Praha - Ještě než se narodil, měl otec jasno: Bude to sportovní šampion.

Slýchával pak, že je blázen a synáčka zmrzačí, ale přečetl spoustu knih, ujistil se o svém záměru a šel si dál za svým cílem. S prckem už v prvních dnech jeho života cvičil tak, aby zvedal hlavičku a protahoval ruce i nohy.

Výsledkem cílevědomého, permanentního - a přiznejme si, že ne úplně standardního - rodičovského přístupu je teď prototyp na svůj věk výjimečného hokejisty a zřejmě opravdu budoucího šampiona. Pavel Zacha junior dal první extraligový gól v šestnácti letech a za rok by měl skórovat i vysoko v prvním kole draftu NHL.

To vše by jen sotva dokázal bez otce Pavla Zachy staršího, který dětství syna proměnil v nekonečný všestranný rozvoj a tvrdý trénink. Sepsal o tom dokonce i knížku nazvanou Kamevéda - Jak vychovat šampiona, aby inspiroval také další rodiče a usnadnil jim cestu.

"Všechno je postavené na stimulaci a rozvoji potenciálu, který rodiče do dítěte vloží v prvních letech života. Pavel od pěti měsíců cvičil na dětské multifunkční stěně, běhal v osmi měsících. Ostatní v jeho věku ještě leželi a nic nedělali, ale on už dávno bušil rukama i nohama do zavěšeného míčku a cvičil koordinaci, rovnováhu i orientaci," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Zacha senior, proč je jeho syn oproti ostatním tak výjimečný a měl před nimi celý svůj život velký náskok.

Snu mít doma sportovní celebritu obětoval svou vlastní kariéru a syna péroval téměř osmnáct let od rána do večera, chystal mu jídelníček i regeneraci, plánoval a dohlížel na program každého dne. Když byli jeho vrstevníci ve školce, malý Pavlík s ním v lese stavěl tábořiště sekerou a pilou nebo honil míčky na tenisovém kurtu.

Teď je tahle na první pohled bláznivá mise u konce a cesty obou se poprvé v životě rozcházejí. Největší hokejový talent u nás prchá z extraligy a bude se bít o místo na výsluní světového hokeje v Kanadě, kam už jej otec nenásleduje.

"Sám jsem zvědavý, jak to bez servisu, který jsem mu poskytoval, zvládne," říká Zacha senior. Přečtěte si celý rozhovor.

Sport musí dávat ekonomický smysl

Proč jste si ještě před narozením umanul, že bude váš syn hokejový šampion?

Neumanul jsem si, že bude hokejista. Jen jsme věděli, že bude směřovat do nějakého atraktivního sportu, a nechtěl jsem, aby hrál nějaký hobby sport, jako je třeba florbal. V něm sice může být nejlepší v republice a hrát i za reprezentaci, ale nakonec toho musíte v pětadvaceti nechat, protože mladý chlap se především musí nějak živit. Věděli jsme, že Pavlovi osmnáct let celá rodina přizpůsobí úplně všechno a vloží do něj všechen potenciál, ale musí to směřovat ke sportům, které mají potenciál být kromě jiného super jobem, který celé to úsilí a oběti může vrátit.  Například hokej, tenis, fotbal, atletika a několik dalších.

Dítě můžete rozvíjet hned od narození. V té době můžete strašně ovlivnit ten potenciál, který je obecně nazýván talentem nebo dispozicemi. Tím posunete jeho maximální výkonnostní limity v dospělosti, což je vlastně rozhodující. Je to vše o tom, že můžete děcko rozvíjet opravdu hned od narození. Tím nemyslím sílu nebo vytrvalost, ale prostorovou orientaci, motoriku nebo koordinaci. První tři roky života pracujete na devadesáti procentech potenciálu jedince, které lze po příchodu na svět ovlivnit, ve zbytku života už rozvíjíte jen těch zbylých deset. Navíc, co je naprosto podstatné, dítě za tu dobu dokonale poznáte. Víte o jeho slabých a silných stránkách a můžete ho směřovat tím nejlepším směrem, který vám každé dítě ukáže.

V rozhodování, jaký sport bude dělat, tedy pomohly i potenciální peníze, jaké určitým sportem může vydělat?

