"Jakmile jsem začal surfovat, okamžitě jsem věděl, že s tím nikdy nechci přestat," říká Novotný, v současnosti nejlepší český surfař, už léta žijící na Bali.
Provozuje tam Bali Cliff Surf Club a výrazně přispívá k pozoruhodnému vzestupu českého surfování. "Už nejsme jako kokosy na sněhu," pochvaluje si.
V následujících dnech se na Světových surfařských hrách v Portoriku bude snažit o kvalifikaci na letní olympijské hry. V rozhovoru pro deník Aktuálně.cz přiblížil svůj nevšední příběh i nadějnou budoucnost českého surfování.
Jak se člověk stane z tenisty surfařem?
Mně se vždycky surfování hrozně líbilo, byl to takový můj skrytý sen. Dostal jsem se k tomu až skoro v pětadvaceti letech na Novém Zélandu, kde jsem byl na pracovních prázdninách. Tam jsem se poprvé postavil na prkno. Od té doby už se neustále držím u oceánu a surfuju. Tenis hraju pořád, ale už jen pro zábavu.
Zkuste popsat vaši cestovatelskou historii. Jak jste se dostal z Nového Zélandu na Bali?
Na Zélandu jsem byl na working holiday víza dva roky. Potom jsem řešil, co dál, a zaujala mě Austrálie coby ráj surfařů. Tam jsem žil sedm let. Jednou za mnou přijel kamarád, který žil na Bali, a ptal se mě, proč se nepřesunu tam, že tam jsou dobré vlny a jednoduchý život.
Přesvědčil vás?
Už jsem o tom přemýšlel a jednou se mi naskytla možnost pracovat v Mongolsku. Měsíc jsem pracoval a měsíc měl volno, o tom volnu jsem začal létat na Bali. V téhle rutině jsem žil šest let. Jenže přišel covid, což bylo asi to nejlepší, co se mně a mojí rodině mohlo stát. Zakázali mi létat do Mongolska, narodil se mi zrovna první syn, tak jsme se rozhodli zůstat na Bali.
Čím se na Bali živíte?
Vlastně v podobném odvětví jako předtím v Mongolsku. Založili jsme firmu na vodu, já jsem inženýr se zaměřením na čističky odpadních vod. Udělal jsem tu stejnou firmu tady, takže čistíme vodu a do toho máme menší developerský projekt. Stavíme sedm vil Oceanscape Villas.
A navíc máte surfařský club. Ten vznikl kdy?
Bali Cliff Surf Club vznikl před třemi lety i díky pomoci Matyáše Menšíka, předsedy Českého surfařského svazu. Bylo to vyústění naší surfařské komunity, která tady vznikla. Znal jsem to z Austrálie, kde je klubová struktura velice dobře vyvinutá. Každá pláž má surfařský klub. Já byl v Austrálii členem Palm Beach Surf Club na Gold Coast.
Co je hlavní funkcí vašeho surfařského klubu a jak vás těší jej provozovat?
Je to srdcová záležitost. Snažíme se především vytvořit zázemí pro děti a mladé surfaře, aby se mohli profesionálně rozvíjet. Vytváříme komunitu, kde se nejen čeští a slovenští surfaři mohou sejít po škole nebo po práci. Zapojujeme se také do lokálních aktivit, pořádáme závody, čistíme pláže, jsme otevření pro širší veřejnost. Proto kdykoliv budete na Bali a myslíte to se surfingem vážně či se chcete jen potkat, jste vítáni. Z vašeho dítěte uděláme budoucího šampiona.
Ozývají se vám hodně Češi, kteří cestují na Bali? Máte tam nějakou širší českou komunitu?
Ano, česká komunita tady je. Byla tady vždycky, třeba kolem třiceti čtyřiceti surfařů. Buď tady žijí, nebo jezdí na půl roku nebo na zimu. Jsou tady subsurfové školy, jezdí sem turnusy z Česka, ty se pak také zapojují. Funguje to dobře a vyvíjí se to. Strašně mě to baví a strašně moc mi to dává hlavně z hlediska těch dětí, jak se zlepšují a jak jim to jde.
