Můžete nám v krátkosti popsat, jak se vlastně stalo, že jste se ocitla na vozíku?
Trhala jsem na zahradě hrušky a ulomila se větev, které jsem se držela. Byla to poslední hruška – člověk nemá být hamoun. Zlomený obratel přerušená mícha... smůla, nebo osud? To neřeším.
Jak dlouho po úrazu jste opět začala sportovat?
S handbikem jsem začala hned, jak jsem opustila rehabilitační ústav. Před úrazem jsem hodně běhala a ten pohyb mi strašně chyběl. Dva měsíce jsem byla jen na lůžku v nemocnici a potom v rehabilitačním ústavu u Kladrub. Tam vyjedete z ústavu a na všechny strany je kopec. Když člověk nemá v ruce ovládání vozíku, není to dobré místo pro začátky. Tudíž jsem ten pohyb vůbec neměla.
Jak často trénujete?
Já trénuji šestkrát týdně. Jeden den si musím dávat pauzu. Zima je trochu specifická. Střídám trenažér, plavání a posilovnu, ale když je nad pět stupňů, vyjedu i ven.
Kolik kilometrů za rok ujedete?
Já mám letos najeto něco málo přes osm tisíc kilometrů. Oproti profesionálním cyklistům se to může zdát málo. Ti mají najeto minimálně 30 tisíc. Ale ty jim zaberou zhruba stejně času jako mně těch osm.
O jak rychlé jízdě tedy mluvíme?
Při tréninku v okolí Prahy se kvůli terénu průměrná rychlost pohybuje něco málo přes dvacet kilometrů za hodinu. V závodech na trase, kterou mám nastudovanou, to je z kopců občas přes 70 km/h. Potom tu je už ale riziko překlopení. Výhodou ale je, že jsme k handbiku připoutaní a nijak špatně se nevymlátíme.
Byl handbike jasnou volbou, nebo jste po úrazu zvažovala i jiné sporty?
Handbike byl od začátku jasný. Běhání je sport, který vyrábí endorfiny, a toho jsem se chtěla držet. Takže taková lukostřelba nepřipadala v úvahu. A co se týče kolektivních sportů, ty mě moc nelákaly. Ve florbale nebo basketu holky hrají ve smíšených týmech, ale velké zápasy moc nehrají. A i tak u mě vždycky vládly individuální sporty.
Pomohla vám k handbiku i láska k cyklistice?
Na kole jsem před úrazem sice jezdila, ale speciální vztah jsem k tomu neměla. Navíc mě z toho bolely záda. A když teď na handbiku ležím, je to daleko příjemnější.
Po pouhých čtyřech letech po úrazu jste se dostala na paralympiádu. Co to pro vás znamenalo?
Jelikož se na paralympiádu dostane cca třetina až polovina celého startovního pole, jsem strašně ráda, že se mi to podařilo. Navíc tak krátkou dobu po úrazu. A na druhou stranu jsem věděla, že to je jedna z mých posledních možností, jak se pod pět kruhů dostat. Nominace pro mě znamenala strašně moc. Ukázala mi, že moje práce má opravdu velký smysl.
Co vás na samotné paralympiádě zaujalo nejvíce?
Určitě jídelna. Byla to obrovská místnost pro dva tisíce sportovců. A když jsem tam přišla poprvé, nadchla mě ta atmosféra. Na první pohled jsem poznala sportovce. Ti byli neustále pozitivně naladěni a rozdávali to všem kolem sebe. Vždy, když jsem měla špatnou náladu, šla jsem do jídelny si odpočinout a zlepšit si náladu.
Skupina sportovců s různými postiženími si je tedy velmi blízká?
Ano. Ta komunita je neskutečná. Jsme neustále v kontaktu. Dlouho jsem nepoužívala Facebook, a když jsem se po několika letech přihlásila, zjistila jsem, jak je ta handbikerská společnost úžasná. Více než rivalita tam panuje kamarádství. Dokonce si i navzájem radíme do závodů.
Co berete jako váš největší úspěch na handbiku?
Zatím páté místo z MS. V přicházející konkurenci bude strašně náročné toto umístění vyrovnat, nebo dokonce zlepšit. Potom ještě určitě třetí místo na mém prvním mezinárodním závodě, což byl Berlínský maraton.
Proč jste si vybrala právě Berlínský maraton jako svůj první mezinárodní závod?
Vždy jsem si ho chtěla zaběhnout, a když mi to nevyšlo, vyzkoušela jsem si to takhle. Navíc právě tam jsem poprvé viděla handbiky. Jezdila jsem fandit manželovi. A před běžci vždy vyjížděli handbikeři. A když jsem viděla, jak rychle a blízko za sebou jezdí, utkvělo mi to v paměti.
Jaké to je závodit s o tolik mladšími závodnicemi?
Závodit těžké, ale ten pocit, když porazím dvacetiletou holku, je nepopsatelný. Horší ale je, když mě porazí někdo starší. V seriálu závodů se mnou jezdí i o dva roky starší Slovenka Anička. Ta má neskutečnou sílu v rukách a do cílové rovinky je to asi nejhorší soupeřka. Až mě bude pravidelně porážet i ona, asi to zabalím.
Máte proti mladším generacím v závodě nějakou výhodu?
Určitě mám výhodu ve vytrvalosti. Mladší holky se hodně soustředí na ty kratší tratě a tam využívají trochu jiné svaly. A potom ještě v respektu z rychlosti. Já holkám hodně ujíždím ve sjezdech, kde je nějaká prudší zatáčka. Ony tam zběsile brzdí a já vím, kolikátkou si můžu dovolit do takové zatáčky najet. Je to hodně o nastudování trati.
Neláká vás si zkusit Tour de France?
Bylo by to hezké, ale cyklistům trvá ta etapa kolem šesti hodin a mně by to trvalo zhruba deset. A kvůli mně by rozhodně nenechali zavřenou silnici. A projet ty serpentiny v horských etapách za plného provozu není vůbec dobrý nápad. Navíc by se ukázalo, jak je handbike v kopcích pomalý, takže to u mě asi nehrozí.
