Praha – Jiří Pleško byl v mládí nadějným veslařem. Dokonce vybojoval na juniorském mistrovství světa medaili, když s osmiveslicí Dukly skončil stříbrný v roce 2004 ve Španělsku. Další rok se kvůli zranění moc nepovedl. Po maturitě se posádka rozpadla a českého reprezentanta čekal nový životní krok.
Po ukončení střední školy se vydal do Austrálie, aby se naučil anglicky a poznal odlišnou kulturu. Žil tedy v zemi, kde i malé děti chodí se surfařským prknem v podpaží a tomuto sportu propadl. A později mu i změnil život. Při jednom pádu se totiž dostal pod hladinu a narazil hlavou o dno. Výsledkem byl děsivý verdikt – zlomená krční páteř a život na vozíku. Přesto se nevzdal.
Jak se věnoval sportu před úrazem, tak se stejnou vervou se pustil i do rehabilitace a zařazení zpět do normálního života. Přizpůsobil si byt, začal naplno pracovat a našel si novou vášeň – ragby na vozíku. S novým sportem procestoval mnoho zemí světa. A opět se dostal do české reprezentace.
Ze surfu se padá poměrně často, ale jeden takový pád vám změnil život. Pamatujete si, jak se to všechno ten den seběhlo?
Pamatuji si to celé. Naskočil jsem na vlnu a možná jsem ji trochu přetáhl. Pak jsem spadl do strany jako vždycky, ale nosem jsem trochu zbrousil dno. Nebyl to ani velký náraz. Byla tam hloubka tak jeden až jeden a půl metru. Ale ten náraz stačil na to, abych si zlomil krční páteř.
Uvědomoval jste si v ten moment pod vodou, co se s vámi děje?
Nastal tam totální šok. Byl jsem úplně nehybný, mlel jsem se ve vlnách a topil jsem se. To byl největší problém. Zadržoval jsem dech a chtěl se dostat nad hladinu. Pak mě vlna hodila nahoru a já se pokusil nadechnout, ale přišla další vlna a začal jsem polykat vodu.
Jak jste se z té situace dostal?
Pár vteřin potom, co jsem polykal vodu, mě někdo chytl pod rameny a začal mě táhnout ke břehu. Byl to úplně neznámý surfař. Do dneška nevím, kdo to byl. Mrzí mě, že asi nikdy nezjistím, kdo mi zachránil život.
Dostal jste se tedy na břeh, co se dělo potom? Jak probíhaly záchranné práce ?
Vytáhli mě na pláž a zavolali záchranku. Ta tam byla hned. Odvezli mě do nejbližší nemocnice. V sanitce mi dali prášky proti bolesti, takže jsem byl trochu zblblej. Dokonce jsem po telefonu mluvil s tátou, ale musel jsem říkat úplné blbosti. V nemocnici pak nastal problém. Nemohli mě totiž operovat hned – jak jsem se topil, tak se mi dostala slaná voda do plic. Udělal se tam zánět a trvalo asi dva dny, než ho dokázali vyléčit. To značně snižovalo moje šance na uzdravení. Oni se snažili, abych mohl vůbec dýchat. Operace v ten moment nebyla možná.
Co vám v ten moment hrozilo?
První prognózy byly takové, že budu ležák a budu potřebovat dýchací přístroj. Naštěstí pak ta operace proběhla úspěšně, ale pořád jsem dýchal skrz hadičku. Když ji vyndali poprvé, tak jsem se začal dusit. Napodruhé jsem se ale chytl. Bylo to, jako když se člověk vynoří z vody a poprvé se nadechne.
Jak to bylo s rehabilitací?
Ta začala po přesunu z jednotky intenzivní péče na klasický pokoj. Začali jsme se cvičením. Měl jsem štěstí, že jsem dokázal brzo poměrně dlouho sedět na vozíku, což bylo velké plus. To, že jsem dokázal vydržet sedět třeba půl dne, znamenalo, že mohu absolvovat cestu do Čech, a nevyžadovalo to čekat na speciální letadlo, ve kterém bych ležel. Na to bych musel čekat třeba půl roku.