Ekonomická stránka musela dávat smysl, ale nebyla jediná. Důležité bylo také to, aby u nás byla kvalitní trenérská síť, aby v tom sportu Česká republika vynikala, aby v daném sportu u nás existovaly kvalitní kluby, takže jsem na první místa zařadil tenis a hokej, pak atletiku, fotbal, basketbal a volejbal. On však do čtyř let uměl základy všech sportů. Jezdil na kole, kolečkových bruslích, snowboardu, lyžích, potápěl se, plaval, hrál všechny míčové hry jako volejbal, házenou, fotbal nebo nohejbal. Byla to obrovská práce, se kterou přicházela i obrovská vítězství.

To jste ho do jeho čtyř let všechno naučil sám?

Jasně. Ani by nebylo technicky možné mít tolik trenérů na tolik sportů. Ti přišli až pak na ty dané konkrétní sporty jako tenis a hokej. Všechny tyhle základy jsem ho učil do šesti let, kdy tomu ještě nebránila škola. Do školky chodil samozřejmě taky, aby se socializoval, měl kamarády a normální život, ale jen dopoledne a zhruba do dubna. Když bylo na jaře a v létě hezky, podnikali jsme místo školky radši celodenní výlety na kolech, stavěli spolu tábořiště, řezali a tahali stromy – i to je super trénink, i u této činnosti se dítě mnoho naučí. Pro mě to bylo nejlepší období mého života a Pavel tím získal mohutný a pevný základ, vystudoval dětskou sportovní univerzitu, ze které bude těžit po zbytek života.

Školu a vrcholový sport nelze kombinovat

Co kdyby se tehdy ukázalo, že Pavel na to, být nejlepším sportovcem, nemá?

Já tvrdím, že pokud je klukovi nějakých dvanáct let a ve svém sportu nevyniká, je mnohem lepší to zastavit a věnovat se raději studiu. Jít cestou, která je daleko přímočařejší a snadnější k dosažení životního úspěchu a prosperity. Člověk přece nemusí být vrcholový sportovec, aby byl šťastný a úspěšný. To je pak tragédie u některých rodičů, kteří nejsou kritičtí a vidí své děti někde, kde nemohou být. Tlačí je dvacet let nějakým směrem a nakonec to nemá žádný smysl a to dítě nemá ani profi smlouvu, ani školu.

Dítě musí už v mládí jednoznačně vynikat a tady v Česku to platí extrémně. Dělat to jen s ambicí hrát třeba první ligu nebo extraligu je nesmysl. Za tu dobu si nevyděláte peníze, se kterými byste po kariéře v pětatřiceti mohli začínat život od začátku. Jestli nemáte ambice na KHL nebo NHL, měli byste pečlivě zvážit, zda dál jít takovou cestou a vše jí obětovat. Ta druhá cesta je totiž mnohem snadnější.

Pavel už tedy v sedmnácti letech do školy nechodí?

On dál studovat nebude. Pokud máte velké ambice a trénujete stylem Kamevéda - tedy klidně i osm tréninků denně, škola prostě se sportem dohromady nejde. Jako rodič máte automaticky podvědomý vžitý pocit, že když nenutíte dítě, aby do školy chodilo, jste špatný rodič. Zkuste si to ale postavit jinak: Chcete, aby váš syn v něčem vynikl, nebo aby dělal více věcí a jen napůl? Řekl jsem tedy ne a Pavel to samozřejmě velice ochotně přijal. V květnu po návratu z mistrovství světa do osmnácti let trénoval tvrdě na novou sezonu. Vstávali jsme v půl sedmé ráno a poslední trénink končil třeba v deset večer. Měli jsme i devět tréninkových jednotek denně. Teď si vezměte, že by do toho byla ještě škola a únava s ní spojená. Museli bychom minimálně půlku věcí vyřadit a už by ta příprava nebyla tak kvalitní. Běží závod s nejlepšími hokejisty na světě, s nejtalentovanějšími Kanaďany a Američany, z nichž někteří mají statut výjimečných hráčů, kteří se rodí jednou za dvacet let. Ten závod si vyžaduje specifické přístupy.

