Londýn – Představte si to takhle. Stojíte sedmdesát metrů od terče, vzhledem k tomu, co umí lidské oko, tak vidíte vlastně jenom špendlíkovou hlavičku. A na ní střílíte šípem ze svého luku (který byste bez pravidelného tréninku nejspíš ani nenatáhli).

Ve skutečnosti je barevný terč docela velký (v průměru má 122 centimetrů), jenže ze vzdálenosti, která je větší než osm londýnských double-deckerů na délku, jste vůbec rádi, že aspoň tušíte, kde cíl stojí.

Pokud trefíte střed (několikrát za sebou), pak jste olympijský vítěz.

Tradičně na programu her

Lukostřelba se na olympiádách objevovala už v letech 1900 až 1920, pravidelně pak od Mnichova 1972. Jde tedy už o tradiční disciplínu. Na programu londýnské olympiády je hned v sobotu ráno, den po slavnostním zahájení, kdy v Lords Cricket Ground začnou střílet týmy mužů.

Soutěž lukostřelců (a lukostřelkyň) je vyřazovací. 64 závodníků střílí ve třech kolech, pak následují čtvrtfinále, semifinále a finále. Družstva (16 týmů) mají obdobný systém, jen méně kol.

Střelec v jednotlivcích má k dispozici v každém kole čtyři sady po třech šípech, tým čtyři sady o šesti šípech (dva na každého členy týmu).

Složité, skoro věda

Tenhle sport je trochu věda. Už to názvosloví. Šíp, to je hrot, dřík, opeření a končík. Na luku pak najdete klapačku, zakládku, rameno, madlo, miřidlo, stabilizátor a tětivu.

A to není vše. Lukostřelec má na sobě chrániče prsou, prstů, paže, u pasu mu visí toulec (zásobník na šípy).

Klíč k úspěchu v tomto sportu nezní až tak složitě, jako pojmenování jednotlivých částí výstroje. Dokonale se postavte, přesně zamiřte a klidně vystřelte – a pak to samé, bez jediného milimetru rozdílu, zopakujte ještě několikrát.

A kdo to umí nejlépe? Asiaté. V Pekingu vítězili muži i ženy Koreji, zlato mezi jednotlivci vybojovala domácí Čangová. Jediným vítězem, který porušil asijskou nadvládu, byl Ukrajinec Ruban.