Praha – Uměl prohrát, ale nikdy se nechtěl naučit pořážky přijímat. Po prohře ho zajímalo jen to, kdy bude odveta. Takový byl Ivan Hlinka, výborný hokejista a ještě lepší trenér.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz na něj takto vzpomíná jeho velký kamarád a dlouholetý kolega Slavomír Lener. „Období, kdy jsem s ním pracoval, pro mě bylo takové živé. Ivan byl ve vás, on vás nikdy nenechal v klidu,“ říká Lener.

Dnes je to na den přesně deset let, co Ivan Hlinka zahynul při tragické autonehodě.

Čím si Ivan Hlinka tak získal vás?
Ať už během hokeje nebo i mimo něj, pořád se něco dělo. Ivan byl ve vás, celý den. Na to vzpomínám nejradši. To bylo furt samé kde seš a co děláš? A když nic, tak se hned muselo začít něco dít. Chodili jsme hrát tenis i golf, on hrál i volejbal a karty, a pořád se bavili o hokeji a o sportu. Pořád jsem byl do sportu ponořený a nutilo mě to o něm přemýšlet.

V čem byl tak výjimečný trenér?
Byl hravý a měl pro to cit. Lídr byl už jako hráč a strašně ho bavilo dávat lidi dohromady. Tím nemyslím jen hráče, ale třeba i realizační tým. To je prostě něco, s čím se narodíte, rozvíjíte to v sobě a výsledky vás posilují. Ivan byl rozumný a věděl, že nemůže vyhrávat pořád. Vždycky říkal, že na turnaj jede šest týmů a všechny chtějí vyhrát. Mají podobné týmy a šanci, že vyhrajeme, máme stejnou my jako Kanada i Rusko. Věděl, že záleží na formě, jak se to všechno sejde, jestli se nám vyhnou zranění. Přitom porážku vzít uměl, ale naučit se prohrávat nikdy nechtěl.

Co tím myslíte?
Když se mu nedařilo, uměl o sobě říct, jaký je to patlák. Ale pak první, co ho zajímalo, bylo, kdy bude odveta. Tohle byla jeho obrovská síla, která pak byla strašně důležitá i pro hokej.

Kdyby byl dnes pan Hlinka ještě mezi námi, trénoval by Litvínov, Pittsburgh nebo reprezentaci?
To nevím, ale na svazu by v nějaké pozici byl a určitě by se nám tady motal kolem. Možná by byl i někde v zahraničí, i takové ambice měl – vždycky ho to táhlo do Švýcarska. On ale k sobě potřeboval kamarády, to i já dobře znám. Byl jsem třikrát po čtyřech letech venku a nakonec jsem se vždycky potřeboval vrátit za blízkými. Ivan byl v tomhle stejný držák. Vždycky říkal: Jasně, ven půjdem, ale jen pro zkušenost a pak zase domů. Tak třeba by měl teď to období, kdy by byl doma.

Jako trenér dělal někdy bláznivé rozhodnutí. Třeba ve jménech nominace do Nagana. Všichni tehdy nad jeho výběrem kroutili hlavou, co vy jako jeho asistent?
Tady musím říct, že on to tehdy nikdo nechtěl dělat. Když skončil pan Bukač, všichni to odmítali. A ani Ivan nechtěl být hlavní trenér. Říkal, že chce dělat manažera a že já to budu trénovat. Karlovi Guttovi se to ale nelíbilo a nakonec jsme byli dva hlavní trenéři. Ivan chtěl koučovat a sestavit mužstvo, já ho měl trénovat a připravovat na soupeře. Byli jsme každý spokojený se svou rolí, a proto to fungovalo. Ivan v tom byl pevný a hrozně ho to bavilo. V nominaci nebyla diskuze, osmnáct jmen bylo bez problémů, zbytek si prosadil hráče, které jsem třeba já neznal a byli to kluci z Litvínova. Ale to bylo v pořádku. Ukázalo se, že to byla ta nelepší varianta.