Pavel je teď v Kanadě na přípravném kempu s hráči z NHL, jako je Talboot, Frolík, gólmanská jednička Pitsburghu Fleury či Havlát, a jsou tam z něj nadšení. V testech se mezi hráči NHL umístil dokonce na druhém místě, Fleurymu dokázal jednou vsítit při řízeném zápase hattrick, Talboot už prý volal Patricku Royovi, že je mu úplně jedno, jak to zařídí, ale chce s Pavlem hrát už příští rok v lajně v Coloradu. My se tomu smáli, ale on to myslel vážně. Jsou to věci, které o něčem svědčí. Pavel je prostě skvěle připravený i díky kondičnímu trenérovi Milošovi Pecovi, který s ním za poslední rok udělal obrovský kus práce. I díky tomu v zámoří dnes trenéři zúčastnění na kempu tvrdí, že na NHL je po všech stránkách připravený už v této chvíli - rok před draftem NHL.

800 tisíc za sezonu? Platí sponzoři

Tohle všechno kromě vašeho času a úsilí muselo stát strašnou spoustu peněz. Na kolik taková výchova syna šampiona přijde peněz?

Celkově jsem to nepočítal. Počítal jsem to jen jeden rok pro potřeby Ctibora Jecha z Liberce (generálního manažera Bílých Tygrů), když jsme jednali ještě o juniorské smlouvě. To byl rok, kdy jsme se z Komety přesunuli do Liberce, museli si pronajmout byt a bylo třeba platit mnoho nákladů. Bylo to nějakých 780 tisíc za rok, ale v tom byla jedna nadstandardní cesta naší rodiny do Montrealu, na kterou jsme byli pozvaní.

Počkejte. Osm set tisíc ročně jsou peníze, které si normální rodina nemůže dovolit do dítěte investovat…

To mi říkalo více lidí, že je tohle jen pro bohaté podnikatele. Ale i normální rodina se o něco takového může pokusit. Já jsem pro Pavla našel v pěti letech prvního sponzora, potom několik dalších a peníze od nich přestal brát ve chvíli, kdy jsme v Liberci podepsali první hokejový kontrakt a začali být samostatní. Také hokejový agent Michal Sivek investoval do jeho kariéry za poslední roky obrovské částky, díky kterým jsme mohli udržet potřebnou kvalitu celého tohoto procesu výchovy hráče.

Co z toho ti sponzoři měli?

Nic. Byli to podnikatelé od nás z Velkého Meziříčí, částečně i z Liberce. Oni z toho budou mít to, že to jsou teď naši nejbližší přátelé. Já jim každých čtrnáct dnů posílal mailem zprávy, co se nám podařilo, v čem se Pavel zlepšil, jak se posunul, a oni tomu věřili, věřili tomu, že to děláme dobře, a začalo je to dokonce bavit. Těšili se na další zprávy a nakonec i sami říkali: Hele, já tady mám připravené peníze pro místní hokej, ale to je, jako bych to dával do černé díry, nemám nad tím žádnou kontrolu, tak to dám vám, to půjde na dobrou věc.

V tu chvíli to pro nás byla obrovská pomoc nejen finanční, ale i morální. Jednou jsme měli krizi a já řekl: Hele, Pavle, podívej se. Dneska má každý podnikatel sto lepších nápadů, co se svými penězi udělat, a oni je dali tobě. Ti lidé ti věří, naprosto nezištně tě podporují a my je teď nemůžeme zklamat. Vytvořili tým přátel, kteří budou rádi, když se Pavel dostane do NHL a oni si budou moct říct, že tomu pomohli.

Neměl jste jen štěstí na dobré lidi?

Založil jsem u nás tenisovou školu a měl tady osmnáct dětí. Udělal jsem přednášku o sponzoringu jejich rodičům. Ať nejprve zkusí své zaměstnavatele nebo známé. Z osmnácti dětí asi třináct nebo čtrnáct opravdu peníze dostalo. Já bral jako trenér sto padesát korun na hodinu a jejich rodiče nevěděli, za co mají ty peníze utrácet. Takhle může i nižší střední vrstva financovat takový tenisový projekt, ale nefunguje to tak, že někam jednou za rok přijedete, nastavíte ruku a řeknete si o peníze.

Jako Záhrobští nedopadneme

Upřímně si takové dětství neumím představit. Sám jsem jako dítě přišel ze školy, praštil aktovkou za dveře a utíkal ven za kamarády. Pavel přišel ze školy a musel makat s vámi. Netáhlo ho to raději ven?

