Praha- Kořeny Rugbymanie, která se o víkendu konala v Praze, sahají až do 90. let. Tradice se začala psát v roce 1998 a během dalších dvou dekád se turnaj rozrostl v jeden z největších na světě.
Na letošním 18. ročníku startovalo ve dvou výkonnostních skupinách dohromady šestnáct týmů. Velké finále, kde se utkali ti nejlepší, proběhlo už podruhé v multifunkční, bezbariérové hale Jedenáctka na pražském Chodově.
"Rozšiřovat už se nechceme, to jsem říkal loni. Ale chtěli bychom být zas o kus profesionálnější. Je to největší turnaj na světě a zasloužil by si to,“ říká hlavní organizátor David Lukeš.
Taková malá rodina
Rugbymania tvoří unikátní mozaiku národů, týmů, různých stylů a přístupů k ragby. Je to oslava sportu handicapovaných a kromě sportovního vyžití jakýsi festival, který nabízí střetnutí lidí z odlišných kultur a z několika koutů planety. Rozličnosti jdou ale stranou, ragby spojuje a osobitost jednotlivých sportovců naopak může sloužit k obohacení těch druhých.
"Je to tady taková malá rodina. Známe se všichni a všichni milujeme tento sport. Jsem šťastný, že tu můžu být,“ popisuje Le Guen Correntit, rabgbista z Francie. Jeho domovem je východofrancouzský Dijon. Některé hráče z různých zemí do historického městečka na řece Ouche pozval.
Opodál sleduje jeden ze zápasů usměvavý Brazilec. Na zádech má jmenovku Edu, celým jménem Eduardo Mayr. Pochází z Ria de Janeira, bydlí hned vedle sportovního svatostánku Maracaná. Návštěvu stadionu by si prý neměl nechat ujít žádný fotbalový fanoušek. Sám ale teď žije především ragby. V Praze reprezentuje svoji zemi v týmu Rio Santer Rugby. "Na Rugbymanii jsme s mým týmem podruhé, byli jsme tu loni. Je fajn tady být, vidět jaká tu je atmosféra a jak ragby na vozíku roste,“ dodává.
Miluji tu akci
Ragby na vozících vynalezla v 70. letech parta Kanaďanů z Winnipegu. Každý tým má k dispozici na hrací ploše čtyři hráče, kteří jsou podle handicapu různě klasifikovaní. Utkání obsahuje čtyři části po osmi minutách čistého času a rozhodující je dostat se s míčem pod kontrolou za brankovou čáru. Tak stručně a hodně zjednodušeně k pravidlům.
"Miluji nejvíc tu akci a ten týmový duch, který tady ze všech sálá,“ říká Mikkel Schöttel, který přicestoval do Česke republiky z Dánska. V minulosti byl velmi slušným gymnastou, před pěti lety se mu ale přivodilo zranění a on potřeboval najít nějaký nový sport. Teď je tady a hraje ragby.
Drsný a tvrdý sport nemusí být jen pro muže. Třeba Four Kings z Varšavy mají ve svých řadách hned dvě ženy. Polský tým vyniká nejen výkony. Snad každý jeho člen je nějak potetovaný. K drsnému sportu se to hodí. Obrysy, tvary a obrazy na kůži umocňují syrovost ragby. Tetování má i Izabela Sopalská-Rybaková. Na pravé paži se vyjímá koláž s fotoaparátem. Je názorným příkladem toho, že s kuráží mohou ragby hrát i ženy.
"Mám ragby moc ráda, protože to je velmi agresivní sport, plný srážek a akce. Mám ráda tvrdou hru. Podle mě jsou ženy stejně dobré jako muži v tomto sportu,“ tvrdí. Vzápětí se polská ragbistka podívá na své kolegy a s dávkou humoru dodává: "Možná jsou dokonce i lepší. (smích)“
Ostatně na hřišti vynikala třeba Američanka Emily Shryocková, která hrála v dresu týmu Maniacs složeného z výběru hráčů z různých zemí. "Ta její hráčská vyspělost je úplně někde jinde než tady v Evropě,“ říká na její konto spoluhráč a český reprezentant Jaroslav Filsák. Emily hraje v USA za tým Texas a do Evropy zamířila především v roli objevitelky.
"Ve Spojených státech hrajeme ragby na vozících trošku jinak. Užíváme jinou strategii. Trošku se to liší od evropského stylu v technice, jak v útoku, tak v obraně. Proto je zajímavé přijet sem a poznat různé týmy, které hrají stejný sport ale odlišnými způsoby.“ V zámoří obecně patří ragby na vozíku k nejpopulárnějším formám sportu handicapovaných. "V USA máme 42 týmů a kolem 500 sportovců, kteří se ragby na vozíku věnují,“ vysvětluje Emily.
To například na jihoamerickém kontinentu mají před sebou ještě dlouhou cestu. "Myslím si, že u nás v Brazílii o ragby na vozících lidé moc neví. Ale zlepšuje se to. Třeba na letošních paralympijských hrách v Riu de Janeiru to bylo skvělé představení našeho sportu,“ tvrdí Eduardo Mayr.
Mimochodem jako ukázkový sport se představilo ragby na vozíku na paralympijských hrách už v roce 1996 v Atlantě. Od té doby na žádné z nadcházejících paralympiád nechybělo a vždy patřilo mezi největší taháky.
Ragby mi dává úplně všechno
Jak už bylo řečeno v úvodu, ragby na vozíku není jen o sportu. Je to životní náplň. Na tom se shodují všichni účastníci Rugbymanie. "Je to především o těch lidech, kteří ragby hrají a pohybují se kolem něj. Mají takové podobné smýšlení. Je to nový impuls do života,“ myslí si Jaroslav Filsák.
V podobném duchu mluví i Le Guen Correntit: "Měl jsem před sedmi lety zranění a ragby jsem objevil před šesti lety. V začátcích to bylo kvůli tomu zranění hodně těžké. Trénoval jsem ale a teď jsem tady s francouzským týmem a jsem opravdu šťastný. Bez ragby bych byl nikým.“Ragby mi přináší nové možnosti, je pro mě sociální sítí. Přináší mi nové přátelé,“ dodává Mikkel Schöttel.
Také Jaroslav Filsák má jasno: "Ragby mi dává úplně všechno. Ragby je pro mě smysl života.“ A jaký moment z letošní Rugbymanie mu nejvíce utkvěl v paměti? "Jeden moment? Těch bylo tolik, že fakt jeden nevyberu,“ odpovídá se smíchem.
