"Všechno teprve vstřebávám. Přijde mi to neuvěřitelné. Před zápasem jsem byla strašně nervózní, teď jsem moc vděčná a hrdá," řekla čerstvá wimbledonská vítězka na tiskové konferenci po finálové výhře 6:4, 6:4 nad tuniskou favoritkou Uns Džábirovou, jak zní oficiální český přepis jména hráčky, kterou anglicky mluvící svět zná pod jménem Ons Jabeur.
Svůj životní úspěch Vondroušová označila za "šílený". Znovu opakovala, jak si na trávě dlouhé roky vůbec nevěřila. Na letošní Wimbledon přijela s osobním maximem v podobě druhého kola.
"Dorazila jsem do Londýna úplně bez stresu, s tím, že zkusím vyhrát pár zápasů. Pak se stalo tohle. Neskutečné. Před turnajem by nikdo neřekl, že mám nějakou šanci. Vždyť jsem ani nebyla nasazená. Potom ale přišla tahle šílená cesta," vyprávěla.
Před rokem přicestovala do Londýna jen jako turistka. Se sádrou na ruce po operaci levého zápěstí sledovala v kvalifikaci svou kamarádku Miriam Kolodziejovou.
"Vůbec jsem nevěděla, jestli ještě budu schopná někdy hrát na nejvyšší úrovni. Všechno se jevilo tak nemožné. A Wimbledon pro mě byl navíc turnaj, kde nikdy nemůžu uspět."
Střih zpět do současnosti. Když v posledním finálovém gemu vedla 40:0 a měla tři turnajové mečboly, zažívala pocity blížící se nervovému zhroucení.
"Téměř jsem nemohla dýchat. Všechno je to na vás. Říkala jsem si, ať už to skončí. Tlak byl šílený. Zůstala jsem ale ve své hlavě a zvládla to," popisovala Vondroušová náročný závěr finále.
Nervy ale měla jen před zápasem a potom na konci. Během duelu překvapila sama sebe. Oproti soupeřce působila nesmírně klidně.
"Nějak jsem udržela nervy pohromadě, zůstala klidná. V hlavě jsem byla klidná celý zápas. Překvapilo mě to, překvapilo to všechny. Trenér mi říkal, že nemohl věřit tomu, jak to zvládám. Myslím, že to byl hlavní klíč k titulu," prohlásila tenistka ze Sokolova.
Když se jí novináři zeptali, jak to dokázala, odpověděla se smíchem: "Já nevím!"
"Prostě jsem celý turnaj věřila ve svou hru. Cítíla jsem se moc dobře," dodala vážněji. Zničené a uplakané soupeřky, na okruhu masově oblíbené Uns, jí bylo líto.
"Byl to velký zápas, hodně skvělých výměn. Ona je úžasná tenistka a úžasný člověk. To bylo také těžké, protože se moc dobře známe," podotkla.
Smála se tomu, jak se bude muset její trenér Jan Hernych nechat potetovat. "Asi mu něco vyberu. Možná si uděláme to samé. Mluvili jsme o tom před turnajem a on říkal, že do toho půjde, jedině když vyhraju grandslam. Teď je to tady," dobře se bavila šťastná šampionka.
"Doufám, že teď necukne. Stejně ho donutím," pokračovala s tím, že do tetovacího salonu bude chtít zavítat ještě v Londýně.
Když zjistila, že se finále bude hrát kvůli silnému větru pod zataženou střechou centrálního kurtu, byla ráda. Ve vnitřních podmínkách totiž otočila čtvrtfinále s Jessicou Pegulaovou a v semifinále smetla Elinu Svitolinovou. Pod střechou je zvyklá trénovat v Praze.
"Vyhovuje mi to víc. Řekli nám nám to dopoledne, byla jsem za to šťastná, je to úplně jiné než ve větru," řekla a vysvětlila, že zatažená střecha výrazně pomůže při servisu: "Člověk se může soustředit výhradně na hru, ne na to, odkud fouká vítr nebo kam svítí slunce."
Na finále nakonec dorazili její sestra i manžel Štěpán Šimek. "Je úžasné, že to můžu sdílet s nimi, že jsem je mohla hned obejmout," prohlásila.
Manžel byl po celý zápas v hledišti klidný, neprojevoval prakticky žádné emoce, často si dával ruku před obličej.
"Takový je ale pořád," smála se Vondroušová, která v civilním životě používá příjmení Šimková. "Ale když jsem po utkání přišla do boxu, plakal. Plakal docela hodně. Řekla bych, že je to první emoce, kterou u něj vidím za osm let," rozesmála čtyřiadvacetiletá hráčka novináře.
Potom se opravila, slzy u manžela viděla i na svatbě, jejíž první výročí oslaví den poté, co senzačně vyhrála Wimbledon.
