| 13. srpna - Fyzička Češek, děravý internet a psí maso |
Vyrazil jsem na basketbal do tolik opěvované haly Wukesong. Samozřejmě na zápas Česká republika - Španělsko.
Hala je to věru pěkná, ale jeden nedostatek má. Žalostně málo místa na nohy. Kroutil jsem je střídavě do obou stran, a to podotýkám, že jsem o hodně menší než Kobe Bryant.
Vyplnily se předpovědi české kapitánky Hany Machové. Když jsem s ní před turnajem mluvil, nevěřila zprávám, že všechny zápasy basketbalového turnaje jsou vyprodány.
V hale byly velké ostrovy, kde nikdo neseděl. Ale horní tribuny zaplnili Číňané slušně.
Móda pojmenovávání hal a arén podle telefonních operátorů nebo jiných podniků do Číny zatím nedorazila, takže žádná sestra T-Mobile arény nebo O2 arény tady nestojí. Hala Wukesong je nazvána podle stejnojmenné čtvrti.
Češky rozehrály turnaj špatně, to asi řada z vás viděla v televizi. Porážka se Španělky o devatenáct bodů (55:74) se moc nečekala.
Zajímavé bylo vyjadřování hráček a trenéra v mix zóně, kde se sportovci a novináři setkávají po utkání.
Nejlepší česká střelkyně zápasu Eva Vítečková mi řekla, že příčina problémů je ve špatné fyzičce. "Máme dobré začátky zápasů, ale pak fyzicky odcházíme."
Krátce na to řekl skoro na stejném místě trenér Jan Bobrovský: "Ve fyzické kondici to rozhodně není."
Nevím, v čem to je, ale každopádně to vypadá, že do čtvrtfinále půjdou Češky až ze čtvrtého místa ve skupině. A to znamená narazit na Austrálii, která ve dvojici s Amerikou naprosto neotřesitelně vládne ženskému basketbalovému světu...
Protože jsem do haly přišel dříve, stihl jsem ještě konec zajímavého "sesterského" souboje Bělorusko - Rusko. Rusky vyhrály a při jejich koších čínské publikum aplaudovalo více než při koších Bělorusek.
Zajímalo by mne, podle jakého klíče čínští cenzoři blokují internetové stránky. Často například nefugnuje BBC, zato CNN vždy.
Na stránku Amnesty International jsem se k mému překvapení dostal, zatímco weby o Tibetu nebo hnutí Falun Gong jsou jednoznačně tabu.
Wikipedia je přístupná, včetně hesel o Tibetu a Ujgurech.
Šušká se ovšem, že v hotelích, kde bydlí novináři, je prý jejich brouzdání po sítí monitorováno a údaje předávány.
Na závěr dobrá zpráva: Aktuálně.cz čínští cenzoři zatím nezablokovali.
Úřady prý doporučily všem restauracím v Pekingu, aby stáhly z nabídky psí maso. Aby se cizinci, zvyklí na jiné mravy, nepohoršovali.
V jedné z restaurací reagoval anglicky hovořící číšník na můj dotaz na psí pochoutky s pobavením. Psa prý nikdy neměli a nemají a vůbec v Pekingu je těžké jej sehnat na talíři.
Čech, který dlouho žije v Pekingu, mi zase řekl, že pověst Číňanů jako lidí, kteří jsou schopni sníst úplně všechno, co leze, chodí nebo létá, není úplně pravdivá. Platí to spíše o obyvatelích jižní části Číny. Na severu - a tedy i v Pekingu - je jídelníček mnohem standardnější a bližší evropskému vkusu.
A konzumace psů je ve větší míře rozšířena v Koreji než v Číně.
Spolu se psy zmizeli - alespoň z centra města - i prodejci pirátských DVD, CD, textilu a dalšího zboží. Úřady je donutily na dobu olympiády odejít, aby se na nekalé pirátské praktiky příliš nevidělo.
Ale kdo chce koupit téměř cokoliv levně, nemusí být zklamán. Je tady slavné kryté tržiště, známé jako Silk Street.
Ve čtyřech patrech se dostane vše - od kožených bund přes golfové hole až po perlové náhrdelníky.
