S vozíkem na Sibiř. Ani trvalé následky po autonehodě nebrání Michaele Krunclové v cestování

Veronika Skalecká
5. 6. 2017 16:26
Michaela Krunclová je na vozíku od svých jednadvaceti let po těžké autonehodě. Při ní si poranila míchu v oblasti krční páteře a jako kvadruplegička je od té doby při běžných denních úkonech závislá na pomoci druhých. Přesto žije velmi aktivním životem. Nedlouho po nehodě se jí narodila dcera, vystudovala vysokou školu. Věnuje se sportu a cestování. V současné době je místopředsedkyní Sportovního klubu vozíčkářů Praha, kde zároveň vede outdoorový a lyžařský oddíl. Na vozíku se už nejednou vypravila do vzdáleného zahraničí – vyzkoušela cestování na vozíku po Novém Zélandu či po Altaji v sibiřském Rusku.
Michaela Krunclová s kamarádem Janem Malíkem v altajské krajině.
Michaela Krunclová s kamarádem Janem Malíkem v altajské krajině. | Foto: Jitka Krejčová

Praha - Cestovat do dalekých končin je možné i na vozíku. Michaela Krunclová, která pracuje ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha, kde organizuje pro další vozíčkáře zimní lyžařské a letní outdoorové akce a zájezdy, podnikla na vozíku třítýdenní cestu na Sibiř. Spolu se třemi přáteli - Janem Malíkem, fotografkou Jitkou Krejčovou a kameramanem Karlem Čtveráčkem - se projeli Transsibiřskou magistrálou a následně cestovali po altajské krajině. Z jejich dobrodružství vznikl dokument Taje Altaje. Jitka Krejčová za fotografie z cesty získala jednu z cen Czech Press Photo - Cenu Skupiny ČEZ.

Pod stanem spali nakonec jen dvakrát, ostatní noci strávili v altajských chaloupkách.
Pod stanem spali nakonec jen dvakrát, ostatní noci strávili v altajských chaloupkách. | Foto: Jitka Krejčová

Jak vznikl nápad vydat se právě do altajských končin?

Kamarádka vždycky říká, že nad sklenkou vína při ranních hodinách, když jsme diskutovaly o cestě na Nový Zéland. Vyprávěla jsem o tom, jak jsem tam byla s kamarádkami. Je tam krásná příroda, ale když se dojelo do města, tak bylo všechno dokonale bezbariérové. Při návratu do Čech jsem si říkala, sakra, proč to někde může fungovat líp než u nás. Tak mě napadlo, že pojedu někam na východ, kde bude spousta bariér, bude to horší a pak se vrátím do Prahy a budu nadšená, jak to tady máme bezbariérové. (smích)

To byl ten důvod, proč jsem chtěla někam na východ. Pak jsem si přečetla o Transsibiřské magistrále, psal o ní Paulo Coelho v knize Alef, a tak jsme si s kamarády řekli, že pojedeme Transsibiřskou magistrálou. Chtěli jsme ji projet celou, devět dní v kuse. Ale přátelé nám doporučili, ať to zkrátíme a ať jedeme na Altaj, že je to tam krásné a že to bude stát za to. Ale od té magistrály jsme nechtěli ustoupit, tak jsme jeli tři dny.

Jak probíhaly přípravy na takovou cestu?

Moc jsme to neřešili. Důležité bylo s velkým předstihem zamluvit lístky do Transsibiřské magistrály. Mají tři druhy vagónů, my jsme chtěli do toho otevřeného, abychom se tam mohli bavit s místními. Jinak ty přípravy probíhaly tak čtrnáct dní předem, všechno hrozně narychlo. Že bychom seděli předem u mapy, to ne. Dostali jsme doporučení, kudy zhruba máme jet, nezamlouvali jsme si vůbec nic, jen ty jízdenky na vlak a letenky.

Mimo cestu se s vozíkem vyjíždí těžko.
Mimo cestu se s vozíkem vyjíždí těžko. | Foto: Jitka Krejčová

Do Moskvy jsme letěli, pak jsme jeli Transsibiřskou magistrálou tři dny do Novosibirsku, odtamtud jsme se přesouvali do hlavního města Altajska, Gorno-Altajsk. Tam jsme měli kontakt na jednoho chlapíka, kterému jsme ani dopředu nedali vědět, že přijedeme, takže byl strašně zaskočený, ale získali jsme přes něj jiného chlapíka s autem, a ten s námi jel celých jedenáct dní. Díky němu jsme se dostali i na místa, kam bychom se jinak nedostali. Takže jsme měli obrovské štěstí. Ale jediný plán, který jsme měli, byl ten vlak a letadlo. Pak jsme čekali, jak to dopadne.

Dopředu jste tedy neřešili ani to, kam se dá s vozíkem dostat a kam už ne?

Vůbec. Měli jsme představu té cesty, protože v Altaji je jediná silnice - Čujský trakt. To tedy bylo jednoduché, věděli jsme, že ji chceme projet, má asi 600 kilometrů. Chtěli jsme dopředu zamluvit auto, půjčit si vlastní. Ale nejsou tam žádné půjčovny aut, kde by si šlo s předstihem zamluvit auto.

Objevila se při cestování nějaká překážka kvůli vašemu handicapu?

Jediná komplikace, která nastala, byla při přestupu na letadlo v Bělehradu. Tam nás nechtěli vzít z Bělehradu do Moskvy do letadla s vozíkem, přestože jsme to dopředu zamlouvali a hlásili, že budeme mít vozík, tak se mnou ta ruská letecká společnost měla problém. Čekali jsme tam proto celou noc a naštěstí nám byli schopní zajistit let se srbskou společností. S ruskou to nešlo. Přitom když nás z Ruzyně vypravili, ujistili, že bude všechno v pořádku. Kdyby nám to v Bělehradu nezařídili, ujel by nám pak vlak.

"Cestování na vozíku by nebylo možné bez skvělých kamarádů," říká Michaela Krunclová.
"Cestování na vozíku by nebylo možné bez skvělých kamarádů," říká Michaela Krunclová. | Foto: Jitka Krejčová

Kromě letu už tedy nedošlo k žádným komplikacím, které by bylo náročné překonat?

Právě že ne. Všechno jsme zvládli. Ani lidé z nás nebyli nijak překvapení. Byli ochotní. Jediné, co jsme připravovali dopředu, bylo, jak budu chodit na záchod. Měla jsem takovou speciální stoličku, rybářskou, do které jsem si nechala ušít díru. To je vždycky největší komplikace, kterou vozíčkář musí řešit předem. Nebyla tam voda, všude jen suché záchody. Stoličku jsem si vozila všude s sebou. Na ní mě i koupali v ledovcových řekách.

Předpokládám, že bylo zapotřebí mít s sebou silné chlapy.

Ano, jeli jsme čtyři, dva chlapi a dvě holky. Ale na Zélandu jsme byly ve třech holkách. Ta cesta probíhala podobně jako s těmi holkami. Ono se to s tím vozíkem jinak nedá. Předem jsme počítali s tím, že nebudeme dělat žádné velké treky. Věděli jsme, že vždycky někam dojedeme autem, uděláme malou procházku. Nic dlouhého, to nejde. S tím vozíkem se nikam mimo cestu vyjet nedalo. Byla to hodně autoturistika.

"Cestování na vozíku by nebylo možné bez skvělých kamarádů," říká Michaela Krunclová.
"Cestování na vozíku by nebylo možné bez skvělých kamarádů," říká Michaela Krunclová. | Foto: Jitka Krejčová

Jak jste řešili spaní?

Průvodce, kterého jsme měli, nás bral na moc pěkná místa, kam se ani normální turisté nedostanou. Vždycky nám zařídil spaní v těch jejich chaloupkách, které se jmenují stajánky. To bylo nejkrásnější zpočátku, kdy nás vzal do hluboké tajgy do chaloupek, kde bývají v zimě pasáci zvířat. Měli jsme s sebou stany a mysleli jsme si, že budeme spát hlavně v nich, ale nakonec jsme ve stanu spali jen dvakrát. Jednou jsme taky spali u starosty jednoho městečka.

Plánujete nějakou další větší cestu do zahraničí?

Žádnou takovou s kamarády teď ne. Ještě jsem nebyla na dovolené s jedenáctiletou dcerkou, tak teď jedeme do Slovinska, kde to bude dost podobné, cestovatelské - budeme mít auto, projedeme pobřeží a pak pojedeme i do hor. Jedeme ve čtyřech, ještě jede moje sestřenka a kamarádka. Holčičí túra.

Altajská příroda má mnoho podob.
Altajská příroda má mnoho podob. | Foto: Jitka Krejčová

Co pro vás cestování znamená?

Svobodu, radost, poznání něčeho neznámého. Nešlo by to ale bez dobrých lidí a skvělých kamarádů. Při té cestě na Altaj byli kamarádi úžasní a já jsem se všude jen tak nechala vézt. Všechno zařídili oni, to, abych tam vůbec mohla jet. Všechny ty přesuny, které jsou náročné. Tím, že jedou se mnou, tak už dopředu vědí, že nebudou moci navštívit místa, která by normálně navštívili. Nechci říkat, že je to oběť, oni nemají rádi, když to tak nazývám, a jsou ochotní se mnou jet znovu na další místa. Oběť to pro ně není, ale musí se hodně omezit. Je to tedy o těch úžasných kamarádech.

 

Právě se děje

před 37 minutami

Při útoku afghánské armády na úkryt Tálibánu zemřelo 35 civilistů, hlásí úřady

Nejméně 35 civilistů zahynulo a 13 dalších utrpělo zranění v noci na pondělí při útoku afghánských vládních sil na úkryt povstalců z řad Tálibánu v provincii Hílmand na jihu země. Podle agentury Reuters to uvedli dva zástupci místních úřadů. Informace o operaci se nicméně rozcházejí. Americká armáda, která afghánské vládní síly podporuje, sdělila, že zabito bylo 22 bojovníků Tálibánu, o civilních obětech nehovoří.

Zdroj: ČTK
Další zprávy