Surfují i vaši dva kluci. Syn Kelly už v minulém roce vyhrál mistrovství ČR dětí do 10 let, i když mu byly teprve čtyři. Jak ho surfing baví a může být třeba on budoucností českého surfingu? Vedete ho k tomu, aby si spíš tenhle sport užíval, nebo máte sny, že by mohl být úspěšný?
S ním je to super, strašně ho to baví. Pořád se ptá, kdy zase pojedeme do Francie nebo kdy zase bude Bali Big Wejf. Podařilo se mi u něj vybudovat soutěživost už v tom nízkém věku. Myslím, že ho surfing začíná opravdu bavit, a konečně mě po dvou letech začíná trochu poslouchat a trénuje. Což je hezká satisfakce. Musím říct, že práce s dětmi mě teď baví víc než mé vlastní surfování. Musíte s nimi ale opatrně, děti se velmi snadno zablokují, když jim spadne vlna na hlavu, třeba pak nechtějí vůbec do vody. Postup je to pomalý. Kelly každý den jezdí i na skatu a hraje tenis, je hodně aktivní, což si myslím, že je moc fajn.
Druhému synovi je rok a půl. Bude z něj také surfař?
Oni jsou úplně rozdílné povahy. Kelly je takový opatrný, ale Tiger Jan Novotný, to je buldok. Jde do všeho po hlavě. Musím ho brzdit, aby se nezranil. Má povahu bojovníka, tak uvidíme, kam to povede.
S jakými osobními cíli půjdete do Světových surfařských her v Portoriku, které jsou na programu od 23. února?
Hlavním cílem je nominace na olympijské hry. Nebude to sice jednoduché a je dost možné, že se to nepovede, ale určitě se budu snažit zajet co nejlepší výsledek a nenechat nikomu nic zadarmo. Bylo by hezké být v heatu (rozjížďce) s nějakým slavným surfařem a třeba si odnést jeho skalp.
Kdo by to měl být ideálně? Jaké jsou vaše největší vzory?
Můj asi největší idol je Kelly Slater. Nevím tedy, jestli tam bude, ale měl by, protože je to vlastně jediná šance, jak se dostat na olympiádu. To by bylo určitě hezký. Nebo třeba John John Florence, to je také můj idol.
Loni jste byl poprvé na hrách, v profesionálním surfingu jste vlastně nováček. Jaké to pro vás je?
Pro mě je super vůbec jet na takové závody a nasát tu atmosféru. Dřív jsem hrál závodně tenis, tak vím, jak vypadá příprava, trénink, mám to spojené s tenisem. Profesionální surfing je pro mě ale něco nového a je pro mě hrozně zajímavé získávat zkušenosti a pak je zkusit předat další generaci. Cílem je i motivovat další surfaře, aby se třeba v budoucnu nominovali a jezdili tyhle velké závody. Jestliže přesvědčím aspoň jednoho mladého surfaře, který se poté přihlásí na další české závody a nominuje se do české reprezentace, bude to největší úspěch.
Předseda svazu Matyáš Menšík před pár týdny vtipkoval, že cílem je vždycky zlatá olympijská medaile. Jaké ale mohou být reálné cíle českého surfingu?
Já to ale také říkám pořád, že hlavní cíl je zlatá olympijská. (smích) Když jsem zakládal Bali Cliff Surf Club, tak byl můj sen, aby někdo z klubu tu zlatou někdy vyhrál. Podle mě je jen otázka času, než se to povede. Ale realita je samozřejmě hodně složitá. Pravidla jsou neúprosná, na druhou stranu oceán je mocný čaroděj. Může se stát cokoli.
Když říkáte, že se může stát cokoli, v čem je tedy surfing jedinečný a specifický?
Je vlastně krásný, že vy nemusíte být nejlepší. Jdete do heatu a jedete padesát sekund vlnu. A prostě stačí být za těch padesát sekund lepší než váš oponent. Můžete mít lepší vlny než on, takže když do toho dáte všechno, stát se může cokoli. Samozřejmě, když bude mít nějaký špičkový surfař stejnou vlnu jako vy, odjede to o třídu lépe. Ale podmínky se nedají předvídat. Na druhou stranu, abyste se kvalifikoval na olympiádu, musíte vyhrát třeba šest heatů za sebou. Člověk může mít štěstí jednou, dvakrát, ale šestkrát po sobě už to není moc pravděpodobné.
Vlny jsou nepředvídatelné, "hřiště" se neustále mění, každá jízda je unikátní. Kdybyste měl odpovědět, co je při surfingu nejdůležitější, co by to bylo? Ať už z hlediska fyzického, nebo mentálního.
Nejdůležitější na surfingu je odhodlání a chuť se zlepšovat. Když máte zápal, máte už půl cesty k vítězství za sebou. Je to atypický sport, vy jdete surfovat na dvě hodiny, ale surfujete třeba jen tři procenta času. Zbytek buď pádlujete, čekáte na vlnu, nebo rozjímáte o životě, padají vám vlny na hlavu. Vy se ale musíte soustředit na ta tři procenta a tam vydat všechno. Je to hodně o mentálním výkonu a zkušenostech. Fyzičku natrénujete, a když člověk hodně surfuje, všechno je automatické, jako když jdete nakoupit. Musíte se ale naučit, kde chytat vlny, být na správném místě. Nebojovat s oceánem, naučit se ho číst.
Už několik let organizujete závod Bali Big Wejf. Jak náročné je pořádat surfingový závod, který je právě o čekání na správné podmínky?
Je to hrozné, no. (smích) Máme na to devět dní, což je dobrá doba, z organizačního hlediska je to ale náročné. Mám to spustit, nemám to spustit, nebude to zítra lepší? Třeba první ročník byla katastrofa. Čekali jsme asi dvanáct dní, naštěstí byl covid, takže nikdo nikam nemusel. Tak jsme to protáhli. Jinak Bali Big Wejf je taková Velká pardubická českého surfingu, letos byl pošesté a už třikrát byl součástí Českého poháru. Je to hezká tradice a takový warm up před novoroční party. Poslední roky jsme do toho šlápli a závody jsou víc oficiální, sjíždí se k nám kolem třiceti surfařů. Jak já říkám: kdo nebyl na Bali Big Wejf, jako by ani nebyl surfařem.
Loni v Salvadoru na Světových surfařských hrách se vůbec poprvé sestavila česká reprezentační výprava čítající tři ženy a tři muže. Z čí iniciativy to vzešlo a co tomu předtím bránilo?
Je to především práce Českého svazu surfingu, za nímž stojí stvořitel českého závodního surfingu Matyáš Menšík. Během posledních tří let se udělalo strašně moc práce, vytvořily se podmínky pro surfaře, kteří se mohou rozvíjet na závodní úrovni. Vznikl tu skvělý tým, který reprezentuje surfovou komunitu a její zájmy.
Přitom žijete různě po světě. Jak složité je v takové situaci vytvořit fungující reprezentační tým?
Ačkoli je surfová komunita poměrně veliká a rozlezlá po celém světě, podařilo se ji velice dobře propojit. Šíření informací, diskuse rozhodování, všechno funguje velice kolektivně a jednotně. Myslím si, že dřív většina lidí nevěděla, že je možné se nominovat na světové závody. V tom směru zafungoval český surfing jako skvělá osvěta a vytvořil podmínky, kde základem bylo pořádání Českého poháru v surfingu. Přilákala se tím širší veřejnost. Nyní máme české surfové kluby, reprezentanty mezi dospělými i v juniorech, brzy snad budeme mít i české rozhodčí s licencí. Dřív to vůbec nikdo neřešil a nevěděl, že je to možné. Všichni se drželi fráze, že český surfing rovná se kokosy na sněhu. O nominaci či závodech se nemluvilo a nevědělo. Myslím, že nyní bude o závody stále větší zájem a český surfing se posune hodně dopředu. Dřív to byla jen zábava, nyní je to profesionální sport, ve kterém má Česko svou roli.
Na minulých surfařských hrách se Česko stalo nejlepším vnitrozemským státem, největším soupeřem v tomto směru byla Ukrajina. Znamená takový "titul" nějakou prestiž?
