Loňská sezona byla mimo jiné ve znamení boje proti dopingu a ruským hříšníkům a nyní v kalendáři Světového poháru pořád figuruje jako jedna ze zastávek Ťumeň. Co na to říkáte?
Že, pokud budu v té době zdravá a budu závodit, tak tam stejně nepojedu. Je výsměch, že po všech těch problémech udělí pořadatelství Světového poháru právě do Ťumeni. Výsměch je i to, že pan Besseberg (prezident Mezinárodní biatlonové unie, pozn. red.) neučinil žádné zásadní kroky, které by pomohly těmto problémům předcházet, nebo se alespoň zvýšily tresty pro dopingové hříšníky. Mám pocit, že ani přes všechny ty petice a snahu o očištění našeho sportu jsme se moc daleko neposunuli. Navíc se ke mně donesla další nepochopitelná zpráva.
Povídejte.
Na jedno zasedání antidopingového výboru byl pozván člověk, který před pár lety patřil mezi světovou špičku v cyklistice. Byl tam pozván, aby vyprávěl o metodách dopingu v cyklistice a o tom, jak svým přičiněním pomohl k odhalení mnoha dopingových hříšníků. Zasedání se účastnila i zástupkyně Mezinárodní biatlonové federace, která tam následně prohlásila, že doufá, že se najdou takto stateční sportovci i v biatlonu a pomohou ho očistit. A požádala ho, zda by někdy o svém příběhu nepovyprávěl i na nějakém biatlonovém kogresu. To se mnoha z nás dotklo, protože jsme jen pár týdnů před tím, podepsali petici proti dopingu jejíž hlavními iniciátory byli: Martin Fourcade, Lowel Bailey a také náš Michal Šlesingr. Petici podepsalo až na pár výjimek celé biatlonové závodní pole včetně trenérů.
Tak to muselo být pikantní i v tom, že jedním z českých vyslanců v antidopingovém výboru je i váš manžel Petr Koukal, že?
Ano, také tam byl. Měla jsem to z první ruky. I pro něj to bylo naprosto šokující, když zná situaci z biatlonu. Postupně se ke mně tato zpráva dostala i z dalších stran a nechápu, že jsou někteří funkcionáři takto zaslepeni.
Váš biatlonový šéf Jiří Hamza ale věří, že není všem dnům konec a že by se nakonec poslední zastávka mohla odjet jinde.
Třeba v Novém Městě, že? (smích) To by bylo super. Byla by to třešinka za sezonou. Na druhou stranu by to byla obrovská výzva, schovat si ty síly i do Nového Města, to po celé zimě není vůbec jednoduché.
A i kdyby to neklaplo, v Novém Městě by měl být Světový pohár v prosinci 2018, je pro vás lákadlem tam startovat a tam se třeba rozloučit s aktivní kariérou?
Určitě bylo, ale nejsem v tomto ohledu nijak rozhodnutá a vůbec to nyní neřešim. Snažím se maximálně připravit na nadcházející olympijskou sezónu a co bude dál se rozhodnu až na to přijde ten správný čas. Určitě na to rozhodutí bude mít vliv jak se povede tato sezona a především jak na tom budu po zdravotní stránce. Dopředu nikdy nic neplánuji, protože jsem přesvědčená, že život to stejně všechno zařídí za nás
Sešli jsme se před vaším natáčením reklamního spotu pro biatlonového sponzora Hamé. Už jste po těch letech marketingových povinností v téhle branži profík?
Nejsem. Jen se snažím odvést co nejlepší výkon i v tomto mnou nepoznaném oboru. I když teď trochu poznaném, ale do profesionála mám ještě daleko. Baví mě to a doufám, že tohle nadšení bude pak vidět i ve výsledku. Někdy je i těchto povinností hodně, ale snažím se to brát jako zpestření jinak fádní přípravy.
Máte před sebou olympijskou sezonu, jak náročné je pro vás si najít pár hodin času na podobné aktivity?
Příprava zabírá spoustu času i v době, když není olympijská sezona. V posledních třech letech je stále těžší si ten čas najít, protože trénuji nejen během týdne, ale I o víkendech. S mým týmem pečlivě vybíráme jen ty nejdůležitější akce a nabídky, protože všem vyhovět nejde. Kvůli mému časovému vytížení plánujeme akce i s několikaměsíčním předstihem. Je důležité mít stálé na paměti, že prioritou číslo jedna je dobře závodit, odpočívat a připravovat se, nikoliv stihnout co nejvíce reklam. Nicméně jsem vděčná, že se podařilo biatlon udělat mediálně známější a že reklamní aktivity jsou součástí mé práce. Jen je nutné najít mezi tím vším rozumný balanc.
