Jaký je tedy váš současný život?
Marketingu v atletickém svazu se věnuju už 35 let a stejnou dobu provozuju v Uherském Ostrohu pekárnu, v níž zaměstnávám 30 lidí. Přináší to spoustu starostí i nepříjemností, různých rizik, počítání a přemýšlení, co si v této činnosti můžu dovolit. Podařilo se mi však najít přítele, který mi pomáhá zdolávat i překážky ve výrobní a obchodní činnosti. Tato náročnost je možná spojená s tím, že jsem přehnaně zodpovědná a hrozně ctižádostivá. Bez nadsázky můžu říct, že si svůj život neumím představit od toho, čím se zabývám.
Můžete víc přiblížit vaši marketingovou činnost?
O žádné práci nemůžu říct, že jsem ji zvládla stoprocentně, ale v marketingu hovoří jasnou řečí čísla. Čili zda se podařilo získat předpokládaný obnos a může se tedy uspořádat důležitá akce. Do Prahy jezdím z Moravy každý týden a některá jednání se zástupci firem nejsou snadná, vyžadují trpělivost a přesvědčování, že peníze pomohou naší mládeži odejít od počítačů a mobilů na sportovní stadiony.
Máte představu, jak by se současná situace mohla ještě vylepšit?
Ano, je to vytvoření Nadace, která by pomáhala především rodinám dětí, jejichž chlapci a děvčata mají atletiku rádi, ale chybí jim potřebné finanční prostředky. Vzpomínám na své mládí, kdy mi maminka spravovala mé jediné trochu poničené adidasky, protože na nové boty peníze nebyly.
Udržujete tedy i kontakt s akcemi pro mládež?
Dost často se zúčastňuju různých atletických soutěží, na nichž každému zájemci ráda předávám své zkušenosti, názory či rady.
Aspoň v televizi jste jistě sledovala pařížskou olympiádu. Vzpomenete si přitom také na vaše olympiády?
Vzpomenu, ale převažují při tom smíšené pocity. V roce 1972 v Mnichově provázelo Hry tragické přepadení Izraelců. Mně pak nebyl uznán vydařený poslední hod. Po protestech naší výpravy sice došla příslušná komise k rozhodnutí, že druhý den budu moci tento hod zopakovat. Z různých důvodů jsem to však odmítla a skončila sedmá.
Co Montreal o čtyři roky později?
Tam jsem odletěla už dva týdny před zahájením. Měla jsem výbornou formu, ale po strašných vedrech probíhala soutěž ve vrhu koulí za velkého lijavce, který se na mém výkonu podepsal. Přesto byla bronzová medaile jediná, kterou tehdy českoslovenští atleti v Montrealu vybojovali. V roce 1980 jsem do Moskvy kvůli vážnému zranění nohy nejela a v Los Angeles se Československo, nejen za mé velké lítosti, olympiády nezúčastnilo.
V Paříži se představilo několik nadějných mladých českých atletů. Má některý z nich reálnou šanci prosadit se v dohledné době i ve špičkových mezinárodních soutěžích?
Někteří mladí atleti na sebe sice upozornili už na červnovém mistrovství Evropy, ale na větší úspěchy si ještě musejí počkat. Mám na mysli například půlkařku Manuel, překážkářku Jíchovou, dálkaře Meindlschmida i některé další.
Co teď pro ně bude podstatné?
Jak se každému z nich v juniorském věku podaří zvládnout přechod do jiného způsobu života a zda na své cestě najdou kvalitního trenéra, který jim bude ve všem pomáhat. A jejich malý počet je jednou z největších slabin české atletiky. Při vytvoření optimálních podmínek pro přípravu a při časté účasti na mezinárodní scéně pak každý musí pro růst své výkonnosti udělat maximum. Neboli - mít atletiku jako svoji srdeční záležitost.
