V 68 zápasech dlouhodobé části nastřádal Kubíček celkem 133 trestných minut. Po dvou předchozích sezonách dobře věděl, jak si ve WHL zjednat respekt, ostatně patřil také mezi nejstarší hráče. Každý klub v lize může mít na soupisce jen tři dvacetileté hokejisty.
Trenéři využívali jeho tvrdost k ochraně hvězd a otrávení soupeře, navíc byl Kubíček platný i ve hře dopředu. 41 bodů (14+27) ho vyneslo na pozici nejproduktivnějšího obránce Edmontonu, v 19 zápasech play off přidal dalších 11 bodů (3+8).
Ve finálových duelech Memorial Cupu, turnaje pro vítěze WHL, Ontario Hockey League (OHL) a Quebec Major Junior Hockey League (QMJHL), se potkal s dalšími Čechy: Martinem Hašem ze Shawiniganu a Janem Myšákem z Hamiltonu.
Šampiony jednotlivých lig nakonec přetlačil pořadatelský Saint John z QMJHL. Hamilton padl ve finále, Shawinigan v semifinále, Edmonton s Kubíčkem skončil čtvrtý.
Navzdory tomu trojnásobný účastník mládežnických šampionátů věří, že na sebe upozornil zástupce dospělých týmů v zámoří, a rád by po odrazu z juniorské kategorie zabojoval o NHL. Přestože neprošel jejím draftem.
Jaká pro vás byla sezona, která se uzavřela až na konci června?
Náročná, moje nejdelší v kariéře. Hrát hokej deset měsíců bylo zajímavé. Byla to úspěšná sezona, měli jsme našlapaný tým a v základní části jsme vyhráli 50 ze 68 zápasů. Šlapalo to, uspěli jsme v play off WHL. Na Memorial Cupu to bohužel nevyšlo, ale i tak beru sezonu pozitivně.
Jak prestižní byl pro klub triumf ve WHL před Memorial Cupem?
Byla to velká věc. Město hokejem žije, i na nás juniory chodí tisíce lidí, běží to na TSN, má to sledovanost. Když v NHL vypadli Oilers, o to více sledovali fanoušci v Edmontonu nás. Dokonce i Wayne Gretzky nám byl popřát hodně štěstí, chodili na nás někteří hráči Oilers.
Zámořskou juniorku jste si vyzkoušel už v letech 2018 až 2020. Cítil jste změnu, když jste se vrátil po roce v české extralize a první lize?
Před dvěma a třemi lety jsem hrál v Seattlu, oťukal jsem se. Americká divize soutěže byla tvrdší a jednodušší, v Edmontonu to bylo o něco techničtější. Je to rychlá a přímočará soutěž, pořád se tam točí noví mladí hráči.
Získal jste primát nejproduktivnějšího obránce týmu po základní části. Myslíte, že jste na sebe dostatečně upozornil?
Doufám, že ano. Přišel jsem na poslední rok, na výjimku. Chtěl jsem zažít dobrou sezonu a odrazit se do dospělého hokeje. Musím zaklepat, že jsem odehrál všechny zápasy, nezranil jsem se. Věřím, že to nebylo špatné.
Upoutá i první místo mezi nejtrestanějšími hráči soutěže, v základní části jsem nasbíral 133 trestných minut. Jste i na to pyšný?
(úsměv) Samozřejmě jsem to před sezonou neplánoval, ale snažím se hrát v každém zápase tvrdě. Nemyslím si, že tuto statistiku někdo z Čechů nebo Evropanů kdy "vyhrál", kluci si ze mě dělali legraci.
Kolikrát v sezoně jste se porval?
Sedmkrát. Ale není to tak, že bych to úplně vyhledával. Když hrajete tvrdě a srazíte někoho hitem, občas z toho rvačka vyplyne. Nebo se zastanu spoluhráče, když vidím tvrdý či zákeřný zákrok. Fanoušci tam navíc mají bitky rádi.
Takže i trenéři tuto vaši roli berou? Používají vás jako ochránce?
Jasně. V play off jsme s kolegou Loganem Dowhaniukem také hráli na nejlepší lajny od soupeřů, abychom to jejich hvězdám co nejvíce znepříjemnili. A na druhé straně abychom chránili naše hráče.
Profilovat se od juniorské kategorie čistě jako bitkař by v dnešním hokeji snad už ani nešlo, co myslíte?
Ne, já jsem se ani nikdy takhle profilovat nechtěl. Jen mě štvalo, že když jsem do Ameriky přišel, smáli se nám Evropanům, že jsme měkcí. Že jsme "soft Euros". Já jsem navíc docela velký bek (187 centimetrů, 88 kilogramů, pozn. red.), takže tvrdost k mojí hře patří. Bitek už samozřejmě není tolik, kolik bývalo. Ale občas se něco naskytne.
Přitom kdysi jste v jednom dotazníku odpovídal, že nebýt hokeje, byl byste nejspíš vyhazovač. A jako oblíbenou knihu jste uvedl "Volali ma bitkár" od slovenského tvrďáka Borise Valábika.
(smích) Ten dotazník, to bylo něco… Jak už jsem řekl, nesoustředím se přímo na bitky, baví mě hrát hokej, dávat góly. Navíc dnešní hokej už je jiný, než když hrál v NHL třeba David Kočí.
Nicméně řeči o měkkých Evropanech vás motivovaly k tvrdé hře?
Rozhodně. V zámoří si někdy myslí, že si mohou dovolit všechno. Bylo potřeba jim ukázat, že to tak není. V této sezoně to bylo pro mě o to jednodušší, že jsem v lize patřil k nejstarším hráčům. Uvidíme, jak to bude fungovat po posunu mezi dospělé.
Juniorský tým Oil Kings hraje domácí zápasy v hlavní hale Oilers, v Rogers Place. Jak často jste se na stadionu potkávali s hráči NHL?
Měli šatnu kousek od nás, na druhé straně chodby. Ale je to rozdělené tak, že když Oilers hráli doma, my jsme byli většinou na tripu. A opačně. Když se to potkalo, tak jsme trénovali ve vedlejší hale. Nicméně potkávali jsme se, to ano. Bylo to pro nás zajímavé, viděli jsme několik zápasů NHL.
Je to zajímavé zvlášť v Edmontonu, který přitahuje pozornost dvojicí superhvězd Connorem McDavidem a Leonem Draisaitlem?
Jasně, je skvělé je vidět naživo. Co tihle dva předvádějí, to je něco neskutečného. Jsem moc rád, že jsem s nimi byl na ledě v průběhu předsezonního kempu.
Po sezoně v extralize se do Edmontonu za rodinou vrátil Ladislav Šmíd, bývalý obránce Oilers, a vaše zápasy v play off sledoval i přímo na stadionu. Mluvil jste s ním?
Ne. Jen jsem se bavil s naší trenérkou z posilovny, ta mi o něm povídala. Nicméně jednou jsem šel při zápase na led a najednou slyším, že diváci křičí. Láďa Šmíd byl v záběru na kostce a dával zrovna pivo na ex. (smích) Lidé v Edmontonu si ho z NHL pamatují, mají ho rádi. Prý vždycky říkali, že je to blázen, ale "funny".
Jak vidíte vaši příští sezonu a pokračování kariéry?
Zatím nevím, jak bude moje budoucnost vypadat, snad se to v nejbližší době dozvím. Mým cílem je zámoří, sezonu jsem odmakal, abych na sebe upozornil. Smlouva v NHL by byla samozřejmě krásná, ale do Ameriky bych se vrátil, i kdyby to měl být podpis s farmářským klubem.