Já to tak osobně neberu. Je to nízký cíl. Že jsme byli na 31. místě celkově a nejlepší vnitrozemský stát, je jedno. Přijde mi trochu demotivující jít do závodu s tím, že porazíme Ukrajinu nebo třeba Saúdskou Arábii. Pro mě je důležitější zajet nějakou bombu, ukázat, že umím surfovat, předvést show a sklidit pochvalu, že se mi heat povedl. Prostě aby si komentátoři trhali vlasy napětím a emoce stříkaly proudem.
Žijete na Bali, tudíž máte podmínky pro trénink ideální. Je pro českého závodníka nutností, aby alespoň výraznou část roku trávil přímo u oceánu?
Ano, pokud budete chtít v surfingu něčeho dosáhnout, tak je to nutnost. Bez toho, aby se vám dostal oceán do krve, to nejde. Surfing je ve větší míře o ohledání těch správných vln. Je potřeba surfovat každý den za každých podmínek, protože ty se neustále mění. Oceán pokaždé dokáže překvapit. To je na tom nejkrásnější. Je potřeba se s oceánem pořád kamarádit. Jde o to, abyste se ve vodě cítili co nejvíc uvolnění a věřili si. A to se opravdu nedá natrénovat na suchu.
Dá se vůbec nějak trénovat v Česku? Existuje něco jako "suchý" trénink nebo nějaké činnosti, které lze suplovat i dejme tomu v bazénu?
Trénovat se určitě dá fyzická mobilita, technika. Nyní je poměrně hodně koučů, kteří takové tréninky nabízejí. Nedá se ale natrénovat to nejdůležitější a to je sebevědomí. To, abyste se cítili v oceánu jako doma a věděli, kde vlny chytat. Na to je potřeba být u moře a sbírat zkušenosti.
Kdyby tenhle rozhovor četl mladý člověk, který by třeba rád se surfingem začal, co byste mu poradil?
Sbalit si pár švestek, vyrazit k moři, půjčit surf a zaplatit lekci s trenérem. Poté už jen trénovat a nenechat se odradit tím, že ze začátku moc vln nechytíte. Určitě pomůže, pokud budete pod vedením zkušeného trenéra, který hned na začátku opraví chyby. Progres je pak o dost rychlejší.
Máte za sebou nějaká vážnější zranění nebo chvíle, kdy vám oceán dal pořádně zabrat?
Musím zaklepat, i když surfuju skoro dvacet let a jsem z první české surfingové generace, žádný vážný úraz jsem neměl. Jen škrábance, naraženiny. Na druhou stranu jsem několikrát skoro umřel pod tíhou vln nebo po nárazech na útesy. Stane se vám, že jste pod vodou déle, než chcete, a už vám nestačí dech. Člověk si říká, že už nevyplave. Nakonec jsem ale pokaždé vyplaval. Limity se pak posouvají. Tyhle zážitky mě naučily respektovat oceán a jeho sílu. Ta je obrovská.
Jak jste se choval ve chvíli, kdy jste měl pocit, že už se nestihnete vynořit?
Hlavní je nesnažit se s tím bojovat. Musíte čekat, až vás oceán pustí, což není vždy jednoduché.
A co nějaká setkání s mořskými tvory, které člověk raději potkat nechce?
Na žraloky jsme zvyklí. Je to jedna z nejčastějších ryb. Člověk je občas zahlédne, já ale většinou viděl ty menší. Někdy jsme šli raději z vody, ale zkušenost s nějakým útokem žraloka nemám, to se mi nestalo. Když se člověk potápí, tak je tam vidí. Žijou si tam v klidu, stejně tak jako vy si tam surfujete.
Existuje něco jako typická surfařská povaha? Veřejnost vás často vnímá jako pohodáře, kteří nic moc neřeší, a třeba důležitější než výsledky v tom sportu je nějaká pospolitost a kamarádství. Jak to vnímáte vy?
To je dobrá otázka, vlastně nevím, jak na ni odpovědět. Když jsou vlny dobrý, tak je nálada dobrá, všechno je v pohodě, svět je krásný. Když ale vlny nejsou, dokáže nás to rozhodit. Je to dost depresivní. Jinak vzájemné hecování, motivování, to tam samozřejmě je. Ale není to tolik o rivalitě, jako spíš o kamarádství, to je pravda.
