reklama
 
 

Pro atletiku handicapovaných jsem se snažil udělat vše, co bylo v mých silách, říká Štefan Danko

28. 12. 2017 20:08
Na poli české atletiky handicapovaných neexistuje člověk, který by se více zasloužil o její rozvoj a slávu, než Štefan Danko. Držitel zlaté paralympijské medaile z hodu oštěpem se atletice věnoval nejen jako aktivní sportovec, ale i jako funkcionář, organizátor soustředění, vyhledávač talentů a mentor mladých sportovců. Pod jeho vedením vyrostla generace atletů, kteří nejen vozili cenné kovy ze světových šampionátů, ale hlavně díky sportu našli přátele i životní náplň. A jeho sportovní kariéra je zároveň kronikou atletiky handicapovaných v České repubice.

Praha - Štefan Danko měl blízký vztah ke sportu ještě před pracovním úrazem, který ho na počátku osmdesátých let posadil na invalidní vozík.

"Ještě u nás na Slovensku jsem hrával fotbal, za školu jsem hrál basketbal, házenou, odbíjenou, docela dobře jsem skákal do výšky, na základní škole jsem dělal víceboj," říká Danko, který se se sportem handicapovaných setkal během pobytu v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Právě tam začala jeho úspěšná sportovní kariéra.

"Asi po šesti měsících, co jsem byl na rehabilitaci v Kladrubech, se tam konalo mistrovství, tehdy ještě Československa, v atletice vozíčkářů. Zúčastnila se ho tam asi padesátka vozíčkářů, kteří soutěžili v tzv. v atletickém čtyřboji, což byl vrh koulí, hod oštěpem, diskem a sprint na 100 metrů," vypráví Danko.

"Konalo se to na hřišti dole pod rehabilitačním ústavem, takže jsem to měl kousek, tak jsem se tam šel taky podívat. A jak jsem se tak na ně koukal, říkal jsem si, že bych to mohl taky zkusit," popisuje první setkání s paralympijskými disciplínami.

Sám si nakoupil potřebné vybavení, disky a oštěpy, a po návratu domů na louce za domem začal trénovat. "Za rok jsem se zúčastnil prvního republikového mistrovství, kde jsem vyhrál ve sprintu a v hodu oštěpem a celkem jsem v tom čtyřboji skončil na druhém místě. To mě docela nakoplo, začal jsem trénovat trochu lépe, samozřejmě bez trenérů, bez vedení, jen jak jsem cítil, že bych to měl asi dělat. A asi jsem to dělal dobře, protože další rok už jsem ten čtyřboj vyhrál, přitom jsem hodil nový český rekord v disku a oštěpu," vzpomíná Danko na počátky své kariéry, která měla trvat téměř dvacet let.

Po sametové revoluci se svět pomalu otevíral také českým handicapovaným sportovcům. Danko se více specializoval především na hod diskem a oštěpem, disciplíny, ve kterých poprvé samostatně závodil v roce 1990 na světovém šampionátu v Nizozemsku.

Bylo to první zahraniční představení českých atletů na vozíku a nejen díky Dankovi bylo mimořádně úspěšné: "V hodu diskem jsem skončil šestý a v oštěpu jsem získal stříbrnou medaili. Takovou kuriozitou tehdy bylo, že jsme tam vycestovali v pěti lidech a přivezli jsme sedm medailí, takže jsme udělali trochu díru do světa, že taková malá země poprvé vyjede a přiveze hned tolik krásných umístění."

Na své první paralympiádě v Barceloně roku 1992 Danka bohužel těsně před jeho hlavním závodem v oštěpu potakaly zdravotní potíže spojené s jeho postižením. "Kroutil jsem se v bolestech na posteli, a přestože hodinu před závodem bolesti přešly, moje tělo bylo tak oslabené, že už při rozcvičení před závodem jsem věděl, že z toho nic nebude." Přesto se mu nakonec podařilo skončit v první osmičce.

