Praha - Martin Prokop má za sebou nejlepší sezonu v MS v rallye. Jeho stáj Jipocar Czech National Team získala status týmu bojujícího mezi továrními týmy, kde obsadila páté místo. Sám jihlavský rodák vyrovnal loňskou devátou příčku v hodnocení jezdců.
V krátké přestávce mezi sezonami Prokop vyměnil volant Fordu Fiesta RS WRC za horolezecké náčiní a vydal se s kamarády zdolat nejvyšší horu Afriky. „V závodech jsem toho zažil hodně, ale toto byl vážně extrém,“ řekl český jezdec o dramatickém výstupu na Kilimandžáro.
Jak vznikl nápad s tím, vylézt na Kilimandžáro?
Dlouho jsem toužil zažít něco jiného. S nápadem přišel můj „špión“ Štěpán Vojtěch a vypadlo z něj, že se jede na Kilimandžáro a ať jedu taky. Nejdřív jsem o tom nechtěl ani slyšet, ale nakonec jsem si řekl: „Udělal jsem už dost blbostí, jdu do toho“. Jak se akce blížila, pořád víc jsem o ní přemýšlel a zjišťoval si podrobnosti. A najednou jsem byl tam.
Místo pohodového treku drama
Jak probíhal samotný výstup?
Lezli jsme až na úplný vrchol do výšky 5895 metrů, prostě jako normální horolezci (smích). Bylo nás celkem jedenáct a jen naše skupina se vedle místních vojáků ten den jediná dostala na vrchol. Absolvovali jsme výškové tábory, ale na radu z Čech jsme v tom závěrečném zůstali kvůli aklimatizaci o noc déle. Poslední výstup, kdy zdoláváte kráter, začíná v jedenáct večer a končí v sedm večer druhého dne, bylo maximálním psychickým i fyzickým vyčerpáním.
Něco takového jsem nikdy nezažil, hlavně na hlavu toho bylo hodně. V závodech jsem toho zažil hodně, ale toto byl vážně extrém. Dobytí vrcholu je emotivní a už vím, proč to horolezci dělají. Nedá se to přirovnat k žádnému vítězství, je to jiné.
Hovořil jste během přípravy na cestu do Afriky s horolezci nebo v čem spočívala vaše příprava?
Není to nic jednoduchého. Ještě před poslední fází výstupu jsem volal satelitním telefonem do Čech a zjišťoval jsem si nějaké věci. Když jsem totiž viděl scházet výpravy, co šly před námi, tak mi začalo docházet, že to asi není v pohodě. Kdybych to šel udělat znova, tak se určitě ještě líp vybavím a víc informuju. Zvládli jsme to, ale táhne se zatím takový odér, že riziko bylo obří a měli jsme štěstí, že se nic nestalo.
Kdy vám došlo, že při cestě na Kilimandžáro mohlo jít i o život?
To, že nám jde o kejhák, mi bohužel došlo už cestou na vrchol. Naši průvodci slibovali, že bude pěkně. Ale pak jsme šli a třetí hodinu jen sněžilo a foukalo. To nám došlo, že vůbec netuší, jaká je předpověď. Mají zaplaceno za to, dovézt na vrchol a nic jiného neřeší. Jediné, na co jsem myslel, bylo neuklouznout nebo si nepřivodit jiné zranění. Tam totiž takový problém nemá řešení a podle mě lidé umírají často zbytečně jen proto, že se k nim nedostane pomoc.
Strach na hoře a za volantem je jiný
Bál jste se někdy v životě tak moc, jako při výstupu na Kilimandžáro?
Určitě jsem se už bál víc a zažil jsem horší okamžiky. Jenže byly krátké, tohle bylo dvacet hodin fyzické námahy, kdy jsem věděl, že nesmím udělat žádnou chybu. I v té Africe jsem se bál často víc než na Kilimandžáru, ale na něm to bylo nejemotivnější.
Připouštíte si za volantem strach?
Připouštím i hodně strachu. Viděl jsem hodně věcí a respekt je to, co člověka drží na cestě a dělá mantinely. Bez strachu už bych tady nebyl.
Co se závodníkovi rallye honí v hlavě na trati rychlostní zkoušky?
Nejlepší je, když se hlavou nehoní nic. Když se honí nějaké myšlenky, tak to zdržuje. Je to balanc mezi strachem nebo respektem a touhou být rychlý. To se pořád pere spolu, jak moc to pustit nebo jak moc jet na jistotu. To se hlavou honí pořád dokola. A do toho je potřeba poslouchat navigátora. V takové rychlosti je otázka „Co jsi říkal?“ konečná (smích). Je to tak rychlý svět, že není místo na opravu.
Afrika prospělo tělu i mozku
Dá se takový náročný výstup považovat za přípravu na další rallyovou sezonu?
Bylo to dobré pro fyzickou i psychickou kondici. Byl jsem 16 dní na dovolené, ale každý den jsem se strašně zpotil a unavil a zhubnul jsem čtyři kila. Přitom jsem ale nemusel o ničem přemýšlet a hodit věci za hlavu, protože tam nebyl signál.
V půlce ledna startuje světový šampionát, už jste úplně přepnul na závodnický režim?
I ta dovolená byla trochu risk, ale teď už koukám na Monte Carlo. V týmu už tím žijeme a je to jakoby bylo jen pár dní do závodu. To, jestli v příští sezoně pojedeme jedno nebo dvě auta, vůbec neřeším. To nechávám týmu a řeším jen sebe.