Pamatujete si tu chvíli před osmi lety, kdy jste se zranil při skoku do vody?
Ano, pamatuji. Neztratil jsem vědomí, takže vlastně od nárazu na dno až po naložení do helikoptéry si vše pamatuji jasně a zřetelně. Problém byl u osudného skoku v tom, že jsem neměl skok rozmyšlený, a také to, že jsem zvedl pravou ruku nad hlavu a tím jsem vyletěl o 2-3 m výš než normálně v předešlých skocích, a tak jsem narazil až na dno…
Vaše zotavování po úraze v roce 2009 sledoval skrze média celý národ. Bylo to v tomto směru těžké?
Pro mě to extrémně těžké nebylo, nejvíce trpěla spíše rodina a nejbližší okolí. Já jsem to zase tak nepociťoval, jelikož se ke mně nic nedostávalo.
Kdy jste si plně uvědomil, že zůstanete na vozíku?
Relativně brzo. Samozřejmě ze začátku tomu člověk věřit nechce, ale lékaři a okolí to věděli. Potom následoval převoz na spinální jednotku - tam si to člověk uvědomí.
Za jak dlouho jste se znovu vracel ke sportování, které bylo před úrazem vaším velkým koníčkem?
Ke sportu jsem se vrátil relativně brzy po úraze. Hned následující rok jsem vyrazil na sjezdovky na monoski a v létě jsem si pořídil handbike. Tím jsem se trochu vrátil ke sportování a v roce 2013 jsem začal zkoušet atletiku.
Věnujete se hodu kuželkou. Jak jste se dostal právě k této disciplíně?
Dlouho jsem vybíral sport a disciplínu, ve které bych se mohl dostat na paralympiádu. Tím, že jsem dříve dělal běh na lyžích (a to byl fyzicky velmi náročný sport), tak jsem hledal něco, co bude trochu méně náročné na čas a přípravu. A tak jsem si vybral kuželku.
Co tato sportovní disciplína obnáší? Jak často trénujete?
V této disciplíně jde především o to, zahodit kuželku co nejdále a trefit se do výseče. Trénuji dvakrát až třikrát týdně s tím, že dvakrát týdně házím pod vedením trenérky Evy Hrdinové plus k tomu samozřejmě patří další příprava a tréninky v podobě posilovny či jízdy na kole. A zařazuji do toho i jízdu na koni se spolkem Caballinus.
Jaké jsou vaše ambice v tomto sportu?
Ambice jsou velké. Loni to měla být paralympiáda a tam to nevyšlo, takže letos mistrovství světa v červenci v Londýně. Mým cílem je také světový rekord, který bych rád pokořil.
Kromě atletiky se také potápíte se Sportovním klubem vozíčkářů Praha. Jak jste se dostal k potápění a co pro vás znamená?
Co dnes dělá Martin Zach?
Současné sportovní aktivity Martina Zacha jsou zasvěcené zejména atletice. Ve spolku Atletika Bez Bariér Pardubice (vznikl na začátku roku 2017 odloučením oddílu tělesně postižených sportovců Hvězdy Pardubice od sportovního klubu) se věnuje hodu kuželkou. V této disciplíně se mu daří, a to v České republice i v zahraničí. V září 2016 si vylepšil své osobní maximum na 27,23 m. Pro představu - v Riu by s tímto výkonem dosáhl na stříbrnou medaili.
V druhé polovině března ho čeká další kolo světových závodů Grand Prix v Dubaji, na tom v loňském roce získal Martin Zach bronzovou medaili. Kromě toho se potápí se Sportovním klubem vozíčkářů Praha, jezdí na koni, moderuje a také se věnuje výrobě speciálního pánského oblečení pro vozíčkáře.
K potápění jsem se dostal v centru Paraple. Když jsem si to vyzkoušel a absolvoval jsem tam potápěčský kurz, zalíbilo se mi to. Je to úžasný pocit, být pod vodou a pozorovat podmořský nebo podvodní svět.
Před úrazem jste se věnoval závodně běhu na lyžích. Jak jste na tom se zimními sporty dnes?
Jak jsem už zmínil, po úrazu jsem jezdil na monoski, ale poslední dva roky jsem se na ni nedostal, jelikož nebyly moc dobré podmínky, a také tím, že jsem se už v zimě začal připravovat na letní sezonu a většinu volného času trávím přípravou anebo na soustředění.
Pro Sportovní klub vozíčkářů Praha pravidelně moderujete jejich florbalové benefice, letos jste také moderoval oslavu 25 let fungování tohoto klubu. Moderujete i další akce. Jak velké jsou vaše ambice v této oblasti?
Ano, moderují pro Sportovní klub vozíčkářů Praha a jsem rád, že mně dali tu příležitost, a doufám, že ji dál budu mít. Co se týče ambic, nechávám tomu volný průběh, nelámu to přes koleno a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. A jaké přijdou nabídky.
Jak moc je pro vás důležitá podpora vašeho okolí?
Podpora okolí a rodiny je samozřejmě nejdůležitější nejen pro mě, ale pro lidi, co se dostanou na vozík, obecně. Bez nich by se to zvládalo o hodně hůř, a kdo ví, jestli bych to bez nich dotáhl tam, kam jsem to dotáhl.
