Čeští paralympionici opouští špičku. Vývoj se zastavil v roce 2004, tvrdí Povýšil

Roman Vosecký
19. 8. 2019 16:17
V patnácti letech se vám otočí život naruby. Jste sportovec a stane se vám zranění, které vás do konce života upoutá na invalidní vozík. Většině lidí by se zhroutil život. S odevzdaností nebo zoufalstvím ovšem na Jana Povýšila, plavce, který pro Českou republiku vybojoval pět bronzových paralympijských medailí, nechoďte. Za Českou republiku několikátým rokem nebojuje jen na poli sportovním, ale i na tom politickém.
Pětinásobný účastník paralympiády Jan Povýšil.
Pětinásobný účastník paralympiády Jan Povýšil. | Foto: Archiv Jana Povýšila

Jak to máte s paralympiádou v Tokiu?

Upřímně, existuje malá šance, že se do Tokia podívám. Ani to neberu jako životní nutnost jet na šestou paralympiádu, navíc se překlasifikovaly kategorie a mě posunuli o kategorii výš. Šanci zaplavat ty limity asi mám, jenže to bych musel trénovat třeba šest hodin denně a to v českých podmínkách prakticky není možné.

Říkáte, že trénovat šest hodin denně není v České republice možné, jak se tedy mohou čeští sportovci vyrovnat v současnosti těm nejlepším?

Čeští sportovci se až na pár výjimek, které jdou svou vlastní cestou, nevyrovnávají světové špičce už teď. Z pozice černého koně a úspěšné paralympijské země, jsme klesli někam na úroveň rozvíjejících se států v Africe. Opustila nás velká generace úspěšných paralympioniků a není tu nikdo, kdo by je nahradil.

Proč k tomu došlo?

Protože neexistuje systém podpory a získávání nových nadějí. Zastavili jsme se s vývojem někde v roce 2004. Tehdy se dalo trénovat třikrát až pětkrát týdně, v některých sportech se ale už tehdy muselo trénovat vícekrát, protože to tak měl celý svět. Jenže po 2008 a hlavně díky Londýnu 2012 se situace v paralympijském sportu celosvětově extrémně změnila.

Paralympionika Jana Povýšila za turnikety na ministerstvu vnitra nepustili. Vozíčkáři mají do budovy vstup zakázán.
Paralympionika Jana Povýšila za turnikety na ministerstvu vnitra nepustili. Vozíčkáři mají do budovy vstup zakázán. | Foto: Evropa společně

A Rio 2016 definitivně ukázalo na globální změnu směrem k tréninkovému nasazení, profesionalizaci nejen sportovců, ale hlavně trenérů a týmů. Ty země, které včas pochopily, ty jsou na tom dnes daleko líp než Česká republika. I Slovensko, které bylo v Pekingu a Londýně daleko za ČR, se posunulo hodně před nás. Pokud nedojde k systémové změně, tak se to nikam neposune.

Sport se nedá dělat pouze tak, aby ti postižení "něco dělali", ale je to velmi profesionální záležitost. Takže až na výjimky, které si najdou svou cestu i v budoucnu, nebude mít ČR kdo reprezentovat.

Mluvil jste o tom, že jste "spadnul" o kategorii výš. Jak se může stát, že vás po tolika letech najednou přesunuli do méně handicapované kategorie?

Před Tokiem procházejí všechny sporty novou klasifikací a změnami. A z toho rezultují změny. Nejsem jediný, komu se to stalo. Pro mě se stávající klasifikační systém změnil a můj handicap, který dvacet let byl brán jako S4, je teď o kategorii výš. Asi nejviditelnější zásah klasifikátorů zažil Andre Brasil, který byl překlasifikován z S10 mimo systém, a tím byla v podstatě ukončena jeho kariéra. Posuny ale nastaly ve více kategoriích a to oběma směry. Jsem hodně zvědavý, jak bývalé S5 nebo S6, které se posunuly o kategorii níž, zamíchají s žebříčky a také s medailovým umístěním.

Limitují vás stále problémy s ramenem?

Určitě, u mě je rameno tak limitující, že mi sebralo už druhý rok závodění. Myslel jsem, že už to půjde a zvládnu mistrovství světa, ale bohužel takovou zátěž to rameno nezvládne. Jsem schopen vydržet pár týdnů v kuse trénovat, ale pak se rameno ozve a potřebuji třeba dva měsíce klidový režim. Podstoupil jsem operaci, ale kloub se nepodařilo plně vyčistit a stále se nedal úplně dohromady, takže občas bolí i při obyčejných pohybech. Doufám, že by se do Tokia mohlo dát do pořádku, a když ne, tak snad alespoň do příštího roku na mistrovství Evropy.

