Davis Cup mění podobu, některé jistoty ale zůstávají. Třeba ta, že Nadal v národních barvách neprohrává. Španělská legenda minulý týden v Madridu předvedla další fenomenální jízdu a dovedla domácí výběr k triumfu bez jediné porážky.
A tak jediným mužem, který Nadala v tradiční týmové soutěži porazil, i nadále zůstává dnes čtyřiačtyřicetiletý Jiří Novák.
29:1. Taková je Španělova úchvatná kariérní bilance v Davis Cupu.
"Rozhodně to není tak, že bych to napjatě sledoval a nikomu nepřál, aby Nadala porazil a aby někde zůstalo napsané, že jsem jediný. Takhle to nevnímám," směje se někdejší pátý hráč světového žebříčku během rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Nadal ani letos neprohrál v Davis Cupu, takže jste stále jediný. Jaký je to pocit?
Nežiju z minulosti, takže o tom moc nepřemýšlím. Nechci říct, že by to tehdy byla nějaká náhoda, ale on teprve začínal a já byl v nejlepším věku, hrál jsem nejlepší tenis svého života. Je velký rozdíl porazit Nadala tehdy a porazit ho teď, když je tam, kde je. To se opravdu špatně srovnává. A musí se vzít v potaz i to, že některé ročníky Davis Cupu vynechával. Kdyby hrál všechno, určitě by ho porazil i někdo jiný než já.
Skromnost stranou. Jak na výhru, která se odehrála 6. února 2004, vzpomínáte? Jaký jste měl z tehdejšího Nadala pocit, co jste si o něm myslel?
Já jsem ho poprvé potkal asi měsíc předtím, na turnaji v Aucklandu, kde se mi vždycky hodně dařilo. Došel jsem do semifinále a najednou koukám, že hraju proti nějakému juniorovi, nějakému Nadalovi. Viděl jsem ho poprvé v životě. Přišli jsme na kurt a on mi nedal žádnou šanci. (Nadal tehdy Nováka porazil 6:1, 6:3 a postoupil na okruhu ATP do svého prvního finále, kde prohrál se Slovákem Hrbatým, pozn. aut.) Říkal jsem si, tak ten je neskutečný.
O měsíc později jste ale dostal možnost odvety v Davisově poháru. Co bylo v Brně jinak, že jste Nadalovi dokázal porážku vrátit?
Pro mě byl Davis Cup vždycky nejvíc, vždycky se mi v něm dařilo a vždycky jsem se v něm vybičoval k těm nejlepším výkonům. Navíc se v Brně hrálo na strašně rychlém povrchu, což byla dost velká výhoda pro mě. Jak víme, rychlý povrch nebyl úplně Nadalův šálek kávy. I tak to bylo hrozně těžké, strašná dřina. Hrály se dva tie-breaky a rozhodovalo pár míčů.
Dalo se v tu dobu usuzovat, že z Nadala vyroste až takováhle legenda s devatenácti grandslamovými tituly v kapse?
Upřímně řečeno, ani náhodou. V tu dobu pro nás byl absolutní legendou Pete Sampras. Pamatuju si, že tehdy panoval obecný názor, že jeho čtrnáct grandslamů už nikdo nemůže překonat. A podívejte se. Uběhlo patnáct let a Sampras je najednou v historických tabulkách čtvrtý. Nadal, Federer a Djokovič mají přes 50 grandslamů, což je naprosto neuvěřitelné a nikdo si v tu dobu něco podobného nedokázal představit.
Davis Cup se letos hrál v novém hávu, rozhodovalo se na týdenním finálovém turnaji, hrálo se na dva vítězné zápasy a na dva vítězné sety. Sledoval jste dění v Madridu?
Vlastně jen velmi povrchně, přišlo mi, že ono ani nebylo kde ho sledovat. I v novinách se psalo jen krátce o výsledcích, moc se toho člověk nedozvěděl. I v tom to byl trochu zvláštní turnaj. Paradoxně mnohem víc vidět byly exhibice, které v tu dobu hráli Roger Federer a Alexander Zverev v Jižní Americe. A to hovoří samo za sebe.
Jaký názor tedy na současnou daviscupovou revoluci máte?
Nechci to úplně odsuzovat, on ukáže čas, jestli se to chytí. Ale pro mě je Davis Cup srdcovka a tenhle turnaj mě zatím nepřesvědčil. Pořád je to Davis Cup, ale nedá se to srovnávat s tím, co bylo. Dřív to mělo větší kouzlo, domácí zápasy byly vždycky plné. Teď jsem koukal, že tam na některé zápasy bylo prázdné hlediště. Navíc je to trochu o náhodě, protože stačí vyhrát dva zápasy. Když to bylo na tři dny, faktor náhody se tím vyloučil. Řekl bych, že je teď snazší Davis Cup vyhrát a to mu trochu bere kouzlo.