Olympiádu ten tým vyhrál, český hokej žádné větší vítězství nepamatuje. Měl ještě nějaké další tajné a nesplněné ambice?
Chtěl se dostat jako trenér do NHL, ale nevyšlo mu to na dlouho. V Pittsburghu to byla otázka komunikace s vedením a v podstatě to byla otázka času, kdy se to stane. Nakonec ho odvolali ve druhé sezoně hned po čtvrtém zápase. Myslím, že se tam chtěl ještě jednou vrátit.

Mrzel ho vyhazov z Pittsburghu tenkrát hodně?
Ono už ho to bralo v létě, tenkrát jsem s ním trávil hodně času. Tušil, že to není ono. Byli v semifinále, ale cítil, že to nebude to pravé ořechové. Jemu se tam ani nechtělo letět a zjišťovat, co se děje. Byl trošku nervózní a necítil za sebou pevné zázemí. Na to on měl čuch.

Chyběli mu tam ti kamarádi, na které tak hodně dal?
Tak, tak, tak. On tam točil tři formace, všichni ho za to kritizovali. On potřeboval prostředí, kde cítí i lidé kolem něj, že to dělá správně. V Pittsburghu se z něj snažili dostat něco, co v něm ani nebylo. On sázel na hráče, o které se může opřít. Na úplně jinou filozofii koučinku.

Hráči s ním museli být kamarádi, že?
Jo, to on měl dané. Kluky si pustil k tělu, naprostá většina hráčů si s ním tykala. Tak to má třeba dnes i Vladimír Růžička. Když ale byla práce a šlo se na led, kamarádství šlo stranou.

Býval na hráče často naštvaný?
On dokázal kluky hodně seřvat, ale nikdy je neponižoval. Pořád k hráčům i k realizačnímu týmu cítil respekt. Nikdy jsem neviděl, že by nějak ponížil kustoda či lékaře. Naopak nám dával prostor, abychom řekli i my svůj názor. Na druhou stranu byl neskutečně nervózní a to málokdo ví. Když byly zápasy o gól, on to na sobě nedal znát, ale já to na něm viděl. On byl strašně nervózní…

To se musel z Nagana vrátit o deset let starší, ne?
A nejen z Nagana. My jsme chtěli medaili i z mistrovství světa po tom, abychom ukázali světu, že Nagano nebyla náhoda. Pro nás to byly nervy skoro stejné jako v Naganu, ale ta medaile byla strašně důležitá (Češi ze Švýcarska přivezli bronz – pozn. redakce).

Měl Ivan Hlinka i nějaké neřesti?
Třeba kouření. On bez toho nemohl být. Všude a pořád jsme řešili, kde a jak si může zakouřit (usmívá se).

K cigaretě si dal občas i něco ostřejšího, že?
On si uměl užívat a uměl se napít, tak aby si udělal náladu. Pak rád zpíval, co my se toho spolu nazpívali. Já vždycky hrál a on zpíval, jsou to neskutečné zážitky. Před zápasem byl povinný frťan a po zápase taky. Já, který jsem na alkohol mnohem mírnější, jsem přistoupil na to, že si budu ťukat jen po vítězném zápase. No a ťukal jsem často.

Na cestě z Nagana řídil oslavy zlata právě pan Hlinka. To neskončilo jen jedním, jak říkáte frťanem, že?
Tam už bylo co slavit! Lidé nám říkali, že jsme se tam sjeli a většinou se přitom ptali ti, kteří se sjíždějí každý víkend a to ani nemají důvod. My měli poctivý důvod k tomu vypít všechno, co tehdy na letadle bylo.

Právě vás si vzal tenkrát Ivan Hlinka do parády. Do kdy si zhruba cestu pamatujete? (Slavomír Lener se oslav v Praze nezúčastnil)
Tak někde po Ukrajinu, nebo Bělorusko (směje se). Ono to bylo na etapy. Někdo odpadl dřív a pak vystřízlivěl, někdo jako já až úplně na konci. Kluci do mě pustili trošku víc alkoholu, než je zdrávo.

A vzbudil jste se bez kníru, že?
Ne, to bylo ještě v Naganu v autobuse na letiště. A to nebylo nic příjemného, jak mi to šmidlali těma tupýma nůžkama od paní Jágrové kolem očí. A to už byli s Robertem Reichlem v náladě. Zvládli to a byla to sázka. Na tohle Ivan vždycky dal. Byl hravý a měl rád srandu.