Jak vás napadlo začít hrát florbal na vozíku?
Do bližšího kontaktu s vozíčkáři jsem se dostal v rámci školy. Chodil jsem na Střední školu prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě, kde funguje občanské sdružení ABAK Počítadlo, pod kterým funguje náš tým. Takže už tehdy jsem měl povědomí o tom, že tam nějaká taková činnost probíhá, ale v tu chvíli mě to ještě nezaujalo. Asi jsem měl svých zájmů dost. Po ukončení střední školy jsem zůstal v kontaktu se svou učitelkou speciální pedagogiky Renátou Staňkovou, která ABAK vedla, a ta mi navrhla, jestli se nechci přijít podívat na trénink a případně si zahrát nebo s něčím pomoct. No a já šel.
Jak už je to dlouho?
Bylo to před šesti lety a stejně tak dlouho jsem i aktivní hráč a pravidelně nastupuju za ostravský FBC ABAK Ostrava.
Jak vás přijali spoluhráči v týmu?
Úžasně. Přes nějaké úvodní rozpaky, které jsou přirozené při vstupu do nového kolektivu, musím říct, že opravdu skvěle. Tým byl, je a věřím, že i bude, jednou velkou, otevřenou rodinou, která mi otevřela obzory ve vztahu k handicapovaným lidem.
Cítíte oproti nim nějaké znevýhodnění, nebo zase naopak výhodu?
Od obojího trochu. Znevýhodnění, v trochu nadneseném slova smyslu, vidím v tom, že kluci, kteří jsou na vozíku a jezdí na něm nějakou dobu, ho mnohem víc ovládají. Potřebují ho totiž nejen na hřišti, ale i v každodenním životě. Ale ne všichni jsou upoutání na vozík, takže nejsem sám, kdo má tuhle "nevýhodu". A výhodu mám naopak v tom, že mám zdravé nohy a záda, takže jsem schopný se o něco více o vozík zapřít třeba při střelbě. A taky jsem dřív na záchodě a ve sprchách, protože než kluci přesednou ze sportovních vozíků do civilních a dojedou, jsem už zpátky. (směje se)
Jak těžké bylo naučit se jezdit na vozíku a následně ho při sportu ovládat?
Bylo? Stále je a bude. Učil jsem se ježdění a ovládání při hře zároveň. Musím říct, že začátky byly hodně krušné a bolestivé. Měl jsem popraskané a popálené dlaně od kovových obručí, puchýře od hokejky na prstech, když jsem si zvykal na její držení při jízdě. A je toho víc - celé ruce, záda. Člověk zapojuje jiné svaly, než je zvyklý. Ale tělo si zvyklo. I když musím říct, že pokud na delší dobu vynechám trénink, jako se mi stalo teď kvůli práci, tak je to zase náročné. Tělo si odvykne a opět to bolí.
Zaměřujete se třeba právě na sílu rukou na tréninku?
Nejsem zrovna typ, který by byl každý den v posilovně. Sportuju ale rád, takže nějakou speciální přípravu mít nemusím. Snažím se na trénincích víc jezdit, abych zapojil svaly, o kterých normálně nevím. Jak jsem říkal, při pravidelných trénincích je to fajn, ale když z toho vypadnu, musím si pak zase nějakou dobu zvykat.
Hrál jste dřív i klasický florbal? Dají se tyto dva sporty nějak porovnat?
Jako mladší jsem chodil na tréninky klasického florbalu. Později jsme s kamarády hráli i soutěž, tuším, že to byla nějaká šestá liga. Takže ano, zkusil jsem florbal zdravých i paraflorbal. Porovnání je ale těžké, protože při každém způsobu hraní se zapojuje jiná část těla. Je důležitá koordinace pohybu s ovládáním hokejky. Při klasickém florbalu odchází kolena, kotníky. U nás bolí ramena, záda, karpály.
Máte ve florbale na vozíku nějaký cíl?
Nějaké cíle určitě jsou - body v tabulce, medaile. Ale pro mě osobně jsou v paraflorbalu i jiné cíle. Ten největší a zároveň je to i přání, aby si náš tým udržel svou rodinnou atmosféru a užíval si radost ze hry. Samozřejmě už se mi ale i nějaké mety splnily. Zahrál jsem si s týmem na zahraničním turnaji Malmo Open ve Švédsku, a i když to byl exhibiční zápas, tak jsem si zahrál před téměř plnou halou v ostravské RT Torax aréně na Poháru mistrů 2020.
Zkoušel jste i jiný sport na vozíku?
Nezkoušel, nebo ne přímo na vozíku. Zkoušel jsem si jízdu na handbiku. Co se týče jiného sportu, tak třeba rugby hrát ani nemůžu, má jiná pravidla, která v podstatě neumožnují zdravým hrát. I tím, že jsem k florbalu už dřív "přičuchnul", tak se ho držím.