Často zmiňujete, že pro sportovce je nejdůležitější jeho psychické nastavení. Jak jste vy momentálně "nastaven"?

Já jsem popravdě nastaven tak, že mi to je úplně ukradené, což je pro mě obrovská výhoda. Vím, že když to mám nastavené takhle, tak je to obrovsky osvobozující. Nikam se neženu, nepotřebuji vítězit, být nejlepší na světě, sportem se už jenom bavím, už to není má hlavní priorita.

A co je teď tou hlavní prioritou?

Rodina. Loni se nám narodila dcera a to je to nejdůležitější, co mám. Našel jsem si kvůli ní práci, naštěstí mě podporuje i můj sponzor, díky němu jsem to nějakou chvíli zvládal financovat i sám. Jestli pojedu do Tokia nebo ne, je teď úplně nepodstatné. Já už si svoje odplaval, po mně už nemůže nikdo nic požadovat. Když to vyjde, bude to fajn, když ne, vůbec mi to nevadí. Máme s partnerkou malé dítě a já jsem teď doopravdy šťastný a spokojený.

Jste stále aktivním sportovcem, ale do vašeho života přišla i politika a kandidatura do Evropského parlamentu. Co vás k tomu vedlo? 

Politika přišla trochu náhodou. Já se vždycky vyjadřoval k současnému dění, a když přišla první reálná nabídka kandidovat, tak jsem si řekl, že to zkusím. Nemám co ztratit, naopak jen můžu získat. Obecně si myslím, že kritizovat a demonstrovat atd. umí každý, ale ten poslední krok, vstup do reálné politiky a začít něco měnit, udělá jen málokdo.

Proč volby do Evropského parlamentu?

Paralympijský plavec Jan Povýšil není pouze profesionálním sportovcem, ale také fotografem.
Paralympijský plavec Jan Povýšil není pouze profesionálním sportovcem, ale také fotografem. | Foto: Regína Oczková

Sešla se velmi zajímavá kandidátka. A já jako Evropan a člověk, kterému Evropská unie přináší většinou pozitiva, jsem si řekl, že je to šance. Nejen kandidovat a třeba se dostat do europarlamentu, ale třeba i zase jednou ukázat, jak málo lidí s handicapem je v politice obecně. A že za nás většinou mluví, snad dámy neurazím, "tetky, které se starají". Trochu jsem si navíc myslel, že třeba inspiruji a motivuji další, které by mohla politika lákat.

Účastnil jste se i červnové demonstrace na Letné s mikrofonem a na pódiu. Je to pokračování vaší politické angažovanosti?

Na Letné jsem se politicky neangažoval. Tam jsem dostal šanci promluvit za ty, kteří se nemohli účastnit, i když chtěli. Poukazoval jsem na to, že chybí finance v sociálních službách. Snad jsem svým hlasem pomohl pracovníkům v sociálních službách, aby byli slyšet. Dalším tématem bylo i to, jak malou pomoc dává stát pečujícím. Lidem, kteří se starají o svoje blízké a často nemají šanci ani na minimální dovolenou. 

Sotva jsem hýbal nohama a rukama, ale už tehdy jsem věděl, že se dá dělat spousta sportů, říká plavec Jan Povýšil. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 33 minutami

Boeing vyplatí odškodné rodinám obětí dvou nehod stroje 737 MAX

Americký výrobce letecké techniky Boeing odškodní rodiny 346 lidí, kteří zahynuli při haváriích dvou letadel typu 737 MAX v Etiopii a Indonésii. Poškozeným vyplatí 144 500 dolarů (3,4 milionu korun), uvedla dnes společnost v prohlášení.

Padesátimilionový fond, který vznikl letos v červenci a z něhož chce Boeing pozůstalé vyplatit, začne okamžitě přijímat žádosti od pozůstalých. Částka bude uvolněna nezávisle na žalobách, kterým firma kvůli haváriím čelí. Odškodnění si rodiny mohou nárokovat do konce listopadu.

Letecká společnost také v červenci prohlásila, že hodlá vyhradit dalších 50 milionů dolarů (1,1 miliardy korun) na podporu vzdělávání a hospodářství v obou zemích, kde k nehodám došlo.

Boeing 737 MAX 8 letecké společnosti Ethiopian Airlines spadl letos v březnu šest minut po startu z letiště zhruba 60 kilometrů od etiopské metropole Addis Abeba. Při nehodě zemřelo všech 157 lidí na palubě. Oběťmi byli lidé z 35 zemí, včetně čtyř Slováků.

Stejný stroj měl nehodu už loni v říjnu, kdy se letadlo nízkonákladové společnosti Lion Air se 189 lidmi na palubě zřítilo po startu z letiště v Jakartě. Ani tehdy neštěstí nikdo nepřežil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy