Minulý týden ve středu jste měl v Praze střet se zloději. Co se stalo?
Šel jsem do železářství na ulici Jugoslávských partyzánů, pak jsem z něj vyšel a viděl jsem dva kluky a holku, jak něco berou z košíku před vedlejším obchodem s textilem. Ještě s sebou měli psa. Řekl jsem jim, ať to nedělají, že to není fér. Nechtěl jsem to více řešit, spíš jsem věřil, že když je někdo přistihne, nechají toho. Ale pro ně to byl spouštěč k agresi, která gradovala.
Hned jste dostal ránu do hlavy?
Ano, zezadu mě jeden z nich praštil. Asi tak pět vteřin si nepamatuju, musel jsem upadnout na zem, snažil jsem se zvednout. Vymanil jsem se jim a uskakoval, aby nedošlo k dalšímu napadení. Zjistil jsem, že krvácím, zavolal jsem policii a sledoval, kam utíkají. Policii jsem měl na telefonu, takže jsem ji nasměroval za nimi.
Zaskočilo vás, s jakou agresivitou na vás zloději reagovali?
Byli to takoví dva kluci, které na ulici běžně potkáte, že jsou permanentně v určitém stavu. Nečekal jsem, že si na mě troufnou, ale pochopil jsem, že asi nemají co ztratit, je jim všechno jedno, nemají strach. Viděl jsem jim v očích, že kdyby měli v ruce nůž, použijí ho proti mně. Bylo asi půl čtvrté odpoledne, jeden z nich měl lahváče. V hlavě měli asi úplně prázdno.
Nepamatujete si, čím jste dostal přes hlavu?
Vůbec. Nejdříve jsem se ubránil té holce, kterou asi naštvalo, že bych mohl zavolat policii, a celé to začala. Dále už nevím, pak jsem jen uhýbal. Chtěl jsem, aby nedošlo k dalšímu fyzickému napadení. Bouchalo to ve mně, byl jsem naštvaný, ale spíš jsem měl strach, že bych jim něco provedl já. Jak to tak bývá, pak by se to ještě otočilo proti mně.
S jakým zraněním jste z toho tedy vyšel?
Mám jizvu na hlavě, zašitou ránu s třemi stehy. Pak mám ještě nateklé kotníky a celkově jsem potlučený. Ale musím trénovat, jít se rozklusat. Nemám čas zkoušet, jestli mě to bude bolet o den méně nebo více.
Neváhal jste s tím, jestli zloděje okřiknout. Jste takový, že vám tyto věci nejsou lhostejné?
Naštvalo mě to, navíc v současné situaci po koronaviru. Vidíte individua před obchodem, jak zcela bezostyšně, bez výčitek strkají věci do kapsy. Poznal jsem, že kradou, a myslel jsem, že se zastydí a vrátí to, ne že na mě začnou útočit.
O víkendu jste kvůli této události musel vynechat závod, že?
Je to tak, možná to nebude jen o jednom závodě, protože jeden kotník mě opravdu dost bolí. Přišlo se na to později, až ze mě vyprchal adrenalin. Je to škoda, ale já už se tomu ani nedivím. Když se nezraním při tréninku nebo v závodě, dostanu přes držku ve městě. (smích) Říkám si, že pořád dostávám rány od života, a čekám, kdy přijde to období bez ran.
Jaké máte vůbec atletické cíle v sezoně bez většího vrcholu?
Chtěl jsem zkusit zabojovat o účast v Diamantové lize, to by bylo super. Ale hlavně musím dbát na to, že v zimě bude halové mistrovství Evropy i světa. Hala je pro mě priorita, takže v letošní sezoně si chci odběhnout pár závodů a připravit se na zimu. Je to takový smutný pocit, jenže opravdu vrchol sezony chybí.
Když se halové MS i olympiáda kvůli koronaviru o rok posunuly, nepřemýšlel jste v 35 letech o konci kariéry?
Sem tam mě to napadá, ale hrozně rychle z toho vždycky vybruslím. Když mám totiž výkonnost, tak proč bych končil? Pořád v Česku není nikdo, kdo by mě poslal do důchodu. Jediným závodem v hale jsem zaběhl limit na MS, čas 7,66 by tam měl teoreticky stačit určitě na semifinále. Takže proč bych si ničil sen, když jsem schopný konkurovat? Někteří lidé mě vidí za zenitem, chovají se ke mně takhle. Nemám jim to za zlé, ale nechci se na atletiku vykašlat. Nicméně je pravda, že koronavirus tomu moc nepomohl.
Co myslíte tím, že vám ostatní dávají věk najevo? Třeba že jste na halovém šampionátu v Ostravě musel zaběhnout čas pod 7,70, aby vás Olymp Praha nadále podporoval?
Ne, nemyslím nic konkrétního. Podmínku jsem měl kvůli tomu, že jsem skoro rok a půl nezávodil, to je logické. Spíš jde o to, že někteří lidé nechápou, co tam ještě v 35 letech dělám. Není to tak, že bych se mezi atlety cítil špatně, nicméně někdy by to chtělo nějakou změnu prostředí. Jenže v atletice to nejde, ve fotbale se seberete a odejdete ze Španělska do Itálie. To atletika je někdy "složák".
Říkal jste, že prioritou je příprava na halové ME a MS v příštím roce. Co tokijská olympiáda? Máte v hlavě, že tam rozhodně chcete?
S tím naprosto počítám. (úsměv) Olympiáda je to, co mě u atletiky drží nejvíce. Až budu končit kariéru, chtěl bych mít tři olympiády. Kvůli tomu se dál hecuju, po olympiádě už to bude o výkonnosti a o zdraví. Nebudu se u atletiky držet na sílu.
Víte, čemu se budete po skončení kariéry věnovat?
Mám strašně moc projektů, které bych mohl rozjet, kterým se věnovat. Jednu věc už teď realizujeme. Už tolikrát jsem měl kvůli zdraví myšlenky, že je s atletikou konec, takže jsem si něco na období po kariéře připravil. Mám plány, ale nechci to říkat. Ten nápad by se někomu mohl zalíbit.
Prohodil jste, že jednou napíšete o vzestupech a pádech ve vašem atletickém životě knihu. Byla to nadsázka, nebo je to možné?
Teď na to hodně narážím, kamarádi si ze mě dělají srandu. Nevím, jestli by to bylo zajímavé. Možná ta síla, která se vždy po zranění objevila a přiměla mě, abych se vrátil. Třeba by to bylo fajn pro mladé sportovce. Ale ostatní věci, které se mi dějí, to je spíš na grotesku. (smích)
