Neuvažujete po ostravském výsledku o tom, že byste překážky odsunula na druhé místo?
Kdepak. Překážky jsou pro mě největší vášeň, je to můj život. Líbí se mi jejich náročnost a stále se na nich zlepšuju. V zimě se v hale neběhají a hladká čtvrtka je pro mě skvělým testem rychlosti. Progres na této trati by se měl na jaře projevit i na překážkách.
Co vám ostravské vystoupení v silné konkurenci prozradilo?
Především to, že se můžu měřit i s těmi nejlepšími, i když je to pro mě jiná disciplína. Dosažený čas i konečné umístění posílily moji sebedůvěru, a když si budu věřit i v dalších závodech, tak bych především měla pomoci na březnovém halovém mistrovství Evropy k dobrému výsledku štafety.
Tuto možnost jste měla i v předchozích letech. Proč jste ji nevyužila?
Problém byl v tom, že rozběh štafety vždycky časově kolidoval s finálovým během překážek, který pro mě byl samozřejmě prioritou. Na letošním šampionátu v Nizozemsku je pro mě časový program příznivější.
Na jaké umístění máte se štafetou reálnou šanci?
Když budeme všechny v dobré formě, tak věřím, že můžeme patřit mezi ty nejlepší. Zároveň však vím, že to nebude snadné. Na trati nás čekají seběhy, hodně zatáček i riziko při předávání kolíku. Musí se sejít všechno v pohodě, a když se to podaří, tak by nás čekala radost z úspěchu.
Neuvažujete také o individuálním startu?
Ráda bych hladkých 400 metrů běžela, ale z každé země mohou startovat jen tři atletky, takže svým časem musím dostat pod sebe aspoň jednu ze současných silných domácích konkurentek. Zatím v této trojici nechybím, ale konečné rozhodnutí padne až příští týden na mistrovství republiky.
Co pro vás halová sezona znamená?
Čas a druhé místo v ostravském mítinku mi ukázaly, že jsem na tom po kvalitní přípravě dobře. Kromě menší zdravotní komplikace kolem nového roku proběhlo lednové soustředění ve Španělsku v pohodě, načerpala jsem v něm hodně psychických i fyzických sil už pro halu. A navíc jsem se po malých pražských dávkách v tréninku mohla proběhnout i po mých oblíbených překážkách. Soustředila jsem se hlavně na techniku a rozpohybování kyčlí, aby stále byly v dobré kondici. V každém případě halu považuju za výbornou přípravu na venkovní sezonu, i když závody pochopitelně chybějí.
Před zimní sezonou jste se rozloučila s dlouholetým trenérem Jindřichem Šimánkem. Kdo je teď vaším koučem?
Nikdo. Koncem loňského roku jsem cítila, že potřebuju něco změnit. Došlo tedy k loučení a náplň přípravy si stanovuju sama. Se svými atletickými zkušenostmi mi pomáhá můj životní partner a cennými radami i Lada Vondrová. Tohle období však považuju za přechodné.
Loni jste měla velké problémy s kolenem. Jaký je váš současný zdravotní stav?
Během atletického života jsem měla už spoustu různých bolístek, které přicházely, ale také brzy odcházely. Velmi nepříjemná byla situace po pádu před třemi roky, to nejhorší mě však zasáhlo loni těsně před olympiádou. Se zraněným kolenem jsem nemohla ani klusat a v Paříží závodila s bolestí. Vypadalo to hodně vážně, ale naštěstí šlo jen o velký zánět. Začala jsem spolupracovat s fyzioterapeutem, v posilovně změnila některé cviky a víc jsem se zaměřila na jiné partie těla. Už jsem zdravotně v pořádku ajen si přeju klid a co nejlépe se připravit na celou letošní sezonu.
Máte už na jaro i léto program?
Ráda bych se zúčastnila aspoň některých závodů v Diamantové lize, což je práce hlavně pro manažera. Potěšila by mě účast na mistrovství světa družstev a pak už by hlavní náplní mého programu byla speciální příprava na zářijové mistrovství světa v Tokiu. A abych nezapomněla: třeba se někdy zase doplňkově proběhnout na tratích 300 či 400 metrů bez překážek.
A cíl pro sezonu?
Zlepšení osobního rekordu a s tím i pěkná umístění.
