Dakar Classic prověří hlavně hlavu a techniku, říká pilotka populární „Kachny“

Dakar Classic připomíná dobu, kdy v dálkových rallye nerozhodoval jen výkon motoru, ale odvaha, odolnost a schopnost dojet do cíle. V rozhovoru s účastnicí této kategorie Barborou Holickou se vracíme k atmosféře závodu, náročnosti etap i specifikům jízdy s historickým vozem v extrémních podmínkách.

V lednu ji na startu neuvidíme – místo pouště se soustředí na vývoj své „Kachny“ alias Citroënu 2CV a budování silnějšího zázemí týmu Duckar pro návrat v dalším ročníku dakarské výzvy.

Co je pro vás největším kouzlem Dakaru Classic?

Je to kombinace tradice a energie, která se line celým bivakem. Člověk si tam znovu uvědomí, jaká čest a zároveň odpovědnost je stát na startu Dakaru – vůči své zemi, partnerům i fanouškům – a jet ve stopách dakarských hrdinů. A hned vedle toho je tu zážitek, který si ponesete celý život. Vystoupíte z komfortní zóny, prověříte hlavu i odolnost. A pokaždé, když si myslíte, že už hůř být nemůže, zjistíte, že to, co jste zažili předtím, byla vlastně ještě pohoda.

Co je na Dakaru Classic nejtěžší?

Boj sám se sebou. Boj s hlavou. V Classiku sice nejde o nejrychlejší čas, ale soutěž končí až na cílové rampě. Je to o připravenosti historického auta, posádky, o dokonalé znalosti techniky a schopnosti improvizovat. Hlavně ale o přepnutí v hlavě. Nejedete moderní nadupanou mašinou, kde stačí přidat plyn. Jedete starým autem s jasnými limity – pevnostními i rychlostními. A z takové „Kachny“ musíte dostat maximum, ale ne tak, abyste dojeli jen jednu etapu. Musíte to mačkat celý dvoutýdenní závod, hledat hranice, balancovat na nich a dojet co nejlépe celkově.

Jak jste se vlastně dostala k dálkovým rallye?

Závodila jsem v mistrovství republiky v rallye s Citroënem a Dakar jsem vždycky sledovala v televizi. Fandila jsem Martinovi Macíkovi i Martinovi Prokopovi a představovala si, jak letím po pláních a práší se mi za autem. V Česku jsem měla nejraději Rallye Hustopeče, protože se tam aspoň trochu jede po šotolině, což mě bavilo nejvíc. A pak jsem potkala Ollie Roučkovou, přes kterou jsem si k Dakar Classic přičichla – a už nebylo cesty zpět.

Je těžké udržet koncentraci v dlouhých etapách?

Je to nutnost. Jedete rychle po šotolině, pláních, v písku a nikdy nemáte jistotu, že jedete správným směrem nebo že před vámi není díra, která vám ukončí závod. Etapy mají klidně 170 kilometrů, jednotlivé úseky třeba deset. Stačí drobná odchylka od směru a jedete mimo roadbook, kde nejsou zaznamenaná nebezpečí. To, že jedete špatně, často zjistíte až po několika kilometrech. A mezitím můžete vletět do něčeho, co je pro techniku fatální.

Paradoxně je udržet pozornost těžší ve vyšších rychlostech na pláních než v pomalých pasážích ve skalách nebo na kamenných polích, kde sledujete každý metr. A navíc jedeme v houpací „Kachně“. Nechat se ukolébat pohybem auta je strašně snadné a zároveň nebezpečné.

Vaší navigátorkou je Lucie Engeová. Říká se, že čistě ženská posádka může být riziková. Hádáte se někdy?

Jsme dvě ženské v „Kachně“, člověk by řekl, že to nemůže fungovat. Ale funguje. Obě jsme dost splachovací, ale zároveň perfekcionistky. Když jedna z nás udělá chybu, hodně nás to mrzí, protože víme, že kazíme závod té druhé i celému týmu. Možná si to bereme až moc, protože už jedeme na umístění.

V tu chvíli ale zafunguje ta druhá – připomene, že nejde o život. Padne pár slz, vyplaví se endorfiny a za pár minut je zase síla pokračovat. Na hádky není čas. Lucka je profík, ví, co dělá, a dělá to skvěle. Já poslouchám a soustředím se na svou práci.

Dakaristům se říká také „krotitelé pouště“. Nepřipadáte si někdy za volantem jako krotitelka divé zvěře?

My jsme krotitelky divokých „Kachen“, to je jasné. Jeden motor nám nestačil, tak máme dva. Když letíme pouštěmi a pláněmi, cítíme se neporazitelné. Jakmile přijde technický problém a zvládneme ho vyřešit, sedneme zpátky do auta a jedeme dál. Krotíme kachnu, samy sebe i překážky.

Dakar Classic se jezdí v Saúdské Arábii. Láká vás i jiný region?

Z televize se mi líbil Dakar v Jižní Americe. Hodně mě baví i šotolinové rallye ve Finsku nebo na Sardinii. A jednou bych se chtěla svézt i v Africe – i kdyby jen v rámci nějaké dálkové soutěže s offroadovými 2CV.

Jak vnímáte budoucnost alternativních technologií v dálkových soutěžích?

Je to o testování a hledání limitů technologií. Soutěže jsou ideální prostředí pro vývoj. I „Kachna“ už má elektrické verze, třeba E-2CV, ale to je zatím spíš pro běžný provoz. Do Dakaru Classic by nás s tím asi nepustili. Hodně mě ale zajímají vodíkové motory nebo jejich kombinace se spalovacími. To by pak byla opravdu divoká kachna. Zatím je to ale spíš sci-fi.

Jaká byla nejhorší havárie ve vaší dosavadní kariéře?

Asi v rallye. Škarpa, ulomené kolo, strom jsme minuli jen o kousek. Ale nic vyloženě vážného.

Máte v dakarském bivaku jako žena nějaká privilegia?

V tom základním zázemí moc ne. Stejně na nic není čas. Zuby, sprcha, toaleta, občas přeprat prádlo v umyvadle. Oproti předchozím rokům jsme ale měli oddělené sprchy a toalety pro ženy a muže. Dřív byly sice oddělené vchody, ale uvnitř jsme se potkávali všichni.