Já si myslím, že Pavlovo mládí bylo daleko pestřejší, získal mnohem více kamarádů, zkušeností a dojmů ze světa. Jestli někdo říká, že přišel o dětství, tak já bych řekl, že je to přesně naopak. Dělal různé sporty, jezdil na turnaje, blbnul s kamarády na tenisech i na hokejích, spojoval je stejný zájem a režim. Pavel má už teď v sedmnácti procestovaný celý svět, v Kanadě už byl mnohokrát. Teď mu ale bylo smutno, že jede do Kanady a nechává tady několik svých skvělých kamarádů. Ani Pavel nikdy neřekl, že mu něco v mládí chybělo nebo že strádal. A já jsem přesvědčený o tom, že jeho mládí bylo nepopsatelně bohatší a pestřejší než to, jaké jsem měl já nebo vy.

Jenže přišla puberta. Kluci zkoušeli první cigarety, naháněli holky. Jak to měl Pavel?

On věděl, že alkohol, cigarety a párty do tří do rána nekorespondují s tím, co dělá. Nikdy jsem tohle nemusel řešit, že by za mnou přišel, že chce někam jít, a pak trucoval, že ho nepustím. On od začátku věděl, že jsou tyhle věci pro jeho cestu zhoubné, a ani je nechtěl. V pubertě někdy odmlouval, byl paličatý a bylo to s ním těžké, jako s každým jiným dítětem. Zkoušel, kde jsou hranice, ale nikdy ne v těchto zásadních věcech. On má hokej tak strašně rád, že tohle sám nechtěl riskovat, a mám pocit, že mu to nikdy ani nechybělo.

Přesto je to nestandardní. Pavel vás měl až do sedmnácti pořád za zády. Přišla někdy krize, kdy tahle spolupráce začala skřípat?

Já pár krizí, kdy jsem to skoro chtěl zabalit, měl. Začínal jsem mít pocit, že můj přístup a synovy reakce nejsou adekvátní, a nevěděl jsem, jestli to je dobře. Já se zajímal především o sportovní stránku. Viděl jsem úroveň konkurence a věděl, že cesta na vrchol je jen tvrdá práce, že nesmíme ztrácet čas ani správný směr. Byl jsem někdy nervózní, když mi přišlo, že naše progresy nejsou tak přímočaré, jak jsme plánovali. Ale ty krize, to byly tak dva tři dny. Vedle nich stojí tisíce dnů naší společné, tvrdé a prozatím docela úspěšné spolupráce.

Nedopadnete jako rodina Záhrobských? Také Šárce stál otec trenér neustále za zády a nakonec skončila jejich hádka odloučením a málem i u soudu.

Teď už asi ne. Naše cesty se rozdělily a teď bude pro nás oba zážitek, až se zase uvidíme. Budeme se na sebe těšit. Pavel přijde do jiného prostředí a to teprve ukáže, jak je připravený. Jsou lidi, co se tam prosadili, a lidi, co tam úplně vyhořeli. Jestli ale mezi námi nepřišla krize doteď, když má za sebou pubertu, neměla by přijít ani v budoucnu. Na rozdíl od Záhrobských se Pavel včas osamostatnil. Teď už je vše na něm.

Je teď připravený jít do Kanady a začít žít bez vašeho dohledu?

Jsem na to sám zvědavý a nevím, jestli některé věci sám zvládne. Myslím v servisu, který jsem mu poskytoval. Je už ale dost velký a díky podmínkám tady v Česku ani vlastně nebylo na výběr. Záleží na tom, co z toho si vezme. Teď je to životní zlom, zkouška, okamžik pravdy. Buď to vyjde, nebo někde něco selže. 

Vaše mise otce-trenéra je teď u konce. Berete to tak, že Pavlova cesta v tuto chvíli začala a právě první rok bude zlomový?

Přesně tak. Za rok už to bude jiné, teď je první rok, kdy bude úplně sám, a nepříjemné je to, že rok před draftem je nejdůležitější a každá chybička se může citelně projevit. On to má v hlavě srovnané, ví, kam to chce dotáhnout, a záleží na tom, aby ho nevykolejily nějaké drobnosti. Uvedu příklad: třeba pořád ztrácí pojem o čase. Někdy ho něco zaujme a je schopen u televize nebo u počítače zůstat do půlnoci. Z toho mám trošku obavu, protože tam nebudu, abych mu pětkrát připomenul, že má jít spát.

Facebooková stránka autora článku - Adam Sušovský - Aktuálně.cz.