Po dlouhé době jste se vrátil zpět do České republiky. Jaké byly první dny doma? Musel to být pořád velký šok.
To byl. Doma jsem nebyl dva roky. Z letiště jsem jel do Motola. Chodili za mnou příbuzní, celá rodina, kamarádi... To bylo příjemné, ale zároveň psychicky velmi náročné. Až v Čechách jsem si začal uvědomovat, že už nikdy nebudu chodit. V Austrálii mi to nikdy přímo neřekli. Hodně času jsem také trávil v Kladrubech na rehabilitaci.
Před úrazem jste hodně sportoval a cvičil. Pomohlo vám to třeba i s rekonvalescencí?
Stoprocentně. Určitě s tím souhlasím. Já jsem dřel celý život, a i když jsem po úraze ztratil svalovou hmotu, byl jsem zvyklý makat a bojovat. To hodně pomohlo. Jak se soběstačností, tak i s psychickým vyrovnáním.
Začal jste tedy uvažovat o tom, že začnete znovu sportovat?
Samozřejmě. První věc, na kterou jsem koukal, bylo paraveslování. Ale na to už jsem byl bohužel moc ochrnutý. Neměl jsem na to trup. Na jedné ruce také nemám úchop a na druhé jen lehce. Takže bych vesla pořádně neudržel. To jsem věděl už v Kladrubech. Tam jsem chodil hodně cvičit do posilovny. Uprosil jsem primářku, aby mi ji předepsala. Tak mě to tam bavilo. Soustředil jsem se na ty svaly, co jsem měl, a to mi hodně pomohlo. Při pohybu, přesunování atd.
Jak jste tedy objevil ragby na vozíku?
Byl jsem v Parapleti na dvoutýdenní rehabilitaci, kde mě vzali i na ragby a to mě vážně dostalo. Od prvního tréninku jsem snad žádný nevynechal. V té době jsem ještě neměl auto, tak mě vždycky musel někdo vozit. Když nebyl nikdo k dispozici, vzal jsem si taxíka. Teď je to pro mě životní styl.
V jakých jste hrál týmech?
Začínal jsem v Sitting Eagles, kde jsme vyhráli dva tituly. Pak jsem hrál ligu za Prague Robots a teď hraji za tým The Gunners, se kterým jsme získali zase dva tituly. Ale je to tak, že se hodně v týmech střídáme, aby byla liga vyrovnaná. Všichni se ale trochu považujeme za Prague Robots. Pod tímhle klubem i jezdíme na turnaje do zahraničí.
Jak se dá sport zvládat s prací, protože nejste profesionální sportovci a musíte se něčím živit?
Jde to. Já začal pracovat nejprve na půl úvazku. Ještě jsem k tomu studoval, ale to už se s ragby stíhat nedalo. Tak jsem se rozhodl pro práci a ragby. Teď pracuji na plný úvazek na soukromé klinice na finančním oddělení. A svůj nejoblíbenější sport stíhám v pohodě.
Máte rád i cestování. Jaké země jste díky ragby navštívil?
Těch zemí je hodně. Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko... Často jezdíme do Itálie nebo do Francie, tam jsou skvělé turnaje. Byli jsme v Irsku, Holandsku nebo v Belgii. A když jsem byl na dovolené v Americe v New Yorku, tak jsem si tam také našel tým a zahrál si s nimi.
V životě jste toho dosáhl už hodně. V krabici máte několik medailí z veslování, včetně té stříbrné z mistrovství světa, máte dobrou práci a skvělý koníček. Ale co vaše další cíle?
Jeden se mi málem splnil na mistrovství Evropy skupiny B. Tam jsme bojovali o medaile, ale nakonec jsme dva zápasy prohráli o gól. Byli jsme vážně blízko. Mohli jsme se dostat do skupiny A. Cíle jsem měl vždycky velké, třeba paralympiádu. Teď už jsem po šesti letech trochu realista. Ale dostat se s českým týmem třeba na pátou či šestou pozici v Evropě, to by bylo krásný.