Po předchozích úspěšných sezonách jste říkala, že jste pak byla v útlumu a bylo pro vás těžké se znovu namotivovat k tréninku, jaké to bylo letos?
Je to rok od roku horší, se do toho dostat a vidět zase nějaký cíl. Ten letošní návrat k tréninku byl pro mě jiný, než bych si přála, protože jsme měli v rodině vážné zdravotní problémy. Radost z povedených výsledků rychle pominula s tím, jak jsem si uvědomovala, že sport je sice moc hezký, ale je to jen taková životní etapa. Najednou nic není tak důležité, jak se může na první pohled zdát, když člověk začne řešit skutečné problémy.
Stihla jste si tedy vůbec psychicky odpočinout?
Od kolotoče Světového poháru ano. Na jaře jsme s manželem stihli asi dvanáctidenní dovolenou, což je nejvíc za poslední léta (smích). Až jsem nevěděla, co s časem. Hlavou jsem si tedy určitě odpočinula.
Už jste o tom mluvila, měla jste tříměsíční výpadek, co se tedy přihodilo?
V důsledku dlouhodobého přetížení zadních lýtek jsem se dostala do problémů svalového rázu, které mi nejdřív působily komplikace v přípravě a později se to překlenulo v chronickou bolest, kvůli které jsem musela přestat na nějakou dobu trénovat úplně a věnovat se pouze rehabilitaci.
Jak se to projevilo?
Největší obtíže mi působila tréninková zátěž. Nejdřív jsem cítila bolest připomínající křeče a tuhnutí pouze při silových trénincích. Později už mě potíže provázely při všech aktivitách včetně chůze.
Budu se snažit na olympiádu vůbec dostat
Jak jste na tom teď?
Nejvíce mi pomohl profesor Pavel Kolář, který dokázal najít příčinu těch bolestí a cestu, jak tomu ulevit. Na tom teď usilovně pracuji, starají se o mě manželé Hanka a Roman Karpíškovi se kterými mám jen ty nejlepší zkušenosti a společnými silami se snažíme namožené svaly a úpony rehabilitovat a regenerovat. Stále jsem se ale nedostala do fáze, kdy bych mohla trénovat naplno zcela bez bolesti a obtíží.
Bojíte se, že vám takové tréninkové manko bude chybět?
Přeci jen to dělám už 25 let, tak věřím, že tam ty naběhané kilometry někde jsou. Že se neztratí! Kolikrát je lepší když si člověk pořádně odpočine a má pak do práce větší chuť než kdyby byl přetrénovaný. Není to tak, že bych to vzdávala, ani se na to nechci vymlouvat. Prostě to beru jako fakt a součást života sportovce a věřím, že to dopadne nakonec dobře.
Sama o sobě říkáte, že jste líný tvor a vaše tělo potřebuje odpočinek, proč jste se tedy vybičovala k tak rychlému nástupu do tréninku?
Říkala jsem si, že je to olympijský rok, že chci v přípravě udělat úplné maximum toho, čeho jsem schopná. Po úspěšné sezóně jsem se nechala tak nabudit na výkony, že jsem si neuměla představit jarní cca 3 týdenní pauzu bez tréninku. Z toho důvodu jsem hned po pár dnech začala trénovat aniž bych se podívala do občanky a uvědomila si, že už bohužel nejsem žádná dorostenka. (smích) Zkrátka jsem už ve fázi kdy je třeba odpočívat víc než dřív, ale když jsem zrovna v laufu, tak si to neuvědomuji.
Do toho vám pořád někdo předhazuje fakt, že zlatá olympijská medaile je to, co vám k dokonalé kariéře schází, jak se s tím vyrovnáváte?
Po tom, čím jsem si prošla v létě, vidím teď věci jinak. Do sezóny už nezbývá moc času a jedna z věcí na které v současnosti často myslím je moje zdraví a skutečnost, že bych na olympiádě chtěla startovat. Nic víc. Přistupují k tomu s maximální pokorou a moje ambice teď nejsou nijak vysoké. Uvědomuji si, že olympiáda je vrcholem sezóny pro všechny závodníky ve startovním poli. A dosáhnout na medaili může prakticky kdokoliv z biatlonové špičky, která je široká a vliv na výsledek má spousta aspektů. Můžete mít životní formu, ale když na střelnici přijedete ve špatnou dobu, kdy vám např. začne vát silný vítr, je vám to k ničemu.