Co je tady pravé a značkové a co podvrh, na to se radši nikdo moc nevyptává.
Cizinci a návštěvníci olympiády sem pořádají nájezdy i s kufry nebo rovnou taxíky, do kterých pak cpou přetékající tašky a krabice. O cenách se tady smlouvá.
Byl tu dokonce i George Bush senior, prý koupil hedvábné šály. Čínští novináři ho stihli vyfotit.
| 12. srpna - Smutek kajakáře Hradilka a Gruzínů |
Český kajakář a bloger Aktuálně.cz Vavřinec Hradilek měl dnes nehoráznou smůlu.
Finále mu uteklo o dvanáct setin sekundy. Z patnácti semifinalistů dojel jedenáctý, postoupilo jich deset. I taková je olympiáda.
Kajakáři, kanoisté a veslaři jsou na tom ze všech sportovců nejhůře, co se týká dojíždění na sportoviště.
Z olympijské vesnice to mají vůbec nejdál ze všech. Organizátoři je vyštvali na kanál, kam trvá cesta nudnou dálnicí zhruba hodinu a půl.
Čtěte předchozí blogerské zápisky Martina Nováka: Další zlatá a zmoklý tenis
Ochozy dnes ale byly velmi slušně zaplněny. Některé země tady měly své divácké kotle. Řehtačky řehtaly, vlajky vlály. Slovenské, slovinské, rakouské, australské. Českou jsem zahlédl jednu.
Zejména Slováci povzbuzují opravdu mohutně, ale ani jejich zástupce Peter Čibák do finále neproklouzl.
Voda v kanále pořádně bouřila, takže hlasatel křičel při představování závodníků i během jízd, co mu síly stačily.
Vavřinec Hradilek byl ve chvíli, kdy dojel, sedmý, ale po něm šli ještě další závodníci.
Chvíli se ještě projížděl v cílovém prostoru, pak další průběh sledoval z břehu. Chybělo zmíněných dvanáct setin sekundy.
"Dalo by se to nazvat neštěstí, ale takový už tenhle sport je. Klidně jsem mohl o ty setiny být desátý a jít do finále. Ale tragédii z toho nedělám," řekl jednadvacetiletý reprezentant, který je na své premiérové olympiádě.
Zlatou medaili přál svému francouzskému kamarádovi Benjaminu Boukpetimu, který kvůli přetlaku ve francouzské reprezentaci soutěží za africké Togo. Ten nakonec bral bronz, vyhrál Němec Grimm.
Zítra pojede na stejném kanálu kvalifikaci Štěpánka Hilgertová.
Každý národní olympijský výbor má své sídlo - takzvaný Olympijský dům - v jednom z četných pekingských hotelů. Tam přijímá hosty, pořádá oslavy medailí, bankety, koktejly a jak se tomu tak všelijak říká.
Asi největší smutek zatím panuje v tom gruzínském, který je v hotelu Crowne Plaza.
Visí tu plakáty bývalých gruzínských medailistů, vlajky, fotografie prezidenta Michaila Saakašviliho i výzvy k zastavení ruské agrese.
"Původně jsme chtěli odjet domů, neměli jsme myšlenky na olympiádu. Nakonec ale zvítězil názor, že naši sportovní fanoušci i všichni lidé doma budou raději, když zůstaneme a budeme dál reprezentovat Gruzii," řekl mi jeden ze členů gruzínského olympijského výboru.
Dnešní konec ruských vojenských operací, ohlášený prezidentem Dmitrijem Medveděvem, snad náladu Gruzínů zlepší.
Na autobusové zastávce jsem narazil na kameramana gruzínské televize. Zjevně nevyspalý se strništěm na tváři, kruhy pod očima a cigaretou v puse chrlil na Rusy sérii sprostých nadávek (mluvili jsme rusky).
Když jsem se zeptal na názor jakéhosi ruského atletického činovníka, odpověděl, že ho konflikt nezajímá, protože má dost starostí tady.
Mimochodem Rusové tady zažívají obrovské zklamání. Po třech dnech ještě neměli ani jednu zlatou medaili.
| Blogové zápisky zahraničního zpravodaje |
