Peking - O tom, jak vypadá realita s lidskými právy v Číně, svědčí mnoho příběhů.
Jedním z nejčerstvějších z nich je i zážitek německého žurnalisty, jehož v hotelu navštívila šestice čínských policistů.
Reportér deníku Stern Jens Fischer se o svůj zážitek podělil se čtenáři online serveru tohoto listu.
Otevřete dveře. Rychle!
Poté, co se v sobotu vrátil po pracovním dni na svůj pokoj, ho vyrušil kolem jedné hodiny ranní hluk z hotelové chodby.
"Dupot, agresivní vykřikování rozkazů a hlasitý klepot na dveře mě v momentě vyděsily. Podle sluchu jsem odhadoval, že nevynechávají žádné dveře," vypověděl Fischer.
"Stále jsem nevěděl, co se děje. Náhle přišly na řadu i dveře mého pokoje. Bouchání na dveře doprovázel křik jako otevřete dveře, rychle! Byl jsem v šoku, proto jsem bez jakéhokoli rozmyslu dveře otevřel."
"Za nimi stálo šest uniformovaných policistů. Jeden z nich ihned zařval: Kdo jste, ukažte nám váš pas. Snad ještě nikdy jsem po dokladu totožnosti neskočil tak rychle jako v tomto momentě," popsal Fischer své jednání.
Živě z Číny: Co jste o olympiádě nemohli číst jinde
Policisté se jej během kontroly dokladů vyptávali, jestli je na pokoji sám a co tam dělá. "Jsem žurnalista, snažil jsem se jim vysvětlit. Pak mě napadlo ukázat jim svou novinářskou legitimaci. Ani ta je však nijak neuklidnila."
"Asi po patnácti minutách, během nichž probíhala kontrola mých dokladů, a ve kterých mě neustále rentgenovaly pohledu přítomných policistů, vše skončilo. Kontrolou jsem prošel, policisté mi beze slova vrátili doklady a odešli," popsal zdánlivě zdárný konec razie Fischer.
"To se tady prostě občas stává"
"Zvenčí jsem slyšel hlasitý smích. Patřil oněm šesti policistům, se svým výkonem byli očividně spokojeni," popsal novinář okamžiky, kdy se dostával ze šoku.
Čtěte dále: Rusové a Gruzínci se přes válku objali. Kde? V Pekingu
"Taková je tedy Čína vzdálená půl hodiny jízdy taxíkem od centra olympiády. Čína mimo "zónu harmonie" kolem olympijských center. Tam, kam nedosáhnou záběry kamer zahraničních štábů, kde si policie může dělat co chce," shrnul pocity ze zážitku.
"Druhý den ráno byl u recepce povyk. Policisté se nezajímali o mne, prohledali všechny pokoje na hotelu, vyděšení byli očividně všichni hosté. Zeptal jsem se recepčního, proč zde policisté razii provedli. Ten mi tiše odvětil, že se to tu prostě občas stává."
Fischer si tak dle svých slov zakusil, jaké byly doby, kdy byl pojem lidská práva zcela neznámý.
"Zkusil jsem si na vlastní kůži, jaký je to pocit, když člověk nemá jakýkoli nárok soukromí, když jsou lidská práva degradována pro společenský zájem a práva jednotlivce jsou planý pojem," popsal.
