Bratislava - Zbyněk Sýkora je sportovec, jehož jméno mezi paralympioniky není neznámé. Během svého dlouholetého působení ve sportu, téměř šestnáct let od dopravní nehody, která ho posadila na invalidní vozík, působil v atletice, basketbalu či florbalu. Kromě toho má práci, ženu, syna a spoustu rozjetých projektů, které mají co do činění se sportem handicapovaných. Podle Sýkory je sport pro vozíčkáře neskutečně důležitý. Sám to dokazuje i svými výkony, naposledy fantastickým výsledkem na Wings for Life World Run v Bratislavě, kde zvítězil v kategorii vozíčkářů, když na svém běžném vozíku ujel necelých 21 kilometrů.
Wings for Life World Run je celosvětová běžecká akce, která se letos konala již po čtvrté nejen v Bratislavě, ale také v 58 dalších zemích světa, kde sportovci vyběhli na trasu ve stejný okamžik. Běh pořádá nadace Wings for Life a výtěžek z akce putuje na výzkum léčby poranění míchy. Mottem celé akce sice je "Běháme pro ty, kteří nemůžou."
Přesto se běhu účastní také vozíčkáři. V Bratislavě se jich letos sešlo rekordně téměř třicet, včetně Zbyňka Sýkory, který se nakonec stal vítězem kategorie běžců na vozíku. Specifikem tohoto závodu je jeho relativní neukončenost - závod skončí, když běžce dožene stíhací auto "Catcher Car", které vyráží půl hodiny po startu, první půl hodiny jede rychlostí 15km/hod a pak postupně zrychluje. Sýkoru auto dohnalo před jeho 21. kilometrem, vítěz mezi muži, Slovák Marek Mockovčiak, stihl zaběhnout vzdálenost 62,9 kilometrů. Celosvětovým šampionem se však stal také vozíčkář, Švéd Aron Anderson, který v Dubaji zajel neskutečných 92,14 kilometrů. Také o jeho výkonu, ale především o svých vlastních zážitcích, po závodě vyprávěl český šampion na vozíku, Zbyněk Sýkora.
Jak se cítíte? Bolí vás něco?
Bolí mě všechno! Hlavně ruce a ramena.
Jak jste se dostal k akci Wings for Life World Run?
Byl jsem přímo osloven ze stran organizátorů, kteří se o mně doslechli přes společné známé z florbalu. Oslovili konkrétně mě, jestli bych se toho nechtěl zúčastnit.
Co si o takovéto akci myslíte?
Už jsem o ní slyšel před tím a zaujala mě hlavně tím, že se jedná především o sport. Já obecně nemám moc rád charitu, ani to slovo, a není mi moc příjemné, když aktivního handicapovaného sportovce spojují s charitou. Myslím, že to k sobě nepatří dívat se na sport handicapovaných jako na něco charitativního, nemyslím si, že je to to samě. Ale tohle mi přišlo jako zajímavá sportovní výzva, jejíž výdělek jde zároveň na dobrou věc, není to jen charita. Slyšel jsem už o minulém ročníku a zaujalo mě to. Mám rád sportování a výzvy. Hlavně je to závod, který je nevšední. Zdá se mi, že v poslední době tyhle půlmaratony, maratony, rodinné běhy zažívají boom, i u nás v Budějovicích je skoro každý měsíc nějaký běh.
Ale tohle je něco jiného, je to unikátní tím, jak tě honí to auto "Catcher Car". Další věc, v čem se to liší od ostatních takových akcí, je to, že se to koná v jeden čas po celém světě. Mají to organizačně perfektně zvládnuté. Mohl jsem si do mobilu nainstalovat aplikaci, která mi do sluchátek hlásila, kde jsem, kde je chytací auto, kolik jsem už uběhl, paráda. S každým prvním mužem, ženou a vozíčkářem jel cyklista s označením "First man", který vás doprovázel, případně podal vodu, to bylo taky dobré. Fakt jsem si to užil. Běžela i moje manželka s kočárkem se synem, takže jsme tam byli celá rodina.
Jak probíhal samotný závod, jak se vám jelo?
Chvílemi to byl fakt masakr. Byly třeba úseky v Bratislavě, kde se přejížděly koleje, tak tam to bylo drsný, až jsem se bál, že spadnu, což se mimochodem stalo mému parťákovi na trase Lukáši Šemberovi. Ze začátku jsme jeli chvilku spolu, udržovali jsme se společně v tempu, ale pak někde na 10. kilometru se ode mě trhnul a ztratil se mi. Pak jsem se na konci dozvěděl, že vypadl z vozíku! Chtěl nabrat aerodynamiku, ale přepadl. Lidi ho sebrali a pomohli mu zpátky na vozík, ale mně se už ztratil. Dobře se mi s ním jelo, je to vždycky lepší, když se můžete společně motivovat a hecovat s kámošem.
Jak vám vyhovovala trasa v Bratislavě?
Trasa byla super, byla celkem rovinatá, ale v centru byly i kostky, tak tam to bylo trochu nepříjemné, ale to k tomu prostě patří. Když jsme pak vyjeli z centra, ven z města na hlavní silnici, kde byl rovný povrch, tak tam se mi jelo krásně. Nejlepší bylo, když se jelo z kopce, třeba z mostu, to pak třeba člověk předjel spoustu lidí. Za Bratislavou přišel jeden horší úsek v lese, kde byly kamínky, a tam mi to moc nejelo. Těsně před dvacátým kilometrem se mi ve sluchátkách ozvalo, že stíhací auto už je kousek za mnou. Poznal jsem to i tak, že lidi za mnou, ale i kolem mě, pískali a tleskali, což mě tak nakoplo, že jsem si řekl, že to na těch 20 km ještě dojedu. To jsem se hodně hecnul, a v tom právě je ten závod unikátní, v tom ujíždění stíhacímu autu. Nakonec jsem mu ujel skoro až na 21 km, trvalo mi to hodinu a 51 minut.
Ujel jste někdy před tím na vozíku v jednom kuse takhle dlouhou vzdálenost?
Ne, nikdy. Ani před úrazem, když jsem ještě chodil, jsem neušel takovou vzdálenost na jeden zátah.
Co říkáte na výkon celkového světového vítěze letošního ročníku Arona Andersena, který v Dubaji ujel 92 km?
Tohle absolutně nechápu! On dojel nejdále ze všech kategoriích, že? Sledoval jsem to, ten jeho závod, ale úplně tomu nerozumím, nechápu, jak je to možný, jestli snad mají v Dubaji pomalejší auta, nebo tam je celá trasa z kopce … každopádně respekt!
Takže taková soutěživost na vás platí?
No jasně, soutěživost ve mně je! A když vidím u toho Arona, že je technicky možné něco takového dokázat, tak to musím taky dát! Když se podívám na jeho výkon, tak se úplně stydím za těch svých dvacet… Musím se lépe připravit, nastudovat si jeho jízdu, jak to zvládnul, protože to je prostě neuvěřitelné, a pak uvidím, jestli to je taky v mých silách.
Na co jste během těch dlouhých kilometrů myslel?
Snažil jsem se hlavně soustředit na rozložení sil, ale moc to nejde, když si člověk cíl stanovuje sám. Kolem nějakého toho 16. kilometru mě začaly chytat křeče do ramenou, to už jsem se soustředil na to, jestli to vůbec dojedu. Hodně mi pomohla sluchátka, ve kterých mi hlásili, kde jsem, kde je auto, tep jsem si měřil, tak i to mi zaměstnalo mysl. Ale to bylo během druhé půlky závodu, v první polovině jsme si povídali s Lukášem a podporovali se, to bylo takové uvolněné.
Přišla na vás během závodu krize?
Na každém 2,5 km bylo občerstvení, tak jsem pil jen vodu, vodu, vodu, ale pak jsem najednou cítil, že potřebuji cukr, energii, ale když jsem si ho chtěl dát, tak zrovna na žádné stanici nebyl. To by mi asi hodně pomohlo. Velká krize přišla pak od šestnáctého kilometru dál, kde mě chytly křeče v ramenou.
Připravoval jste se nějak speciálně na závod?
Ne. Měl jsem to v plánu, ale nakonec jsem neměl čas. Nafoukl jsem si kola na vozíku!
Takže se dá vyhrát takový závod bez přípravy?
Dá, ale strašně to bolí! Ramena, ruce, zápěstí, všechno v křeči, byl to nápor.
Co byste tedy poradil ostatním sportovcům na vozíku, kteří by se také chtěli zúčastnit takového závodu?
Určitě se na to dá připravit, ale jenom částečně, protože nejsme stroje. Hlavně bych jim doporučil, ať do toho jdou. Ten pocit, že tě stíhá to auto, to je maximální adrenalin a vzrušení, takže bych každému poradil, aby si to zkusil, protože je to super zážitek.
Děláte hodně sportů, basketbal, florbal, atletiku, ale běh na vozíku je pro vás celkem nová disciplína, jak se vám líbí? Budete se tomuto sportu více věnovat?
Ne, tohle bylo spíše pro srandu, "for fun", z lásky ke sportu, ale více se tomu věnovat nebudu. Vůbec neplánuji, že by se ze mě stal maratonec, to mi nedovolují moje závazky, jak pracovní, tak rodinné. Ale když bude třeba v Budějovicích nějaký běh, a žena řekne, že bychom mohli jít, tak půjdu. Je to sport, a to mě baví. Já vždycky říkám, že sport je pro vozíčkáře, alespoň v mých očích, důležitější než pro zdravé lidi. Díky sportu jsme soběstačnější, sebevědomější, zdravější na těle i na mysli. Běhat budu z lásky ke sportu a ze soutěživosti, samozřejmě.
