně náladový. Navíc se hodně rychle unavím. Když mám hladinu nízkou, jsem zase trochu ospalý, prostě ne ve střehu."
Aby výkyvům zabránil, musí si hladinu cukru změřit alespoň sedmkrát za zápas. "Zní to šíleně, ale pro mě je to rutina," podotýká Domi.
V NHL momentálně nenastupuje žádný hráč, který ví, co talent Arizony zažívá. Přitom ještě nedávno byli hned dva – B. J. Crombeen (momentálně bez angažmá) a Cory Conacher (našel štěstí ve Švýcarsku). I jim cukrovka přidělává starosti, ale zároveň formovala jejich disciplínu. "Je to takové štěstí v neštěstí," zamýšlí se Max Domi.
