Co se vám honilo během závodu hlavou? V cíli to vypadalo, že ve vítězství ani nevěříte.
Věděl jsem, že když předjedu Fernanda Pimentu, tak to bude na medaili. Portugalec je velmi dobrý. Když jsem šel přes něj, ohlédl jsem se a viděl jsem, že Maďaři nejsou ani na jeho úrovni, tak mi to dalo neuvěřitelný vítr do plachet. Že to bude nakonec zlato, jsem opravdu nevěděl.
Měl jste ale obrovský náskok, to jste nevnímal?
V posledních pár metrech jsem se díval spíš na špičku lodi, kam jsem si předevčírem namaloval lihovkou smajlíka. Proto, abych věděl, že nejde o život, ale abych tam nechal všechno. Nerad bych se vracel z finále, že jsem tam něco pokazil. Ale nepokazil jsem nic.
To jste si tak nevěřil?
Dlouhodobě na ty Maďary, které jsem nechal za sebou, nemám. Od Tokia jsem si proti nim neškrtnul. Škrtání přišlo dneska.
Přitom podle hlasů z týmu jste v Račicích jezdil před hrami jako nikdy v životě.
V Račicích, když jedu 750 metrů kilákovým tempem, tak ji mám za 2:32, to kdybych zpomalil a rozvrhnul to na kilometr, tak jedu na světový rekord. Přijel jsem sem a byl jsem nešťastnej, jak je tady ta voda pomalá. Že se mi tu jezdí špatně. Bylo super, že dnes mi tu přály podmínky. Dneska bylo bezvětří, možná i mírný vítr do zad, kdyby to bylo jinak, tak tu asi se zlatem nestojím.
V závodě jste ale vypadal dost suverénně. Jak jste na tom byl s vnitřním tlakem?
Největší nervozitu jsem měl včera odpoledne, když jsem se díval na Martina Fuksu, jak vyhrál olympijské zlato. Říkal jsem si, že to Martin dokázal a že bych chtěl taky, ale že to je hrozně těžký. Nevěděl jsem co s tím.
Jak jste se tedy nervozity zbavoval?
Šli jsme si kopat nožičky s balónem. U toho začala hrát česká hymna, tak jsem kluky zastavil, tak jsme tam stáli, poslouchali jsme ji a říkal jsem si, jak je to krásný, že bych to chtěl taky zažít. V tu chvíli jsem byl ready závodit už včera odpoledne. Musel jsem se uklidnit. Tak jsem vytáhl šachy a šli jsme si s trenérem zahrát. To pomohlo.
A pak jste si tu hymnu zazpíval pěkně od plic. Málokdo takhle nahlas zpívá, užil jste si to?
Odmala mě mamka nutila chodit na pódium, já jsem to nesnášel, protože jsem byl nervózní kvůli lidem, kteří na mě koukají. Ale kdybych si dneska nezazpíval hymnu, tak bych od mámy asi dostal políček. Moc se mi líbilo, že hymna hraje právě pro mě. A po předání medaile jsem si i vyžádal mámu, abych ji mohl obejmout.
Maminka je zpěvačka, takže to musela ocenit, a také bývalá sportovkyně, volejbalistka. Bylo to pro vás důležité, mít ji v tu chvíli na blízku?
Hrozně dlouho žila se mnou ten olympijský sen. Když jí utekla olympiáda v Los Angeles kvůli bojkotu komunistů.... Tohle je vlastně její první olympiáda a jsem hrozně rád, že je zlatá.
Máte na kontě pět olympijských medailí, ale nyní konečně tu zlatou, jak vám to zní být olympijským šampionem?
Mně se už několikrát zdálo o tom, že mám medaili na singlu. Už jsem trochu vzdal, že by to bylo zlato. Dneska jsem nastupoval do finále s tím, že když pojedu dobře, tak čtvrté, páté místo je jistý. A že kdybych jel opravdu perfektně, že tam medaile může spadnout. Nakonec jsem olympijský šampion, to je fakt hustý.
