Plzeň – Martina Henrichová se od dětství věnovala tanci. Jako kvadruplegička je od úrazu při většině běžných denních úkonů závislá na pomoci druhých. Přesto nepřestala tančit – členové taneční skupiny E-motion, kterou Martina založila před úrazem, přešli do tanečního oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha, který nyní sama vede. Martina není člověk, který by zahálel – tančí, a také studuje doktorský obor Etnologie na Západočeské univerzitě v Plzni.
Pamatujete si na trénink, při kterém se vám stal úraz? Co se tehdy stalo?
Bohužel pamatuji, na to člověk jen tak nezapomene. Zkoušeli jsme s jedním tanečníkem párovou zvedačku – bohužel bez přípravy a bez jištění. Než jsem se stihla rozkoukat, ležela jsem na zemi a nemohla se pohnout, bylo to neuvážené a chyba byla na straně nás obou, takže to nemohu nikomu zazlívat. Paradoxem je, že to byl poměrně jednoduchý prvek, který jsem před tím na trénincích mnohokrát učila ostatní. Asi jako když uklouznete na schodech, po kterých jste předtím šla tisíckrát.
Jak se s následky vašeho úrazu vyrovnal váš taneční partner, se kterým jste ten taneční prvek zkoušeli?
Určitě líp než já (úsměv). Jsme spolu zadobře, po úrazu za mnou byl několikrát i v nemocnici nebo v Kladrubech, ale v současnosti se už nevídáme.
Po úrazu jste na tanec nezanevřela. Byl pro vás návrat k tomuto sportu těžký?
Návrat k tanci pro mě byl od začátku samozřejmostí. Už v léčebně v Kladrubech jsem zorganizovala několik tanečních workshopů pro ostatní klienty. Brzy poté mi tuto možnost poskytlo i Centrum Paraple. Důležité bylo také to, že jsem byla v kontaktu se svojí taneční skupinou E-motion, hned po návratu domů jsme začali opět společně trénovat a vymýšlet, jak do choreografií zařadit vozík. Nadšení mých tanečnic z E-motion a toho, jak mě hned po úraze podržely, si nesmírně cením. Nebýt jich, neexistoval by dnes ani taneční oddíl Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Náročnější to pak bylo spíše se sháněním dalších tanečníků – vozíčkářů.
Na založení zmíněného tanečního oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha máte lví podíl. Daří se vám popularizovat tanec na vozíku?
Věřím, že ano. Vyšla o nás spousta článků v časopisech - nejen "vozíčkářských", bylo natočeno několik reportáží. Tímto a také tím, že vystupujeme na různých společenských akcích, se dostáváme do povědomí veřejnosti. Často mě s nabídkou na vystoupení osloví někdo, koho neznám, hlásí se noví zájemci o workshopy. Jen těch aktivních vystupujících tanečníků na vozíčku máme bohužel zatím stále málo, a tak se občas stane, že musím některou nabídku odmítnout. Dalo by se možná říci, že zájem veřejnosti je vyšší, než zájem vozíčkářů se tanci naplno aktivně věnovat, což je velká škoda.
S tanečním oddílem SKV Praha byste se rádi zapojili i do soutěží. Co to obnáší?
To zatím sama zjišťuji. V České republice bohužel tato disciplína v současnosti vůbec neexistuje. V jiných zemích (dokonce i na Slovensku) se každoročně organizuje několik soutěží v tanci vozíčkářů. Každé dva roky se pod záštitou Mezinárodního paralympijského výboru koná mistrovství Evropy a mistrovství světa. Tyto soutěže však probíhají v kategoriích standardních a latinsko-amerických tanců, kterým se my nevěnujeme.
Jednou z možností by bylo začít se těmto stylům věnovat. Raději bych ale soutěžila ve stylech modern dance, scénický tanec či street dance. To by znamenalo, že by některá z organizací, která soutěže v těchto stylech pořádá, musela kategorie rozšířit o tanec vozíčkářů. V každém případě je to běh na dlouhou trať. Myslím, že kdyby se toho někdo šikovný ujal, nemusel by to být tak velký problém. Jakoukoliv pomoc či radu v tomto ohledu rádi uvítáme.
Kde čerpáte inspiraci k vytváření choreografií tanců na vozíku?
Často mě inspiruje nějaký film, hudba, snažím se sledovat taneční trendy na internetu. Většina je dílem mé fantazie a hodně toho také vzniká při společné práci spontánně přímo na tréninku. Vytváření choreografií pro vozík je náročnější než běžné choreografie – vozíčkář má omezený pohyb, ne vše, co si v hlavě představím, lze provést, tak musíme pak na tréninku improvizovat a vymýšlet alternativní řešení. Snažím se k vymýšlení choreografií motivovat i ostatní tanečníky ze skupiny, takže některá vystoupení jsou naším společným dílem.
Po úraze jste nevzdala ani své doktorské studium.
Se studiem už to bylo trošku obtížnější. Po úraze jsem ho musela asi na rok přerušit, ale měla jsem už hodně předmětů splněno, tak mi bylo líto to jen tak vzdát. Navíc jsem si říkala, že když mám teď omezenou možnost pohybu, měla bych zaměstnat alespoň mozek. Před návratem do školy jsem ale musela zažádat o změnu studijního plánu i tématu dizertační práce. Původní téma – terénní výzkum mezi praktikujícími katolíky – jsem změnila na výzkum sportu handicapovaných a resocializaci prostřednictvím tance. Škola mi ve všech ohledech vyšla vstříc. Bohužel práce na studiích a publikování jsou náročné, tak budu muset státnice ještě asi odložit.
Tančíte, studujete, cestujete… Máte ještě nějaké cíle?
Do budoucna určitě najít si práci – aspoň něco z domova. Také už delší dobu uvažuji o stěhování – dům, ani čtvrť, kde bydlíme, není příliš vyhovující, bohužel zatím chybějí finance. A z tanečních cílů mám jeden už dlouho – ráda bych zorganizovala celovečerní taneční show našeho oddílu, ale stále nemáme dostatek tanečníků, abychom se mohli v jednotlivých choreografiích prostřídat, tak to by mohla být třeba taková malá výzva pro čtenáře.
Případní zájemci o zapojení do tanečního oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha se mohou ozvat na [email protected]. Podpořit můžete nejen taneční oddíl SKV Praha i svými sportovními výkony – zapojením do projektu Spojenci sportovců na vozíku www.spojenci.cz.