Štefan Danko byl také držitelem několika světových rekordů v hodu oštěpem. Poprvé se mu to podařilo v roce 1995 na mistrovství České republiky. Rekord však bohužel tenkrát nebyl uznán, protože šampionát nesplňoval světové parametry. Naštěstí ještě téhož roku vycestovala česká atletická výprava na světové hry do Anglie, kde se Dankovi podařilo oficiálně se zapsat do světových atletických tabulek. "Tyhle hry se tam konaly každý rok, účastnil se ho komplet celý svět a tehdy to bylo takové centrum parasportu, skoro jako mistrovství světa. Tam jsem oficiálně přehodil světový rekord, platný od roku 1990. To byl jeden z nejlepších závodů před paralympiádou v Atlantě," dodává.

Právě na paralympijských hrách v Atlantě roku 1996 přišel vrchol Dankovy sportovní kariéry: "Do Atlanty jsem odjížděl s velkými nadějemi a povedlo se, získal jsem zlatou medaili v hodu oštěpem, což je můj největší sportovní úspěch," říká Danko, který nejvíce dominoval právě v hodu oštěpem, ve své druhé atletické disciplíně, hodu diskem, sice nikdy na medaili nedosáhl, jeho nejlepším umístěním bylo čtvrté místo, přesto byl pokaždé ve finále.

Jako aktivní sportovec se zúčastnil celkem tří paralympiád, jeho poslední byla ta v Sydney, kde však již doplatil na nová pravidla sloučených atletických skupin: "Moji hlavní disciplínu oštěp sloučili se skupinou amputářů, což byla trochu rána pod pás od mezinárodních organizátorů. Ačkoli mají amputáři pryč obě končetiny, na rozdíl od nás s poškozením míchy mají komplet zdravý trup bez poškození, takže se dokážou víc zapřít a logicky dokážou házet víc. Na to nestačily ani moje nejlepší výkony z předchozích let. Tehdy jsem věděl, že pro další roky je konec nadějí na dobrá umístění. Nejlepší výsledek pro mě byl na paralympiádě v Sydney v roce 2000, kde jsem s lepším výkonem než v Atlantě skončil na šestém místě, přede mnou pak bylo pět amputářů. Takže z vozíčkářů jsem byl sice nejlepší, ale celkově šestý." Svou poslední medaili Danko vybojoval třetím místem na mistrovství Evropy ve Švýcarsku v roce 2002, kde také ukončil aktivní sportovní kariéru.

Po aktivní kariéře hledal nové talenty

Ze světa českého handicapovaného sportu však Štefan Danko nezmizel, ale pokračoval ve snažení, kterému se věnoval po celý život, a to rekrutování nových sportovců. "Po roce 1990 jsem se také snažil dostat do atletiky vozíčkářů další sportovce. Pravidelně jsem jezdil do rehabilitačních ústavů do Kladrub, kde jsem si vytipoval adepty, kteří by mohli být vhodní vzhledem k jejich zájmům apod. Takhle jsem například na pobytu po úrazu v Kladrubech vytáhl Martina Němce, z kterého se pak stal několikanásobný paralympijský vítěz v hodu diskem." Kromě získávání talentů pro ně Danko také budoval přívětivé podmínky, za kterých mohli rozvíjet svůj talent a poctivě trénovat na profesionální úrovni: "Organizoval jsem soustředění pro začínající vozíčkáře z celé republiky, týdenní pobyty v Novém Městě nad Metují, kde byly slušné podmínky pro trénování, pak v květnu byl vždycky jeden pobyt v Nymburce. Ta soustředění byla kolikrát společná s těmi reprezentačními, takže začátečníci se mohli potkat s našimi reprezentanty a trénovali společně. Zájemci o náš sport si mohli vyzkoušet různé způsoby trénování, seznámili se sportem a měli k dispozici trenéry a fyzioterapeuty. Hodně z těch, kteří se účastnili našich soustředění, pak byli v atletice poměrně úspěšní a sbírali medaile i na světových akcích."

Současně byl po čtyři hlavní období členem Českého svazu tělesně postižených sportovců, následně České asociace tělesně handicapovaných sportovců, kde zastával funkci koordinátora pro všechny sporty vozíčkářů, které se u nás provozovaly. "Snažil jsem se pro vozíčkáře udělat vše, co bylo v mých silách. Celá léta jsem pro atletiku sháněl po všech možných sponzorech peníze; aby totiž ta naše česká atletika mohla konkurovat té světové, tak jsme potřebovali peníze na soustředění, na výjezdy do světa, na zahraniční soustředění na jaře, kdy se u nás ještě nedalo trénovat. Ty peníze nám pomohly právě i v tom, že jsme mohli jezdit na soustředění do Turecka, kde jsme měli vytipované bezbariérové ubytování s prostory pro trénink. Takže myslím, že jsem pro tu atletiku za ta léta udělal docela dost."

Štefan Danko byl sám svou prací příkladem pro ostatní lidi, kteří se octli na vozíku a nechtěli se vzdát pohybu a svou vůli nakonec přetavili ve výkony, které reprezentovali naši zemi na světových akcích. "Naše atletika měla od paralympiády v Aténách v roce 2004 značný zvuk ve světě. Měli jsme spoustu sportovců, kteří pravidelně vozili medaile z velkých světových akcí. Pak ale po roce 2004 nastal velký problém, když se začali slučovat různé skupiny dohromady, třeba i tři skupiny do jedné. Atleti se pak umisťovali podle přepočtů, takže člověk, který hodil třicet metrů, vyhrál nad tím, kdo hodil třicet pět metrů. To byl jeden z nejhorších kroků, který byl ze strany světových funkcionářů pro atletiku vozíčkářů podniknut, což odradilo spoustu sportovců. Protože tomu člověk věnuje spoustu času a námahy na tréninku a posilovny a pak se nedostaví ten výsledek, který má přinést medaile, tak to spoustu z nás znechutilo. Postupně atletika u nás začala upadat. Je pravda, že několikakolová soutěž Český pohár a mistrovství České republiky stále probíhá, ale už to není o těch extrémních výkonech, které naši atleti předváděli, je to spíš taková forma zábavy. Ani do budoucna nevidím, že by atletika na tom mohla být lépe. Já už jsem skončil před osmi lety, tak už to jen pozoruju, někdy se přijdu podívat na český pohár do Pardubic, pokecat s kamarády, se kterými jsem se stýkal, dáme kafíčka a to je tak asi všechno."

Danko na sport nikdy nezanevřel. Kromě atletiky stál také u zrodu prvního basketbalového oddílu vozíčkářů u nás, který spoluzaložil v roce 1992. S basketbalem se účastnil několika národních turnajů, rekreačně se věnuje také stolnímu tenisu. Sport je pro Danka nejen zábavou, ale také životní náplní, která mu pomohla v době těsně po úrazu. "Atletika mi dala nejen potěšení z pohybu, ze sportu, ale to tělo se pohybem zlepšovalo, a tím se zlepšovala i kvalita života na vozíčku. A to je to, co jsem vždycky tvrdil těm lidem, které jsem oslovoval v ústavech - že sport bude zábava, že budou potkávat spoustu lidí a hlavně že si budou zlepšovat fyzickou kondici." Štefan Danko přivedl ke sportu spoustu talentů, jako je například čtyřnásobný paralympijský medailista Martin Němec, stříbrný medailista z Athén Miroslav Šperk či basketbalista a florbalista Zbyněk Sýkora. "Teď už mi zůstal jenom stolní tenis, protože samozřejmě už je mi sedmdesát let, takže basketbal ani atletika už nejsou pro mě, ale pořád ještě objíždím asi sedm turnajů ve stolním tenise. Tělo pohyb potřebuje a je to moje zábava. Jednou, dvakrát týdně si jedu zatrénovat do centra Paraple, kde se pravidelně scházíme, ale jinak už sport našich tělesně postižených jen tak zpovzdálí sleduju. A to je tak asi všechno." Dodává Štefan Danko, guru české atletiky handicapovaných.

autor: Kristýna Šperková | 28. 12. 2017 20:08

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama