Porazila bulimii a chystá se na olympiádu. Mám posunutý práh bolesti, líčí Joglová

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
10. 5. 2021 5:59
Marcela Joglová v dubnu zaběhla maraton v čase 2:28:16, o více než tři minuty si zlepšila osobní rekord a splnila olympijský limit pro Tokio. Ve 33 letech se těší na premiérový start pod pěti kruhy, přitom první maraton běžela před čtyřmi lety. Předtím deset let bojovala s poruchou příjmu potravy, bulimií. V rozhovoru vypráví mimo jiné také o tréninku v Keni.
Marcela Joglová v cíli maratonu na MS v atletice 2019 v Dauhá
Marcela Joglová v cíli maratonu na MS v atletice 2019 v Dauhá | Foto: ASC Dukla / Ivana Roháčková

Když se běžel maraton na olympiádě 2016 v Riu, sledovala jste ho?

Sledovala, to ano. Ale v té době to u mě nebylo zdaleka tak aktuální, abych si představovala, že bych na olympiádu mohla někdy jet.

O to obdivuhodněji zní, že do Tokia už jste se kvalifikovala. Přitom první maraton jste běžela v roce 2017.

Mnoha lidem to připadá neskutečné. Já to vnímám tak, že jsem šla krůček po krůčku, proto mi to až takhle nepřijde. Ale když mi někdo zrekapituluje, v jakém časovém sledu to šlo, je to dost. Nicméně navazuje to. Neskočila jsem ze tří hodin na dvě a půl. Stahovala jsem to postupně.

Olympijský limit jste splnila v Enschede v polovině dubna. Docenila jste postupně, co se vám povedlo?

Pociťuju, že se mi otevírají nové cesty, cítím větší zájem o svou osobu. V cíli jsem cítila zadostiučinění, ale nikoho jsem tam neměla, nemohla jsem nikoho ani obejmout. Ale jak mi potom přišel příval pozitivních zpráv, všechno mi to docvakávalo. Hrozně dlouho jsem za tím šla a teď je to tady. Na olympiádě budu chtít znovu posunout osobák, ale bude tam těžká trasa. Zato v Nizozemsku mi všechno vyšlo, jak mělo.

Jak je to možné po fyzické stránce? Deset let jste trpěla bulimií, nemocí, při které se člověk přejídá a jídlo hned vyzvrátí, a nyní patříte mezi nejlepší maratonkyně na světě, byť říkáte, že je to krok po kroku.

Naučila jsem se poslouchat své tělo. Vím, jak funguje, vnímám jeho signály. A pokud mi dává najevo, že je toho moc, tak přibrzdím. Nejdu za hranu. Ono to není ani dlouho, kdy jsem poprvé zaběhla sto kilometrů. Před dvěma nebo třemi lety. Postupně jsem také omezovala práci, měla jsem více času na regeneraci. To už je ve věku po třicítce také znát.

Jakou roli ve vašem úspěšném boji s nemocí sehrál běh?

Celkově sport byl vždy součástí mého života. Někdy byl upřednostňován, jindy byly v popředí jiné věci. Běh je pro mě přirozený. Když jsem hrála basket, také jsem běhala. Sport mi pomohl jako ventil, platí to dodnes. Když jsem naštvaná, po běhu přijdu vyklidněná. Běh bude v mém životě už navždy.

Zhruba před rokem jste svůj příběh zveřejnila na webu Bez frází a tvrdila jste, že i kdyby váš příklad pomohl byť jen jednomu člověku, mělo by to smysl. Jakou máte v tomto ohledu zpětnou vazbu?

Mám neuvěřitelně pozitivní odezvu. Bylo toho hodně a překvapilo mě, kolik mužů mi psalo, nejenom žen. I jména, u kterých bych to nečekala. Smysl to mělo, psali mi lidé, že se v tom třeba viděli, pomohlo jim to a vrátili se ke sportu. Když můžu někomu pomoct nebo poradit, nemám s tím problém. Proč bych to měla držet v sobě?

Se zvýšenou pozorností po kvalifikaci na olympiádu se asi pojí i to, že teď váš příběh pozná možná ještě více lidí.

Asi ano. Navíc podpora je v této věci oboustranná. Vidím, že můžu lidi povzbudit, a mně také jejich odpovědi motivují k tomu, abych jela dál.

Ve zmiňovaném příběhu jste řekla, že jste porazila svou minulost. Dělá vás to teď v závodech silnější?

Myslím, že ano. Netvrdím, že vždycky a stoprocentně, ale vnímám, že lidé, kteří si podobnou zkušeností prošli, dokážou snést více bolesti. Mají ten práh bolesti posunutý a jsou schopní jít za hranu. Ale není to jen po té nemoci. Připadá mi, že už v dětství jsem se uměla kousnout, když jsem něco hodně chtěla.

Ze závodů máte za sebou navíc zkušenost s dokončením extrémně náročného maratonu na předloňském světovém šampionátu v Dauhá, kde jste doběhla na skvělém 20. místě. I to vám dále pomáhá?

Určitě, pomohlo mi hodně, že jsem ten závod dokončila. Měla jsem hroznou radost, dodalo mi to sebedůvěru do další práce.

Marcela Joglová (vpravo vpředu v růžovém) při maratonu v Enschede.
Marcela Joglová (vpravo vpředu v růžovém) při maratonu v Enschede. | Foto: NN Marathon

Po splnění olympijského limitu v dubnu v Enschede jste říkala, že vás maraton poprvé bavil. Jak jste to myslela?

Je to tak, že ten závod svým způsobem bolí. Krásné pocity přijdou potom. Při maratonu ve Valencii jsem tahala za kratší konec už někde po 25 kilometrech, kdežto v Nizozemsku žádná krize nepřišla. Musí si sednout výživa, trénink, povětrnostní podmínky, psychické rozpoložení. Navíc tam byli výborní vodiči. Opravdu tam všechno do sebe zapadlo. Užila jsem si to.

Je to tak, že se před závodem na samotný maraton ani netěšíte? Spíš jen na to, až to budete mít za sebou?

To zase ne. Bolest k tomu patří, počítám s ní. Jen se musím srovnat s tím, že to bude bolet. Mně se líbí celý ten proces několika měsíců, kdy se na závod připravujete a cítíte, že vám roste forma.

Pravidelně trénujete v Keni. Jaký význam to má pro vaše výkony?

Je to alfa a omega mých výkonů. Dokážu se tam odpoutat od všech povinností a starostí. Neřeším nic jiného než trénink. Vařím si tam sama ze základních surovin a je to dostačující. Pro potraviny, které máme v Evropě, si můžete zajet do města, ale nemáte to tam úplně pod nosem. Do toho vás tam motivují Keňané, nejlepší běžci světa. Oni jsou navíc pořád pozitivní a uvolnění. Starali se o mě, v tréninku mě nenechali vůbec zpomalit. Po závodě, ve kterém jsem splnila limit, byli nadšení, hned mi psali.

Zkrátka se tam naladíte na jejich vlnu?

Ano, mám pocit, že přijímají život, jaký je. Nebrečí, že se mohli narodit někde jinde. Baví se společně, podporují se a přejí i nám, když přijedeme trénovat. A co se týče běhu, mají v něm neskutečnou motivaci. Dobře ví, že když vyhrají nějaký závod, mohou se postarat nejen o sebe a svou rodinu, ale o celou vesnici. Je to jejich motor, věří tomu.

Smála jste se, že zatímco tady jsme zvyklí běhat s hodinkami a dalšími vymoženostmi, Keňané umí držet požadované tempo přirozeně.

Je pravda, že už hodinky používají více. Ale když je někdo nemá, stejně je schopný tempo navnímat a kilák co kilák běží úplně totožně. Vnímání svého těla mají v tomto ohledu na mnohem vyšší úrovni než my.

Jak se těšíte na olympiádu? Sledujete s obavami zprávy kolem ní?

Zaprvé ještě úplnou jistotu nemám. Pořád čekám, jak dopadnou další české holky, jestli mě nepřekonají. Nicméně momentálně počítám s tím, že tam pojedu. Trochu mě mrzí, že tam vinou okolností nebude ta pravá atmosféra, jakou bych si přála. Ale chci se připravit, jak nejlépe budu moct, a podat tam maximální výkon. Těším se na to.

Kvůli hrozícím vedrům byly maratonské a chodecké závody přesunuty z Tokia do Sappora. Snad tam nehrozí podobný horor jako v Dauhá.

Mělo by tam být o deset stupňů méně než v Tokiu, je to výše. Ale bude to zase zvlněné, v těžkém terénu. Nebude to úplná rovina.

 

Právě se děje

Další zprávy